SPIRIT2018

ŘÍJEN

OD RODIČŮ "NAŠICH" DĚTÍ

Vnímám pěstouny jako lidi s obrovským srdcem, moc je obdivuji a vážím
si jich. Ve všem jsme se shodli. Jezdila jsem za nimi moc ráda a vlastně dodnes jezdím. Vidí, jak náš syn vyrůstá. Zveme je na narozeniny
a jiné oslavy. Bereme je jako součást rodiny, jako takové třetí prarodiče.
Jsem moc ráda, že nám vstoupili do života.

…byla to naše poslední návštěva u paní J. Odváželi jsme si malého domů. Všichni jsme už seděli v autě a paní J. u branky mávala, usmívala se, auto se rozjelo a já se otočila do zadního okénka, abych ještě zamávala… to už brečela, celou tvář od slz… otočila jsem se k malému a pohladila ho, taky jsem začala brečet… to naše tříměsíční miminko bylo milované, hýčkané…

Celé je to takové zvláštní. Jedete domů k někomu, kdo vychovává vaše
budoucí dítě. Zpočátku jsem měla strach, abychom si s pěstouny sedli.
Přeci jen tam člověk potom stráví poměrně dost času. A neustále jsem
měla pocit, že někomu koukám do soukromí. Musím říct, že vás pěstouny
moc obdivuji. Jsem vděčná, že můj syn nemusel být devět měsíců v ústavu. To nepochopí nikdo, kdo do toho nevidí. S mužem jsme si brali domů
vysmátého, vymazleného kluka. Já bych si jen přála, aby bylo dost pěstounů pro všechny děti, protože to má obrovský smysl. I když se synovi první dny stýskalo a bylo to náročné, má od pěstounů velký vklad do života. Jsme spolu stále v kontaktu. Posílám fotky, jak se u nás malý má a jaké dělá pokroky. Až bude větší, byla bych ráda, kdyby je poznal.
Beru to tak, že vždycky budou součástí jeho života.