SPIRIT2018

LISTOPAD

KDYŽ NENÍ KAM

- HANČINO VYPRÁVĚNÍ -

Když mi zavolali, že potřebují umístit novorozeného a hned opuštěného
chlapečka s Downovým syndromem, zároveň mě upozornili, že má
nejspíš další zdravotní komplikace a že jeho přijetí mohu odmítnout.
Takhle postižené děti většinou do přechodné péče ani nechodí
a jdou do ústavu rovnou.

Sociální pracovnici jsem hned zarazila a řekla jsem jí, že mám jasno.
Přijedeme pro něj.
Cítila jsem to tak, nebála jsem se, věděla jsem, že to zvládneme.

Mirečkovi bylo osm měsíců, když úřady začaly mluvit o tom,
že se pro něj žádná rodina nenašla a ani se nenajde,
protože „takové“ děti nikdo nechce.

Když jsem si představila, že bych mu měla zabalit věci a odvézt ho do
kojeneckého ústavu, zamávat mu a nechat ho napospas lidem, kteří se u něj budou střídat a nikoho nebude zajímat, jak se bude rozvíjet a co s ním bude, věděla jsem, že to neudělám. Nikdo by nevěděl, co má rád a proč pláče. Zradili by ho jediní lidé, které zná, zůstal by v ústavní péči celý život. Postupně jsme doma probírali, co to bude obnášet, že je to rozhodnutí na celý život. Děti nám byly oporou. Budeme se všichni snažit, aby byl co nejvíce
samostatný a jednou mohl fungovat třeba v chráněném bydlení.

Myslím si, že to bylo nejlepší rozhodnutí našeho života. Mireček nám přináší mnoho radosti, jeho malé, velké pokroky nám obohacují všední dny.
Více řešíme důležité věci a ne malichernosti. Také se nám protřídili přátelé, ale získali jsme mnoho přátel mezi rodiči dětí s Downovým syndromem.