JAK MĚ DOPROVÁZELI

Pěstounství je jediná profese, při které si člověk bere domů své klienty (děti) a musí si pozvat i své spolupracovníky – Ospod a Doprovodnou organizaci.
Dává to smysl – ačkoli je dítě umístěno v pěstounské péči, zůstává pod ochranou státu a proto je nutné zajistit fungující systém sledování výkonu pěstounské péče.

Ospod kontroluje a Doprovodná organizace doprovází. Spravuje peníze a nakládá s nimi tak, aby byly pěstounovi k užitku. Aby se mu lépe pracovalo.
Když jsem se před lety stala pěstounkou, systém Doprovázení mi přišel skvělý.
Věřila jsem, že peníze, které na mé doprovázení (4000Kč měsíčně a na rok dopředu) stát dává, budou využity k tomu, aby se nám, mně a mému muži, lépe pečovalo o svěřené děti.
Dokud jsem jako přechodná pěstounka měla v péči malá miminka, bylo to fajn. Klíčová pracovnice se jednou za dva měsíce přijela podívat a po předání miminka jsme jeli na vzdělávací víkendový pobyt.
Neřešila jsem, jestli je za 6 návštěv a 24 hodin vzdělání pro mě a mého muže částka 48 000 Kč na rok adekvátní.


Problém nastal ve chvíli, kdy jsem dostala do péče větší děti.

Měli jsme nastaveny intenzivní kontakty s rodiči a Klíčenka na ně skoro vždy přijela pozdě, čímž asistovaný kontakt postrádal smysl – přivítání proběhlo bez ní. Stejně tak probíhalo loučení, uplynula hodina a ona spěchala domů a já s rodiči a dětmi stála před naším autem a nevěděla, co dělat.
Když rodiče chtěli děti na víkend, na ubytovnu, dostala jsem příkaz jim je dát a navíc jim k tomu dát 500 Kč, aby měli na jídlo.
Děti se mi vrátily hladové (rodiče si nakoupili, ale pro sebe) a navíc s popisem toho, jak trávili čas na pokoji s cizími lidmi.

Nelíbilo se mi to, bála jsem se o ně. Klíčenka mi vysvětlila, že to s kým se děti stýkají v době, kdy jsou u rodičů, není moje věc, protože rodiče se taky nestarají o to, s kým se stýkám já se svým mužem.
Podotýkám, že nám děti byli svěřené soudem a řešilo se, zda jsou rodiče vůbec schopni se o děti postarat (skončilo to znaleckými posudky, že nejsou).
Po druhé návštěvě u rodičů přes víkend jsem potkala v noci jedno z dětí v koupelně. Páchlo. Pokakalo se, což se někdy stávalo. Jenže tentokrát od toho byl nejenom zadek a nohy, ale i celé ruce a zuby…
A nebylo to všechno. Kakání bylo celé rozdrobené a rozmatlané po posteli, po zemi a po zdi…
Ráno jsem zavolala Klíčence a už jsem se neptala, důrazně jsem řekla, že děti po dobu mé péče k rodičům na noc už nepůjdou a strhla se mela.
Překročila jsem své kompetence.
Tak nějak mi to bylo jedno – vydrhla jsem pokoj a objímala totálně zničené dítě.
Tomu dítěti bylo devět let.

Kdykoliv jsem s Klíčenkou telefonovala, bolela mě hlava.
Začala jsem přemýšlet na tím, k čemu vlastně Doprovázení má být. Žádná faktická pomoc nepřišla. Psycholožku i vzdělání bych si byla schopná najít sama. Požádala jsem o přečtení zpráv, které na mě psala na Ospod. Kvalifikovala se do pozice hodnotitele toho, jak na rodiče nahlížím. Nesouhlasila jsem s ní.
Po mé stížnosti na klíčovou pracovnici jsme dostali novou.
Ta byla fajn.
Při seznamování miminka s novou rodinou byla citlivá, držela se v pozadí a nechala prostor adoptivním rodičům.
Hodně mi pomohla při přebírání Zbojníka a Berušky – děti přivezl soudní vykonavatel a zatímco já se s nimi seznamovala, ona kontrolovala papíry a vyptávala se paní z Ospodu co a jak. Pak se mnou šla na nákup – pohlídala děti, abych jim koupila boty a další nutné věci. Za pár dní přijela znovu, aby s nimi počkala u nás doma a já si mohla vyřídit lékaře, u kterého jsem byla objednaná.
K dětem přistupovala moc hezky.
Časem jsem se začala pídit po respitu, po tom jestli nemůže přijet pohlídat, protože tím by mi pomohla úplně nejvíc.
Hlídání dětí v místě bydliště bych moc uvítala. Nemohla jsem je někam odvést a nešlo ani, aby je hlídal někdo nezkušený nebo cizí.
Jenže to organizace nedělá.
Po čase naše Klíčenka odešla pracovat do školství.
Přebrala nás paní Vedoucí. Bylo to v době, kdy veřejností otřásala aféra jedné ztracené holčičky a jedné Doprovodné organizace, v které si nevšimli, že jim chybí v pěstounské rodině dítě.
A jak to v našem státě bývá, místo zdravého rozumu zvítězilo nařízení, že Klíčenky musí kontrolovat všechny členy domácnosti. Protože ta naše pracovala jenom dopoledne a to pracoval i můj muž, nemohli se u nás doma potkat. Tak ji napadlo, že by ho jela zkontrolovat do práce.
No, neprošlo to.
Vlastně mi řekl, že si neumím představit, co se stane, jestli tam za ním přijede. A taky to, že my ženské prostě nejsme normální.
Hm.
V té době už jsem si říkala, že Doprovázení je opravdu jenom opruz. Nic mi nepřináší a komplikuje mi život.


A pak jsme dostali novou paní Klíčenku. V té době už jsme se dávno vzdělávali mimo organizaci, měli jsme svého supervizora, respit nám propláceli, kontakty s biologickou rodinou probíhali k spokojensoti všem a bez zásahů Doprovodky.
„No, nějak to přežijeme,“ říkala jsem si.
Paní Klíčenka přijela a hned mi řekla, že mě nikdo v organizaci nechtěl, protože jsem problematická, ale ona že si mě někde prohlédla a že se hezky chovám k dětem, tak si mě tedy vzala. A že má se všemi pěstouny nadstandartní vztahy a že ho chce mít i se mnou.
Rozbolelo mě břicho.
Prospěšná nám byla ve chvíli, kdy jsme začali s manželem a se Zbojníkem chodit na terapie – Klíčová pracovnice čekala před budovou a hlídala nám tu hodinu Madlenku s Beruškou.

Konečně něco, co mi opravdu pomohlo.

Bylo to po těch letech poprvé, kdy jsme žádali terapii pro dítě u Doprovázející organizace. Téma bylo zapsané v IPODu, cestu jsme si platili sami, manžel si bral v práci volno.

Přesto mi přišlo po několika měsících vyúčtování. Organizace po mě požadovala něco přes dva tisíce. Mám prý finanční spoluúčast na terapiích, které potřebuje nám svěřené dítě, ve smlouvě.

Bylo to deset terapií. Poprvé za celé ty roky. Zaplatila jsem to.

Přišel nový rok a nová smlouva. Tu už jsem si přečetla. Nesouhlasila jsem s jejím zněním a odmítla ji podepsat. Byla jsem zvědavá, zda se mnou bude o těch věcech někdo diskutovat. Jenže Klíčová pracovnice ji vytiskla a strčila mi ji v chodbě při přebírání malé po terapii. Kolem nás skákaly tři děti a ona držela v ruce papíry. Můj muž tam stál a jednoduše mi řekl, ať to tý ženský podepíšu, že jí jinak v práci seřvou, on pospíchá do té své práce a že mu je jí líto a ať nedělám ofuky.
Tak jsem podepsala.

Terapie skončily a ona zase začala jezdit k nám.
Čím dál víc mě před její návštěvou u nás bolelo břicho.
Byla urputná a snaživá. Jenže jinak než bych potřebovala.


Jednou se třeba rozhodla, že mi pomůže s Knihou života.
Ne, řekla jsem. Nemám problém s biologickou rodinou ani s jakoukoliv otázkou. Tyhle věci řeším s psychologem. Nechápu, proč by něco tak intimního měly mně svěřené děti probírat s ženskou, která k nám přijede jednou za dva měsíce a která může kdykoliv s prací v organizaci skončit.
Jindy mi navrhla, že si půjde hrát s dětmi třeba Člověče nezlob se. Zbojník se zaradoval, já řekla Ne. Proč by měla chodit s dětmi do jejich pokoje a hrát si tam s nimi? K čemu to je, komu tím kdo prospěje?


Striktně dodržovala hodinu času, který u nás musí strávit. Bylo to peklo.


Naše Doprovázení ukončil můj manžel. Nevím co se přesně odehrálo, ale jednou jsem se vrátila domů později a ona u nás už byla. Moc nemluvila. Z mého muže jsem po jejím odchodu dostala pouze to, že se jí zeptal, proč mu za Vzdělání na víkendovém pobytu, kde si hradil dopravu, všechno jídlo i ubytování sám, organizace účtuje poplatek 500 Kč a nutí ho tu částku uhradit bez informace, za co je.
Klíčová pracovnice prý odpověděla, že neví.
A on se jí prý zeptal, co tedy ví.
Na svou žádost u nás skončila.

Poslední Klíčenka, která k nám přijela, u nás byla jen jednou. Byla jsem rozhodnutá přejít pod Ospod a udělala jsem to.

Ale to je už jiný příběh.

5 komentářů

  1. Zdravím. Čtu to tady a je mi z toho smutno. Mám podobné zkušenosti s doprovázející organizací. Prešla jsem. Jak říkáte. Naši muži to tak neřeší. Jak říká můj muž. Jednou jsme si ty děti vzali, tak se o ně musíme postarat. Prostě pro neziskovky jsme byznys. Jsme komodity na trhu. Mějte krásný den. Sleduji vás. Děti vás mají rády.

    1. Děkuju za reakci, podobnou zkušenost má řada pěstounů, jen je nepíší veřejně a já nyní vidím, že mají pravdu v tom, že pokud se ozvou, otočí se to proti..Přeji pěkné dny, Marcela

  2. Ahoj Marcelo, kolegyně mne upozornila na tvůj článek na stránkách Spiritu. Přemýšlela jsem, jestli reagovat. Vzhledem k tomu, že sděluješ informace, které se týkají mne a organizace, kde pracuji, rozhodla jsem se napsat svůj úhel pohledu, zmínit kontext, ve kterém zazněly.
    Když jsem přišla jako klíčová pracovnice do vaší rodiny (na podzim 2018), sdělila jsi mi, že jste nespokojeni a že do konce roku chcete odejít k jiné doprovodné organizaci. Pěstoun má právo kdykoliv odejít, bez udání důvodu, o to víc to je pochopitelné, je-li nespokojen. Dohodu s naší organizací jste ukončili až počátkem roku 2021.
    K tvým sdělením:
    „Chtěla s dětmi hrát člověče nezlob se a dělat knihu života – já řekla ne, nevím, co by to přineslo“
    Přináší to důvěru, vztah……. Se všemi dětmi ve „svých“ rodinách se snažím mít vztah, pozitivní naladění. Děti přicházejí do pěstounské péče z biologických rodin, kde o ně dospělí projevovali minimální nebo nulový zájem, případně se setkaly s týráním, zanedbáváním, děti byly často spíše věcmi než bytostmi.
    Dítě bytostně potřebuje vztah, přijetí (ten zásadní je samozřejmě se svými nebližšími – pěstouny), každá další pozitivní reakce okolí je ale pro děti přínosem. Malé děti vnímají především emoční pamětí, nebudou si pamatovat, jak se kdo jmenoval, jak vypadal, ale budou si pamatovat, že s tetou, která k nim chodila každé dva měsíce byla legrace, že na ně byla hodná, že obdivovala jejich výkres, že se zajímala o to, co se jim povedlo, že se o ně prostě zajímala…… nebo že jim přinesla hračku a spolu si pak hráli (malým dětem vždy nosím nějakou drobnost, dobrůtku, kindervajíčko – zmínila jsi finanční stránku – nekupuji to z peněz, které přicházejí organizaci na rodinu, ale ze svých). Dítě složí hračku z vajíčka, buď samo nebo se snažíme společně…. vznikne přirozená interakce. Forma hry je pro děti nejpřirozenější – dítě vyhraje, zažívá úspěch, zároveň je možné ho ocenit v mnoha oblastech (jak skvěle počítá, jak zná barvy, jaký má bezvadný postřeh, …..)
    V rodinách, kde pěstouni chtějí, zpracováváme knihu života (vždy se souhlasem pěstouna, který ví, o čem budeme hovořit, co budeme tvořit, pěstoun bývá přítomen celou dobu, je to tak zejména u menších dětí), význam zpracování historie nebudu rozepisovat. Informace nikdy nejsou s nikým sdíleny, kniha zůstává v rodině. Dohledávám minulost dětí často z různých zařízení, azylových domů, ubytoven – někdy získám pouze obrázky budov – ale dítě přesně ví, co se za zdmi té budovy odehrávalo – „tam byla moc hodná teta“, ……. „tam byl strašně zlý pán, který na nás na chodbě vždycky křičel“,…… — byly to vztahy, emoce, které si dítě pamatovalo. Proto se snažím mít s dětmi naladění, které zanechá pozitivní paměťovou stopu. Lidí, kteří k nim byli minimálně neteční či je ignorovali, nezajímali se o to, co sdělují, zažily již víc než dost.
    Důvěra dítěte je důležitá i pro situace, které mohou nastat – hlídání. Hlídala jsem střídavě dvě nebo tři vaše děti vždy, když jste v určité záležitosti, týkající se dětí, dojížděli do našeho města. Svěřila bys dítě „cizí paní“? Paní, která nemá k dětem vztah, které by se bály? Nebo o které by sis myslela, že nemá vztah k dětem, ze které tě bolí břicho? Sama jsi se mne ptala, zda bych nehlídala vaše děti jako formu respitu – u vás doma.
    S dětmi jsme si to dopoledne vždycky moc užily – šly jsme kouknout, jestli jede vlak, kolik potkáme psů, jestli sedí v okně kočka, která tam byla minule, jestli je na hřišti ještě náš hrad z písku z minula…. zdánlivé maličkosti, pro dítě ale tak důležité.
    Co se týká formálních záležitostí – vidět pěstouny a děti jedenkrát za dva měsíce je zákonná povinnost. Formát setkávání a obsah rozhovoru je vždy na pěstounech – někteří jezdí do našeho centra, s jinými se setkávám venku např. na hřišti nebo když jdou s dětmi na kroužek, nejčastěji však jezdím k pěstounům domů – volba je zcela na nich, i vám jsem nabízela tyto možnosti, říkala jsi, že pro tebe je stejně nejlepší, když přijedu k vám domů.
    Potřeby rodin se mění v čase, jsou fáze klidu a jsou fáze, kdy se s pěstouny vídám každý týden, fáze, kdy mi volá pan pěstoun v sobotu o půlnoci a já ten telefon vezmu, protože vím, že se děje něco výjimečného a potřebuje pomoc, protože se něco děje „mému dítěti“ a určitě mu nepomůže, když budu volat v pondělí ráno.
    Potřeby pěstounů se mění v čase – organizace ale musí pokrývat potřeby pěstounských rodin v co největší šíři – terapie, respit (proplacení hlídání), respit u nás v centru, proplacení ubytování na vzdělávacích pobytech doma i v zahraničí, právní porady, sklad pro pěstouny, doučování pro děti,…

    Doplatek terapií
    Na počátku našeho setkávání, na podzim 2018 jsi opakovaně sdělovala nespokojenost s výší proplácených služeb a ptala jsi se, kam jdou peníze určené na rodinu – sdělovala jsem, že vysoké částky organizace platí za terapie – odpověděla jsi, že nevíš proč by pěstouni nemohli využít služeb psychologů hrazených zdravotní pojišťovnou, jako to děláte vy, jezdíte do Náchoda, hrazeno pojišťovnou. Zmínila jsem, že pěstouni si sami volí odborníka, kterému důvěřují, zároveň doporučeujeme zvolit takového odborníka, který se orientuje na problematiku dětí v NRP, na poruchu citové vazby. Takových odborníků není mnoho, ceny se mohou lišit (700,- až 900,- /1hod). Zpočátku naše organizace proplácela terapie neomezeně – toto pravidlo zůstalo i nyní pro pěstouny na přechodnou dobu.
    Vzhledem k důležitosti terapií a potřebě poskytnout ji všem, kteří potřebují, byla organizace nucena přistoupit k principu spoluúčasti, ta je procentuelně odstupňována, např. za terapie v rozsahu 12 hodin, (tj. 1xměsíčně) byla v roce 2020 spoluúčast pro naše klienty Kč 1540,- /organizace uhradila 6860,-/.

    Dochází-li někdo dlouhodobě trvale na terapie nebo je-li v rodině akutní krize, která si žádá intenzivní terapie ve vyšším rozsahu, je samozřejmě možná individuální dohoda.

    Časy, kdy v mojí širší rodině vyrůstaly pěstounské a adoptované děti bez jakékoliv podpory psychologické nebo finanční jsou naštěstí pryč, je samozřejmě nutné neustále upozorňovat a bojovat za zlepšení systému, za vyšší podporu.

    Pravidla čerpání služeb – očekávala jsi diskusi – podepsali jsme na chodbě,…. O pravidlech rozhoduje vedení organizace, zaslala jsem ti je dopředu e-mailem (20.1.2020), o formě a rozsahu služeb je vždy možné individuálně jednat s vedením, je to tak řadu let, veškeré kontakty na vedení ti byly k dispozici. Podepsali jsme na chodbě (30.1.2020), protože v prostorách, kde jste řešili záležitosti dětí nebyla jiná možnost a spěchali jste domů (bylo samozřejmě možné zajet k nám do centra a vše v klidu probrat, bylo možné nepodepsat, mezi odesláním emailu a osobním setkáním jsi neprojevila žádný náznak, že bys s pravidly nesouhlasila, pravidla se podepisují vždy na počátku roku). Pravidla byla konzultována s Krajským úřadem v Hradci Králové a byla shledána jako zcela v pořádku.
    Při našem posledním setkání jsem s panem Tobiášem mluvila velmi krátce, spěchal pro mléko. Většina rozhovoru pak probíhala mezi námi – přinesla jsi nafocený kalendář, mluvily jsme o tvém vzdělávání. Co se týká finančních záležitostí – nabídla jsem možnost proplacení ubytování při tvém vzdělávacím pobytu, (sdělila jsi, že jsi o této možnosti nevěděla, pobyty jsi si vždy hradila sama) – žádost by se podávala naší paní účetní, vyslovila jsi určité slovní hodnocení paní účetní a paragon roztrhala.

    Při našich rozhovorech několikrát padla otázka, proč setrváváte u organizace, pokud nejste spokojeni, odpověděla jsi, „že nám to nebudeš ulehčovat“.

    Lidé mohou mít různé názory na různé věci, pro mne je ale vždy zásadní slušnost v komunikaci, tu jsem u tebe postrádala, proto jsem požádala ředitelku organizace o výměnu klíčové pracovnice ve vaší rodině (podzim 2020).
    Přeji tobě i celé tvé rodině vše dobré, věřím, že jsi našla doprovodnou organizaci podle svých představ.
    M. Vojtíšková

    1. Miriam, tvůj komentář je pro mě jen dalším potvrzením toho, že Doprovázení je prostě naprosto špatně vedeno. Nepamatuji se, co jsem kdy přesně řekla a už vůbec si nejsem vědoma toho, že bych se k tobě nechovala slušně. Tvůj komentář mi přijde velice osobní, přestože já jsem ve svém vyprávění nenapsala nejenom ani tvé jméno, ale ani organizaci, u které jsem byla – a se svým psaním o Doprovázení, které tímto článkem pouze začalo, jsem nechala na dobu, kdy už od vás budu pryč.
      Nejprve jsem se rozzlobila, když jsem zde četla, že zde vypisuješ informace, které podle mě nesmíš zveřejňovat, například město, kam jsme jezdili na terapie nebo reakce dětí v různých situacích, ale nakonec jsem si řekla, no co, potřebovala se obhájit, tak jí to dopřej.
      Snad je ti lépe.
      Marcela

  3. Marcelo, přeji ti a tvé rodině vše dobré, lidsky i profesně ti děkuji za vše, co pro přijaté děti děláte. M. Vojtíšková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010