SPIRIT2018

LEDEN

O NÁS PĚSTOUNECH

Kolem patnácti set dětí mladších tří let je ročně umístěno do kojeneckých ústavů, dnes často vzletně nazývaných dětskými centry. Zastánci tohoto systému tvrdí, že jde o děti zdravotně a psychicky tak poškozené, že nepatří do rodiny, nebo že jde o děti „takových“ rodičů, že je prostě nikdo nechce.
Jde o novorozence, batolata, malé bezbranné děti.
Každý milující rodič ví, jak ho jeho dítě v prvních letech svého života potřebovalo. Jak nejdříve reagovalo na jeho hlas, vůni, později ho už poznávalo a nechtělo k nikomu jinému. Každá máma s tátou si pamatují první probdělé noci, první pláč, když něco opravdu zabolelo, první nemoci. To, jak své miminko utěšovali v náručí, zpívali mu ukolébavku, hladili ho po tvářičkách. To, jak se na ně jejich dítě koukalo, jak se přitisklo a jak jim věřilo.
Jak pro něj máma s tátou znamenali celý svět.
Nic z toho děti v ústavní péči nemají.
I kdyby se „teta“ v ústavu snažila sebevíc, stejně odejde domů a vystřídá ji jiná. A i kdyby si během své pracovní doby ani na chvilku nesedla, stejně se nedokáže postarat o všechny děti, které má na starosti. Ano, dokáže jim dát najíst (podle harmonogramu) a dokáže je přebalit, ale čas na broukání, pusinkování ani na houpání v klíně prostě nemá.
Od roku 2012 u nás funguje přechodná pěstounská péče.
Místo do ústavu jsou děti (některé, někdy a někde) dávány do rodin
prověřených a proškolených pěstounů.
K nám, přechodným pěstounům.
Zde jsou naše příběhy.


NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍBĚHY SE NEVZTAHUJÍ K ŽENÁM NA FOTOGRAFIÍCH.
PŘÍBĚHY VYSLECHLA A SEPSALA MARCELA TOBIÁŠOVÁ.