SPIRIT2018

ZÁŘÍ

PŘEDÁVÁNÍ DO NOVÉ RODINY

- VYPRÁVĚNÍ JEDNÉ Z NÁS -

Telefon o tom, že svěřené dítko je právně volné, bývá často a dlouho přechodným pěstounem očekáván.
A pak, když to přijde …
Nechci jim ho fotit. Nechci dodat výsledky vyšetření, vůbec jim nechci
popisovat, jaký je. Je úžasný. Neskutečný, usměvavý, pohodový, chytrý, šikovný. Zaslouží si tu nejlepší rodinu a to jim taky nakonec napíšu a mám pocit, že si pod sebou podřezávám větev a přidám jeho fotky s čírem na hlavě a v ponožtičkách s žirafou a všechno to pošlu.
Za několik dnů se ozve telefon, kde se mě paní z kraje ptá, jak se máme.
Odpovím, že skvěle a ona, že před sebou má manžele XY, a že se jim malý
strašně líbí a jestli by mohli všichni tak za dvě hodiny přijet.
A já říkám ano, sama nevím proč.
To, jak se cítíme my, se dá minimálně přirovnat k tomu, jak se cítí ti, kteří jedou k nám. Několik let snažení o dítě. Rozhodnutí, že přijmu s definitivní platností dítě cizí. Čekání na něj. A najednou sedíte v autě a jedete do rodiny, kde ho už nějakou dobu znají. To Vaše dítě.
Pijeme kafe a všichni se snažíme zamaskovat nervozitu. Mrňousek spí jako na potvoru mnohem déle než jindy. Nakonec pro něj dojdu a položím ho mezi
budoucí rodiče. Budí se pomaličku, protáhne si jednu ruku, druhou, nožičku,
otevře oko a zase ho zavře, potom druhé a úsměv, usměje se na ně, na ty nové lidi kolem něho a já vím, že je všechno přesně tak, jak být má. Maminka se ho bojí vzít do náruče, prý od včerejšího rána, kdy jí zavolali, že pro ně možná mají chlapečka, nejedla. Bojí se, že ho pustí na zem. Tatínek ho opatrně lechtá a mezitím jim zvoní telefony, protože babičky, dědečkové,
budoucí tety a strejdové chtějí vědět, jaký je.
A když odjedou, tak se s mužem shodneme, že jsou skvělí.
Lepší rodiče pro našeho mrňouska jsme si ani nemohli přát.
Večer, když dáváme malého spát, vidím, že má můj muž v očích slzy. Znovu si
říkáme, že je to všechno správné, že si ho nemůžeme nechat, opakujeme si to, co oba víme a já jsem statečná a brečím až v noci, tajně, potichu, dovnitř.