Podívat se k polskému Baltu jsme plánovali už před lety, ale vždycky nám do toho něco vlezlo. No, něco: nejdřív přijetí tří pěstounských dětí a pak covid. Ten přišel ve chvíli, kdy jsem konečně přesvědčila manžela, že se na tak „dlouhou“ cestu autem můžeme vydat i s dětmi a zaplatila jsem zálohu pronájmu domku na Helu.
A nic.
Mezitím se z Baltského pobřeží stal hit a tím pádem místo, kam v sezóně opravdu jet nechceme.
„A co kdybychom vyrazili o jarních prázdninách,“ napadlo mě.
Nejdřív se to zdálo jako bláznivý nápad. K moři v zimě? Co tam budeme dělat? Jenže já si přichystala silné argumenty: Pokud tady bude hnusně, budeme se týden válet doma, pokud bude hezky, bude na horách spousta lidí a fronty. Muzea v Gdaňsku jsou otevřená i v zimě, stejně tak restaurace a bydlení je o polovičku levnější než jakýkoliv hotel v Čechách. A navíc jsem si vždycky přála vidět zasněženou pláž.
Můj muž argumentoval statistikou srážek – pravděpodobnost, že by na nás čekalo zasněžené pobřeží, modré nebe a jasný vzduch, byla mizivá.
Moje argumenty vyhrály a my v poslední únorovou sobotu dopoledne vyjeli vstříc dobrodružství.
CESTA
Našim dětem jsou čtyři, osm a dvanáct. Před každou cestou diskutujeme o tom, zda je nutné brát si sebou čtyři plyšáky, mikroskop nebo plesové šaty. Děti vždycky vždy vyhrají.
Tentokrát jsme vyjeli na čas – v deset ráno. Pomalu začínáme být sehraní – můj muž den předem řekne v kolik vyrážíme a my se snažíme být připraveni. Děti si balí samy – a na mě je podpořit je v tom, aby měly vše potřebné a nic zbytečného. (Prostě je zmanipulovat, aby si zabalily to, co chci já…).
Po pěti kilometrech jízdy dostane nejmenší dítě žízeň a největší dítě hlad. Prostřední chce mít klid a za chvíli bude potřebovat čůrat. Už několik let pracujeme s manželem na tom, že nás to nevytočí. Mám nachystané pití i jídlo, na wc stavíme každou chvíli. Razíme heslo I CESTA JE CÍL. Pouštíme na střídačku pohádky a hudbu, kterou poslouchá nejstarší dítě. A Country rádio, které miluje můj muž.
Vyjížděli jsme za deště, který se po několika hodinách změnil v mlhu, potom v námrazu a pak v silnou chumelenici. Chvilemi nebylo vidět na krok a můj muž jen kroutil hlavou a říkal Ono se ti to snad zase splní a ty opravdu uvidíš zasněžené pláže.
No a já jsem celou cestu v Zenu, protože se mi plnilo přání.
UBYTOVÁNÍ
To jsme zamluvili den předem, na výběr toho bylo opravdu hodně. Rozhodovali jsme se mezi hotelem kousek od moře a apartmánem v komplexu v centru Gdaňska. Vyhrál apartmán a to kvůli vnitřnímu bazénu se saunou. Neměli jsme jediný problém – přijeli jsme na místo, zaparkovali, zaplatili v recepci a dostali jsme klíče.
Skočili jsme si na večeři do restaurace poblíž a pak já s dětmi do bazénu a můj muž do postele. A večer jsme se velkým oknem dívali na zasněženou řeku a lebedili si, jaký to byl skvělý nápad.
Ráno jsme se vzbudili do deštivého dne, ale byl to poslední déšť po zbytek týdne.
TO MUSÍME VIDĚT
První, kam jsme po výborné snídani zamířili bylo Westerplatte, místo, kde 1. září 1939 začala druhá světová válka.
„To prostě musíme vidět,“ zavelel můj muž. A měl pravdu (on ji má často .-)).
Maminka mého muže byla polská židovka a celá její rodina zemřela v koncentračních táborech. Ona jediná přežila.
Stáli jsme na místě, kde sedm dní polští vojáci bojovali s obrovskou přesilou, četli jejich jména – a data narození, povídali si o nesmyslnosti válek minulých i těch, které právě probíhají a do toho poslouchali zvuk moře …,
Památník na Westerplatte je sestavený z 240 žulových bloků a měří 25 metrů. Jde o místo se silnou atmosférou, místo, kde si uvědomíte vděk za to, co máte.
V okolí jsou zbytky bunkrů, tank a také loděnice, kde vznikla Solidarita (Solidarność). Pro mě takové Celkem vzdálené věci, pro mého muže velkolepý výlet.
HEL
Když už jsme byli autem, vyrazili jsme na Hel. Jde o poloostrov – 35kilometrovou „kosu“ vytvořenou mořským proudem. Co to vlastně znamená jsem si nějak neuměla představit – a když jsem to viděla na vlastní oči, byla jsem moc ráda že jsme jeli, přestože byl Hel skoro prázdný, šedivý a tichý. Cesta k moři vede borovicovým lesem a pak …
… pak jsme se ocitli na tak nádherném místě, až se nám tajil dech.
Vydrželi jsme tam skoro tři hodiny. Taková krása! Kdyby děti neměly hlad, zůstali bychom déle.
JÍDLO
Jídlo je jeden z důvodů, proč jet do Polska. Myslím že by tam měli vyrazit všichni majitelé restaurací – podívat se, jak vypadá nápaditý jídelníček a příjemná obsluha.
Za celý týden jsme nikde, opravdu vůbec nikde nedostali nic, s čím bychom nebyli maximálně spokojeni.
Nápadité snídaně s řadou pomazánek, s kvalitními klobáskami, výborným chlebem, rybami na spoustu způsobů, vynikající polévky k obědu (barszcz a žurek u nás vyhrávají), vafle plné ovoce a skutečné smetany a pirohy v několika variacích a neskutečně dobře ochucené zeleninové saláty …
Polsko je opravdu gastronomický ráj a mně jen vrtá hlavou, proč to takhle nejde u nás ….
GDAŇSK
Druhý den nás čekalo město – vyrazili jsme bez auta a bez plánů. Prostě se procházet, stavit se na něco dobrého, dívat se, povídat si, fotit, zkoumat …
Gdaňsk je historické, bohaté a krásné město. Během chvíle nám bylo jasné, že je úplně jedno, jestli zastavíme na náměstí se jménem Dlouhý trh nebo projdeme Královskou cestu, nebo jestli zabočíme do Jantarové uličky nebo půjdem kamennou bránou … všude jsme byli ohromeni.
Mám to ráda. Naše cestování, nás pět pohromadě. Umíme si to užít. Všichni. Od rána do večera.
NÁMOŘNÍ MUZEUM
Jediné muzeum, které jsme zvládli – a stálo za to. Jinak jich je v Gdaňsku mnohem víc a i to je důvod, proč se chceme určitě vrátit.
Doporučuji – pokud půjdete, udělejte si čas minimálně půl den, klidně víc, nudit se určitě nebudete. Vy, ani děti. My jsme prohlídku začali na lodi Soldek, která byla prvním námořním plavidlem postaveným v poválečném Polsku.
Jen na ní by můj muž s dětmi mohli strávit celý den, možná i noc.
Muzeum nás – a vím, že se opakuji, ohromilo. Součástí je i interaktivní herna, z které nás museli pomalu vynést :-).
SOPOTY
Byl to takový ospalý, pomalý den, dlouho jsme spali, dlouho snídali, procházeli jsme se a tak … a pak vyrazili do Sopot.
Zaparkovali jsme přímo u hotelu Grand, kde kdysi bydlela Marlene Dietrich, Greta Garbo a dokonce i Helena Vondráčková. Dovnitř jsme nešli, snad příště …
Spěchali jsme na nejdelší molo v Evropě – má prý 511 metrů. Prostor před ním i molo samotné bylo osvětlené a my trefili ten správný čas a zažili západ slunce … Dokonalé.
Horká čokláda a svezení ve zlatém kočáře už byl jen takový předražený bonus ke krásnému zážitku.
MOŘE
Mělké, málo slané a divoké. Krásně se u něj dýchá – vzduch má vysoký obsah jódu. Kavárny i restaurace na pobřeží jsou otevřené, stezky upravované, wc dostupná.
Mě moře fascinuje. Přitahuje mě a zároveń děsí. Během týdne jsme ho zažili na březích zasněžené, rozbouřené s obrovskými vlnami i klidné jako hladina rybníku. Počasí se u něj mění z minuty na minutu, možná z vteřiny na vteřinu.
A ano, potřebujete dvoje boty a náhradní ponožky. Minimálně pro děti.
WROCLAV
Moc jsem tam chtěla. Kvůli třetímu největšímu náměstí v Polsku, radnici, kvůli nejstarší hospodě v Evropě (1273), kterou jsme nakonec vynechali…
Ve Wroclavi jsme se zastavili cestou domů, vyhradili jsme si na ni dva dny. Ubytování jsem zamlouvala po cestě z auta – byt ve starém pavlačáku přímo na Rynku. Poslala jsem platbu a cvakl mi kód ke schránce, v níž byl klíč.
Paráda.
TRPASLÍCI
To jsme si dali.
V infocentru jsme koupili mapu a zjistili, že jich je po městě 300 … a děti chtěly najít všechny. Kolem deváté večer jsme je přesvědčili, že je to nereálné a že se do toho pustíme zase ráno. Uchození, utahaní a zmrzlí jsme zapadli do restaurace, kde bylo narváno k prasknutí a číšník pro nás nějakým zázrakem vyčaroval z nějakého skladu stůl. A pak deku pro malou, která usnula dřív, než přinesli jídlo.
Snídani jsme si dali v jedné z četných kaváren (a byla dokonalá) a pak jsme hodinku hledali ty malé, …. trpaslíky. Naštěstí je ve Wroclavi ZOO, takže tam nechodíme dodnes …
ZOO
Z nějakého nám neznámého důvodu máme fotky pouze z Afrikária, přestože jsme venkovní Zoo opravdu poctivě prošli. Stojí za to.
Afrikárium také, ale nás tyhle věci baví kdekoliv a kdykoliv.
Po tomto týdnu jsme došli k závěru, že Polsko stojí za to, abychom ho prozkoumali blíž. A udělali jsme to – v létě jsme vyrazili na tři týdny. A BUDEME SE MUSET VRÁTIT ZASE, PROTOŽE TAHLE VELKÁ, OHROMNÁ ZEMĚ ZA TO OPRAVDU STOJÍ.
PĚSTOUNSTVÍ
S mým mužem jsme plánovali tolik cest – až jednou budeme mít čas, že jsme skoro zestárli. A najednou už není čas čekat.
Náš život jsme přizpůsobili dětem a strašně nás to baví. Není to snadné, vlastně je to dost vyčerpávající, ale užíváme si každou chvilku.
Díky dětem objevujeme cizí místa jinak, než jsme plánovali. Pomaleji, možná složitěji, stoprocentně opravdověji.
A tak je to dobře.