VĚTŠÍ DĚTI V PPPD II.

léto 2014

Ve chvíli,kdy nám byly svěřeny Kecalka a Náfuka jsem si neuměla představit, jak mi bude potom, co od nás odejdou. To, že budou vráceny své matce a že to bude tak rychle mě ani nenapadlo. Přesto se to stalo. Pár hodin před tím, než jsem je odvedla na sociálku a předala, se mnou ležely v posteli a přemlovaly mě, aby u nás mohly zůstat. Že se těší na mamku, ale stejně by chtěly být u nás. A já jim slíbila, že v jejich životě zůstaneme. Že jsme teta se strejdou, ke kterým můžou kdykoliv přijít.

“ Co když se nám mamka ztratí,“ ptala se Náfuka.

“ Maminky se přece jen tak neztrácejí, ty trdlo,“ řekla jsem jí.

“ Ale ano, když se ztratí, vezmete si nás k sobě.“

Do háje, na tohle mě nikdo nepřepravil, jak utěšovat a přitom nelhat, jak být oporou a přitom nestát proti biologickému rodiči, jak chránit dítě a přitom respektovat systém

Koupily jsme si zmrzlinu a sponky do vlásků a odvedla jsem je na úřad. Skočily mámě na klín a se mnou se ani nerozloučily. Takhle to tyto děti mají. Berou co je. A připoutat se k někomu, někomu věřit a spoléhat se na něj, to prostě neumí.

Vrátily se domů.

Nestihli jsme se ani rozkoukat a jeli jsme do porodnice. Máme doma Tygříka. Dvě a půl kila, pevný stisk a silný hlas. Dokolalé prstíky a krásná pusinka a nádherná, čistá dětská vůně.

Pohoda.

Čím dál víc zabředávám do problémů odložených, týraných dětí. Píšou mi ti, kteří vrací děti do rodin, do kterých by se asi děti vracet neměli. Kontaktují mě ti, kteří o pěstounství uvažují. Jedu do poslanecké sněmovny,kde odpůrci pěstounů a příznivci dětských domovů brojí proti změnám v péči o ohrožené děti.

Vydržím mlčet do doby, než jeden z „odborníků“ prohlásí, že je dětem v děcáku dobře a hlavně že novorozenci vůbec nepotřebují individuální přístup, do dvou měsíců jim stačí ležet a jíst po třech hodinách …

Má smysl hádat se s někým, kdo něco takového tvrdí? Vydávat na to energii?

Tygříka máme šest týdnů. Točím video, aby bylo vidět den po dni, jak se rozvíjí. Jak reaguje na hlas, dotyk, úsměv, koupání, nasazení čepičky…

Zveřejní nějaký kojenecký ústav video miminka, které je v jejich péči? 

Novorozenec nejde rozmazlit. Miminko nepláče proto, aby s Vámi manipulovalo. Miminku jde maximálně uspokojit jeho potřeby. Teď má hlad, nebo nechce být samo, teď se mu chce spát a teď chce být u Vás v náruči a povídat si s Vámi. Potřebuje se tulit. Potřebuje Vaši náruč.

Pan doktor ať jde se svými kecy k šípku.

podzim 2014

Máme doma opět Kecalku a Náfuku. Jsou o pár měsíců starší a taky o dost bolavější. Vyměnili jsme malou postýlku za patrové postele a nakoupili věci do školy a na tělocvik a hezké šaty do divadla. A vysvětlili holkám, že někdy to prostě jinak nejde. A proto jsou tu takové rodiny jako je ta naše. Aby se staraly o děti, které nemůžou být se svými rodiči. A že víme, že je to nespravedlivé a že jim je smutno. Náfuka, když je smutná, tak čmáře, mlátí a ničí. Kecalka zapomíná slovíčka a mluví tak rychle, že se skoro dusí. A taky se počůrá. Náfuka dneska ze školy přinesla v aktovce starý chleba. Nevzpomíná si, kde ho našla. Každopádně si ho vzala na někdy, kdyby třeba měla hlad…

Taky mi začalo docházet, že ne všechny sociální pracovnice jsou ty pravé, na svém místě. Naštěstí stále víc potkávám ty, kterým jde o děti. Hloupé je, že i jedna jediná může svým laxním přístupem dítěti ublížit. V téhle profesi by neměly být takové, které dělají chyby… No ale, všichni jsme jen lidi, že?

Chodím do kurzů psychologie. Učím se zahnat své strachy a třídit věci důležité a ty nedůležité. A ovládat se a nekřičet, když to nepřinese žádný efekt. Například :vydechnout a nadechnout se místo řevu, ve chvíli, když mi někdo kompetentní řekne o Kecalce a Náfuce, že už mají tolik traumat, že určitě přežijou další. Přiznávám, že mi to moc nejde. Taky o tom dost pochybuju. Nádech a výdech? Nebylo by efektivnější chytit pod krkem a zatřást?

Můj lektor tvrdí, že ne.

Co se vlastně stalo?

Seděla jsem v zasedačce, na klíně houpala Tygříka a usmívala jsem se. Pak jsem se dozvěděla, že dvě holčičky, které jsem měla v přechodné péči a byly vráceny matce, jsou v dětském domově. Odvezli je tam policisté.

Bydlím ve státě, který má nějaké zákony. Respektuju je. Nejsou ideální, stejně jako neexistuje ideální společnost. Bez chyb nejsem ani já, ale ani Vy. Snažím se chápat, rozumět, tolerovat. Je určitá hranice, za kterou nemůžu jít.

Jsou věci, o kterých není vhodné psát. Někoho by se to mohlo dotknout. Třeba bio rodičů, úřednice, nějakého orgánu.

„Biologická rodina má přednost,“ věta, kterou slýchám už i ve spaní. Výklad zákona trápí většinu pěstounů. Snaha státu sanovat rodinu, nutnost stýkat se s bio rodiči, kteří dítěti ubližovali, těmi rodiči, kteří se o dítě nedokázali starat, nabývá na intenzitě.

Milé soudy, orgány sociální ochrany, čtěte pozorně. I při výkladu zákona je nutné použít zdravý rozum.Selský rozum. Člověka. Vás.

“ Naše“ holky se vrátily do rodiny na základě prohlášení maminky, která se cítila připravená a silná na péči o ně. Nezvládla ji. Ani na chvíli by mě nenapadlo vinit ji, tolik už vím. Člověk zvládne to, co zvládne. Jsou, vždycky byli a vždycky budou lidé, kteří potřebují pomoc státu.

Kypí ve mně zlost. Nasrání, chcete-li.

Za holkama jsem nesměla. Maminka mě nenapsala do papírů. To, že za nimi nikdo nejezdí, že sebou nemají žádnou hračku, že nemají nic svého, jsem se dozvídala pokoutně. Telefonovala jsem a otravovala. Nakonec jsem dosáhla svého a holky mám doma. Mezi tím je několik týdnů našeho nového sbližování, já, zrádkně, která jim slíbila, že vše bude v pořádku a nebylo, já, nějaká ženská, která je vrátila sice k mamince, ale do silně nebezpečného prostředí, já, někdo kdo se tvářil jako přítel a nakonec selhal.

Já, kdo se teď ptá, čí je vina. Sociální orgán musí tvořit lidi, kteří rozumí své práci. Kterým jde o to, udělat svou práci nejlépe. Do háje, jde o děti.

Ano, chápu. Hodně práce, málo lidí. Stres. Strach… Ne, nechápu. Nemíním chápat.

Dvě malé holky prožily několik týdnů něčeho, čemu bylo možné předejít. Důslednou kontrolou. Ano, třeba i každodenní ( hm, možná by stačila alespoň jednou za týden ???). Ne, nemíním se vrátit na zem. Ne, netuším, kolik týranných dětí žije kolem nás. Ano, vím, že jsem v Čechách a ne, nemíním si zvyknout.

CHCI, abych mohla věřit státu. CHCI, abych mohla věřit tomu, kdo převezme odpovědnost za děti ( zatím stačí za ty, které prošly mým srdcem). CHCI, aby všichni dělali svou práci dobře. A pokud to z jakéhokoliv důvodu nejde, ať to změní.

Potřebuju jít dál. Přestat se zlobit. Jedině tak místo přemýšlení nad tím, co se stalo, budu tvrdě spát a ráno budu mít víc energie na ty dvě jepičky, které mám doma. Nemůžu zachránit celý svět ( opravdu vypadám jakože to nevím? ), ale tyhle dvě, o ty se postarám.

únor 2015

Jsou příběhy, o kterých se nemluví. Zneužívání, týrání, hlad, nesvéprávnost, bolest. Bývá mi hodně hnusně, když je poslouchám. Neumím si představit jak je těm, kteří je žijí.

Včera jsme jeli na hory, na chalupu za mými rodiči. Slíbila jsem holkám, že půjdeme, konečně a pro ně úplně poprvé, lyžovat. Ano, Kecalku a Náfuku máme pořád u sebe. 

Máme za sebou zvykání na novou školu, zánět nosohltanu u jedné, střevní chřipku u obou, plavecký výcvik, sepsání pravidel naší rodiny, výlet do Beskyd, na Slovensko a do Pelhřimova, oslavu mých narozenin, narozenin mého muže, pečení jedna dvaceti druhů cukroví, výrobu vánočního dárku pro maminku, soutěž o nejlepší jednohubku na dětském Silvestru, návštěvu kina, divadla, planetária, zoologické zahrady, výlet na kole …

Holky nás seskutečně překvapují. A nejvíc překvapují sami sebe.

Holky jsou si totiž jisté, že nic nedokáží. Tedy, byly si jisté.

Například zavázat si tkaničku (v osmi a devíti letech) prostě NEJDE!!! Na to, že neumí smyčku jsem přišla náhodou, při balení dárků. Už to umí. Stačilo pár tkaniček, dřevěná židle a chvilka času. No, chvilka…asi dvě odpoledne. To třetí odpoledne přiběhla nejdřív  Kecalka s řevem TETO UŽ TO MÁM !!! A jasně, Náfuka to prostě musela dokázat taky….

Obě mluví. Co mluví, melou. To, co říkají, dává smysl. Ty tam jsou žvatlavé zvuky jako když kvičí Morče. Normálně mluví. Ještě pořád, potom, co nám přijdou vysvětlit nějaký problém, vypráví nám v souvětích, co bylo ve škole nebo si vymýšlejí nějakou neuvěřitelnou příhodu, ještě pořád to s manželem rozebíráme. Ještě pořád se nemužeme nabažit pocitu úspěchu, jak hodně se toho dokázaly za pár měsíců naučit. Jsou jak houby, nasávají do sebe všechno, co kolem nich projde. Už vědí, že je normální chodit do práce. Že ten kdo pracuje, má peníze. To opravdu nevěděly. Taky chtějí mít práci. Kecalka chce být ošetřovatelkou zvířat a kuchařkou. Bude mít dvě práce, protože chce mít krásný byt a hezky se starat o své děti. Až bude mít dceru, bude se jmenovat Marcela, jako já. Náfuka chce být učitelkou. Proč by ne?  Ostatně, ze školy nosí jedničky, patří k nejlepším čtenářům a několikrát už mě porazila v dámě nebo když jsme hrály mlýn. Dcery bude mít dvě a obě budou Marcely. 

Když k nám holky přišly, nezpívaly. Náfuka vůbec, Kecalka trochu a příšerně.  Začínaly jsme s písničkou  Pec nám spadla a Skákal pes. Zpívat a do toho tleskat se zdálo nemožné. Před měsícem jsme přidaly i dupání do rytmu a v pátek jsem koupila flétničku, triangl a xylofon. No, už jsem měla chvilky, kdy jsem si říkala, jestli se nám to dohánění zanedbání nedaří až moc. „Jedním tahem srdce z lááááskyyy maaaaluuuuujuuuu…“

Tatam je doba, kdy zalezly do postele a ani nešpitly.“Koukejte spát, ráno vstáváte do školy.“

„Jestli nesklapnete, zítra vám nic nepřečtu.“

Ztichnou, jsou to hodné holky. Na minutu. Prostě normální děti, no.

A o to právě jde. Ony nežijí normální život. Bylo jim ubližováno, byly své mámě odebrány. Otec nejeví zájem, nikoho jiného nemají. Jsou u nás, u cizí rodiny a stát řeší, co s nimi bude dál. Stát pověřil mě, abych je vozila do školy, do malotřídky v jiném městě než bydlíme, aby měly individuální péči. Abych s nimi šla k zubaři, na logopedii, k psychologovi. Abych jim koupila všechno oblečení, hračky, knížky, věci do školy… Abych je domazlila, vykrmila, rozesmála. Abych je milovala. Místo ústavu naše rodina. 

Kecalka i Náfuka mě včera dostaly. Lyžovaly jako o život. Pletly se jim nohy, ruce, hůlky i lyže, ale nevzdaly to. Kecalka, která na jaře nedokázala ujít pět set metrů bez toho, aby nebrečela, že už nemůže, sebou řízla snad stokrát. Náfuka nejdřív chvilku trucovala, seděla ve sněhu a tvrdila, že jí ty nohy PROSTĚ NEJDOU rozmotat, ale nakonec se do toho také zakousla. Po cestě domů jsem chválila jako divá.

„ A fakt nám to šlo?  A ty si na mě pyšná, viď, teto? Že jsme šikovný sestry, viď ? A řekneš mamce, jak jsme šikovný? A pojedeme příští víkend? A fakt mi to šlo? A teto, že jsem šikovná?…“

Před několika měsíci byly holky ztracená mláďata. Neměly tušení, co všechno mohou dokázat. Nakreslit krásný obrázek. Z gumiček vyrobit náramek. Přeskočit kaluž. Přeplavat bazén. Cítit radost. Klidně spát. Nepočůrat se. Před několika měsíci by odešly  ruku v ruce s kýmkoliv, kdo by se na ně trochu usmál. Za bonbon nebo kousek čokolády by se Vám pověsily na krk a říkaly, že Vás mají rády. Nechápaly pojem blízkosti, za to strašně dobře věděly, co je to samota. Večer s nimi ležím v posteli, masíruju jim záda, povídáme si. Tolik pus, které jsem za tyhle měsíce dostala, jsem možná nenasbírala za celý život.

A přesto – jsem pro ně jenom teta. Mají svoji mámu, mámu, ke které se jednou (snad) vrátí. Přeju jim to. Přeju to jí. Doufám. Představuju si to. Věřím tomu. Mou prací je provázet je po dobu, dokud se jejich situace nevyřeší. Nechtěla bych být v kůži toho, kdo o jejich dalším osudu rozhodně.

Vím jedno: já odvádím dobrou práci. Já a moje rodina jsme ( zatím) změnili osud čtyřem dětem. Byli jsme s nimi do té doby, než našly svoji stálou rodinu. Chránili jsme je, tiskli jsme je k sobě, kopali jsme za ně. Moje práce mi dává smysl a přináší výsledky. 

Slibuju si, že se mě nebudou dotýkat nesmyslené řeči politiků, kteří se na péči o ohrožené děti chtějí pouze zviditelnit. Ty řeči, že ústavy jsou celkem dobré, nic špatného se tam dětem přece neděje. Jedna paní poslankyně, členka sociálního výboru, dokonce dva navštívila a viděla, jak to tam mají děti hezké. Dětem nabídla bonbónky a ony jí chytaly za ručičku a mazlily se s ní. Byly tak roztomilé….

Slibuju si, že se mě nebudou dotýkat nesmyslné řeči politiků, kteří se na péči o ohrožené děti chtějí pouze zviditelnit ( ta druhá možnost, že tomu co tvrdí opravdu věří, je ještě horší). Nebudu se kvůli tomu rozčilovat, ostatně, kdoví jaké měli ti, kteří tohle hlásají, vlastní dětství. 

Marcela

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010