HOLČIČKA DO ADOPCE

Když je Vaše první „profesionální“ dítě čtyřkilovým miminkem, které se k Vám hned první den po přijetí přitulí a spokojeně usne, trochu se namlsáte. Já měla pocit, že tahle práce je něco, za co je snad neslušné pobírat mzdu.

Ve středu mi zazvonil telefon. „Víte o tom, že si zítra máte vyzvednout čtyřdenní miminko,“ ptá se mě paní úřednice. Nevím. Mám informace o tom, že nám přivezou dvě větší děti. Zjišťuju, že je všechno jinak. Volám manželovi, aby si vzal na druhý den dovolenou a jel se mnou do porodnice. Rychle peru a žehlím oblečení ve velikosti 52 a v růžové barvě. Budeme mít Hrozinku.

Hrozinka, něco málo přes dvě a půl kila, je dle paní doktorky trochu víc dráždivější. Co to znamená, zjišťujeme hned. Malá má tvářičku odřenou od dudlíku, který ji na dětském oddělení, kde ležela od chvíle, co jí matka porodila a odešla z porodnice, někdo snad na obličej lepil. Pláče. Co pláče, ječí, řve. Těhotenství bylo nesledované, máma nešla ani na jednu kontrolu, přiznala, že trošku kouřila. Testy na drogy nebyly udělány (přestože by při nesledovaném těhotenství udělány měly být), protože stojí 1200Kč. Paní lékařka mě tímhle vysvětlením tak odzbrojí, že bafnu malý uzlík a fofrem mizíme z nemocnice – fabriky na mimina.

Kolem desáté večer je jasné, že něco není v pořádku. Malá ještě nespala. Držím ji v náručí, houpu jí, hladím jí, zkouším jí nakrmit. Párkrát si potáhne a ručičkama si lahev vyrve z pusy. Do té si rve pěstičky, obě naráz. V jedné chvíli se prohýbá jako luk, za moment je jak prkno, tělíčko v jedné přímce, drží hlavu, tvrdé ruce, nohy, bříško i záda. Pláče.  Nespí celý pátek, nespí ani v sobotu. Pokud usne, tak na pět minut. Vůbec jí neodkládám. Když, tak ji drží manžel, nebo syn. Naše pediatrička ji vyšetří, ale jediné vysvětlení je absťák. Klidně „jen“ nikotínový.

Máme kuličkový polštář, houpací lehátko, nosím ji v šátku, zkoušíme ji pevně svázat jako housku a nebo ji mít nahou a volnou … Brečí, kroutí se a sem tam na pět minut usne. 

V neděli večer přemlouvám syna, aby nechodil do školy a zůstal se mnou doma. To co by jindy uvítal, s úsměvem odmítá. “ V pohodě mami, mně se ve škole vlastně docela líbí,“ odpovídá a pro sichr jede ráno o hodinu dřív. Spát se u nás momentálně moc nedá.

Po týdnu si malá zvyká na můj hlas a na to, že už není sama. Přestává plakat – pokud ji mám u sebe. Je jí deset dnů, když dostávám informaci, že ji její biologická maminka chce zpátky. Scházím se s ní na sociálním úřadě. Je deset dopoledne, mám za sebou čtyřhodinnové nošení miminka a před tím tři hodiny spánku. Nadšeně si dávám kávu, kterou mi úřednice nabízejí. Pokládám malou na přebalovací pult a sedám do křesla. „Klidně si jí svékněte,“ povzbuzuju maminku. Jenže ona nechce. Bojí se. Pozoruje malou z dálky a prosí mě, ať to udělám já. Potřebuje čas, zvyknout si, že je máma.

Život píše různé příběhy. I ty o mladých dívkách, které se ocitly v pasti. Náhodou, naivitou, chybou. A mají pocit, že jediným řešením je vzdát se svého dítěte. Tenhle příběh, kterého jsem se stala součástí, je příběhem s tím nejlepším koncem, jaký může mít. Hrozinka má svou mámu.

Chodí k nám. Potykaly jsme si. Zkouší malou chovat, přebalovat, krmit. Navštěvuje nás obden, na hodinku. Dává si do pořádku svůj život. Malou chová a usmívají se na sebe.

Malá spí na mém břiše. Jedině. Jedu už jen na kafi a čokoládě. Manžel i syn už pochopili, že vařít, uklízet a nakupovat budou oni. Zvládám si tak maximálně vyčistit zuby. „Mám ti podat polštář,“ ptá se mě manžel ve dvě v noci, když sedím s malým řvoucím uzlíkem a on se chystá jít spát. „Myslíš, abych ji přidusila?“ ptám se ho s vážnou tváří. Na nic než černý humor mi nezbývá síla.  

Je jí patnáct dnů, deset dopoledne, když jí opatrně pokládám do košíku na kolečkách. Usnula a vypadá to, že opravdu spí. Spí a já ji nemusím držet. UF. Postavím vodu na kafe a oddechnu si. Ozve se řev. Letím za malou. V cestě mi stojí žehlící prkno. Narazím do něj. Zamotají se mi nohy, za něco se mi zahákne malíček. Padám … na hubu. Bolí to jak sviňa. Nadávám, vstávám, beru si do náruče mrně. Po hodině už vím, že mi noha nesplaskne. Volám manžela. Ten přijíždí a telefonuje mé mámě. “ Marcela si asi zlomila malíček a ukazováček na noze, můžeš nám přijít pohlídat malou? “ Přichází máma a my jedem na ortopedii. Diagnóza byla přesná. 

Tomáš se mnou chtě nechtě zůstává druhý den doma a obskakuje mě. Adrianka má po zkouškovém a tak přijíždí domů. Po třech týdnech spím celou noc. Ráno mi předává štafetu a usíná. Když odjíždí, tak prohlásí, že přijede až po dalším zkouškovém. V létě. ( Směje se u toho. Je si jistá, že v budoucích několika letech nechce děti. Na rozloučenou malou celou opusinkuje a pošmudlá).

Po měsíci má Hrozinka skoro o kilo víc. Paní doktorka nás chválí, jak jsme ji vypiplali. Má faldíky na stehýnkách, na kotníčkách a dvě bradičky. Dudlík nepotřebuje. Otvírá pěstičky a když leží na mně, tak si spokojeně brouká. Brečí už jen tak patnáct hodin denně.

Já mám víc o tři kila. Čokoláda, koblihy a housky sežrané v záchvatu zoufalství kolem půlnoci se na mně podepisují. Nemůžu chodit a houpu se i ve chvíli, kdy je s malou můj manžel na procházce. Mimochodem, malá kočárek nesnáší. Chce být prostě v náručí, u někoho, kde se cítí bezpečně. Potřebuje to.  Připadá mi, že leden už trvá půl roku. Můj muž pořád tvrdí, že mě miluje. Prý mu nevadí, že vypadám jak divá žena a smrdím po mléce.

Když v neděli, po víc jak čtyřech týdnech malá konečně usíná před desátou večer ( hezky u mne v náručí) a já ji pokládám mezi nás, napadá mě, že bychom mohli zapnout chůvičku a zalést si vedle do pokoje. Sami dva. Na chvíli. Nakonec ale neříkám nic. Užívám si pohled na klidně spící miminko, držící ukázovaček chlapa mého života, ve své dlani. Vidím štěstí.  

A když oba tvrdě spí, jdu psát tenhle blog. Chtěla bych do toho zaplést víc informací a trochu politiky a taky humoru, ale nejde mi to. Mám v hlavě úplně prázdno. 

PS – malá spala přesně čtyřicet minut. Nejdřív jsem jí chtěla uvařit odvar z makovic, ale nakonec jsem si jí vzala k sobě. Brouka jednoho malýho. Ubulenýho. Krásnýho.

PS 2021 – z Hrozinky je už slečna, školačka. Nádherá a šikovná. Je se svojí mámou a babička je na obě holky náramně hrdá. JE MI Z TOHO HODNĚ DOBŘE NA DUŠI.

poprvé publikováno 4.4. 2014

jaro 2014 Marcela

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010