SPIRIT2018

DUBEN

PŘIJETÍ DÍTĚTE

- VYPRÁVĚNÍ JEDNÉ Z NÁS -

Mám jednu velkou pochybnost.
Dokážu přijmout cizí miminko za své?
Dokážu mu dát to, co nejvíc potřebuje, lásku?
Bude mi vonět, budu ho moct líbat, jako jsem líbala své děti?
Dokážu si ho přiložit k sobě tak, aby se cítilo v bezpečí?
Můj muž si vzal dovolenou, dcera přijela domů. Chtěli být u toho. K soudu jsme přijeli o dvě hodiny dřív, než jsme tam měli být. Papíry ještě nebyly nachystané. Šli jsme na oběd. Ani nevím, co jsme jedli.
V porodnici se na nás dívali od počátku s respektem a nadějí. Hlavní sestra
přelouskala papíry a řekla: „Tak si pojďte.“
Zavedla nás za sesternu, kde bylo několik košíků se spinkajícími miminky.
„Tohle je on,“ pokynula hlavou k jednomu z nich.
V košíku ležel krásný, úžasný, voňavý uzlíček. Moje obavy byly pryč. Vzala jsem ho do náruče a koukla na ty dva, co jeli se mnou, aby mi byli oporou. Oba měli slzy v očích.
„Tak si ho oblékněte, nakrmte a můžete jet,“ řekla sestra.
Tak jsem ho oblékla, nakrmila a jeli jsme. Jeli jsme domů.
Prvních deset dnů nedělám nic jiného, než že ho nosím, houpu, líbám, okusuju a pokud spí, zírám na něj. Ne, že bych ho nemohla položit třeba do postýlky, mohla bych, ale já nechci. Miluju ho. Voní. V kuse se usmívám
a nic není problém.
Nejčastější otázka, kterou dostávám, je:
„Jak může někdo takové krásné a úplně zdravé dítě odložit?“
Nejsem vševědoucí, a proto odpověď neznám.
Netušila jsem, jak hodně mi láska k cizímu dítěti může dát.
Cítím se potřebná, důležitá, milovaná. Naplněná.