PĚSTOUNSKÁ MÁMA

Byli jsme na návštěvě u našich přátel, taky pěstounů.  Přijali loni do péče dvě děti, roční a šestileté.

Být rodičem je samo o sobě těžké a být náhradním rodičem je mnohem těžší. Můžete se sebelépe připravovat, studovat, číst, poslouchat druhé, zkušenější , ale stejně přijde den, kdy budete mít pocit, že to nezvládáte.

To, co bych při svém psaní opravdu nechtěla, je, aby vznikl dojem, že jsem nějak výjimečná. Cítím se nepatřičně, když se mě ptáte, jak všechno zvládám, jak to dělám, že se nám daří, kde na všechno beru čas.

Čas kradu po minutách, odbíhám k počítači ve chvilkách, kdy se Madlenka zabere do kreslení, ve chvilkách, kdy si Zbojník čte a Beruška vyrábí papírovou masku.  Je jich poskrovnu, ale také čím dál víc a díky tomu si v sobě hýčkám naději že slova a věty, které mám v hlavě, příběhy, které mě v noci budí a chtějí, abych je napsala, že je jednou opravdu napíšu.

Daří se nám díky citu, který mě vede. Možná je to empatie, možná emoční inteligence, možná láska. Myslím, že takový nějaký cit v sobě máme všichni, jen se ho musíme naučit poslouchat. A to poslouchat myslím doslova: zastavit se a vnímat, zaposlouchat se.

Všechno zvládat pro mě znamená mít všechno pod kontrolou. A to já nemám a dokonce si myslím, že to ani nejde. Život přináší tolik proměnných a každý den se přihodí tolik nečekaného.

Začátkem prosince jsem pár dní pyšně podlehla dojmu, že držím pevně ve svých rukách– díky lockdownu nebylo kam jezdit, kam chodit, byl čas na děti, na práci i na pečení rohlíků, žádné návštěvy, žádné večírky, naplánovala jsem si nějaké věci, dohodla, co kdy odevzdám a pak si malá zlomila nohu.

Seděla jsem zrovna se Zbojníkem u počítače a zbývalo nám doposlouchat několik vět z angličtiny. Z obýváku se ozval hrozný řev.

„ Spadla z gauče,“ řekla Beruška.

Nedařilo se mi Madlenku uklidnit. Držela jsem jí na klíně, houpala a utírala jí slzičky. Klepala se jí bradička, asi byla v šoku. Zabalila jsem jí do deky, Zbojník nám podal trochu vody aby se napila a když se mi povedlo vyhrnout jí nohavici od tepláčků, bylo jasné, že pojedeme do nemocnice.

Popravdě, myslela jsem si, že to bude horší. Malá si na sádru rychle zvykla, hned druhý den nám několik rodin nabídlo kočárky ( děkujeme),  brzy jsme přišli na způsob, jak jí koupat, mýt vlasy. Nejhorší bylo dávat jí na nočníček, nožičku musela mít nahoře, ze začátku jí bolelo i opření chodidýlka o zem, ale zvládli jsme to. Měsíc utekl a sádru jí sundali.

A to bylo těžší než jsem si myslela. Je to už tři týdny a dnes poprvé, za obě ruce, udělala pár krůčků po venku. Chodíme na rehabilitace a nevím, jak bychom si poradili bez nich. Nožička byla zesláblá, zatuhlý kotník i kotníček, nárt horký a lýtko nateklé, vůbec to nebylo a není snadné.

Když jsme přijeli z pohotovosti a malá konečně usnula, rozbrečela jsem se. Nedokážu ani uhlídat dítě. Co kdyby spadla na radiátor? Co kdyby to nebylo zlomené přímo ukázkově, jak nám řekl doktor, ale potřebovala by operaci? Co všechno se jí mohlo stát a co všechno se ještě stát může?

Myslím, že jsem v tom (byla?) přeborník. Ve vymýšlení si různých scénářů, v představování si toho nejhoršího, co může přijít.

Naštěstí jsem přeborník i v tom, jak s tím pracovat. Investovala jsem do naučení se bojovat se svými pochybnostmi a strachem hodně. Musela jsem se kouknout dovnitř sebe, podívat se na malou holku, která touží po pochvale, po uznání, po tom aby jí okolí bralo vážně.

Mé trápení černými představami trvá pár minut, vyplavím emoce a nadechnu se, poděkuju za to, že se nestaly a jdeme dál.

Kdyby mě měly vyděsit scénáře, které mi někdy předložili odborníci, někteří „zkušenější“ pěstouni nebo třeba čtenářka Roku kohouta, nikdy bych nemohla se nemohla do našich přijatých dětí zamilovat tak, jak jsem se zamilovala.

My,
pěstounské mámy, si často neuvědomujeme, jak důležité jsme. Nejenom pro naše děti, ale i pro naši společnost. Vždyť co je důležitějšího než výchova nové generace, pomoc nezranitelnějším a co je víc, než otevřít svůj domov a své srdce.

Když do rodiny přijde zraněné lidské mládě, nenaplní se váš život čistým krystalickým štěstím, naopak, objeví se v něm stíny.

Čím blíž budete tomu mláděti, tím víc budou stíny vystupovat. A bude vás zkoušet, bude cíleně
mířit na vaše nejslabší místa, aby si ověřilo, že u vás už je doma. Budou chvíle, kdy budete mít pocit,
že jste pokročili a bude stačit okamžik a vrátíte se o týdny zpátky.

Je to únavné, je to těžké, je to bolavé.

Nemám univerzální návod, mám jen svojí cestu. A na té bylo úplně nejdůležitější nezůstat na stíny sama, nebát se svěřit, mluvit o svých pochybnostech a být na sebe když ne hodná, tak hodnější.

Miluju svůj život. Život plný nepřečtených časopisů, počmáraných zdí, autobusů, které mi ujedou a díky tomu mám čas na přemýšlení, miluju svého muže, který mi často pije krev, miluju celou svou náročnou a kritickou a určitě ne dokonalou rodinu a jsem vděčná, že do ní patří i naše tři přijaté děti.

Ale neznamená to, že je to snadné.

2 komentáře

  1. Jste úžasní,všichni co jste si šli za tímhle cílem,klobouk dolů…klobouk dolů ze ustojite to co se o vašich dětech říká ( myslím všeobecně) a všem vám opravdu fandím …víte mám jen jednu myšlenku,proč neexistuje organizace která by měla databázi pěstounů a mladé dívky by nemusely hazet deti do babyboxu nebo nedej bože někam do krovi ,ale požádaly by organizací o pomoc,předal, by v klidu dítě náhradní dočasne pestounce a měli by cas si vše v klidu rozmyslet a zařídit,či se ihned dítěte vzdát ..prostě žádný kojenak a dlouhé obstrukce

    1. Ono to tk vlastně funguje, tedy někde. Jen musí maminka na Ospod a narazit na pracovnici, která opravdu pomůže … Děkuju vám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010