MIMINKO BEZE JMÉNA

Mrně, které jsme si přivezli domů, má v rodném listě napsáno Bezejmenný. Jsme domluveni, že jména holčičkám bude dávat Adrianka a klukům Ondra s Tomem. Na řadě je Tomík. Vyndává malého z autosedačky, dá mu pusu a pojmenuje ho Džefri.

Prvních deset dnů nedělám nic jiného, než že ležím u Džefriho, nosím Džefriho, houpu ho, líbám, okusuju a pokud spí, zírám na něj. Ne, že bych ho nemohla položit třeba do postýlky, mohla bych, ale já nechci. Miluju ho. Voní. V kuse se usmívám a nic není problém. Zjišťuju, že miluju dokonce i žehlení. Pokaždé, kdy vyjdu z bytu (bydlíme na náměstí) mě někdo zastaví. Nejčastější otázka, kterou dostávám, je: Jak může někdo takové krásné a úplně zdravé dítě odložit ? Nejsem vševědoucí a proto odpověď neznám. Nedokážu si to představit. Otěhotněla-li bych a dítě bych nechtěla (je jedno proč), šla bych na interupci. Nedokázala bych dítě porodit a dát ho někomu jinému. Která z nás žen je morálnější, to bude rozhodovat někdo jiný.   

Po čtrnácti dnech jedeme Džefríka ukázat mým rodičům. Vcházíme do kuchyně, prcka nafintěného, pozdravíme a Džefri hodí šavli přes půl místnosti.

„Marcelo, co to s ním děláš,“ zakroutí hlavou moje máma, “ Dej mi ho, ach jo, myšičko malinká, starají se o tebe dobře, ty seš ale krásnej chlapeček …“

Řešíme zvracení prcka a táta mi celkem jasně vysvětluje, že takhle malé děti mají být kojeny. „Já vím tati, s tím ale fakt nic neudělám,“ bráním svojí neschopnost. Jenže kecám, lžu. Během pár prvních dnů se začalo mé tělo chovat, jako bych opravdu porodila. A jednou si prcek doslova vybojoval přiložení k prsu … a přisál se a vycucl mě a pak spokojeně tři hodiny spal. A potom znovu. A znovu.

Kojení je neuvěřiteně intimní záležitost. Nakonec jsem zavolala své gynekoložce a poprosila o odstranění laktace. Bála jsem se. Nedokázala bych se ho vzdát. Nedala bych ho. 

Je mu měsíc, když se jako každý rok chystáme s partou do Lednice. Bydlíme u Černého jezdce, jezdíme na kolech, objevujeme hospody, ochutnáváme burčák. A manžel chce letošní „víno“ zrušit. Já se nemíním dát. Mé argumenty nakonec přebily ty jeho ( je moc malý na cestu – usne a zbudí se až tam, je zvyklý na svou postýlku – v penzionu mají taky postýlky, nechci aby na něj všichni šahali – nikdo na něj nic prskat nebude atd). Stejně má muž poslední slovo – jedeme dodávkou, kterou si vypůjčil a postýlku, na kterou je prcek zvyklý, bereme sebou …  Nikdo z lidí, kteří jsou našimi přáteli, se nediví, na co jsme se to dali. Nediví se ani tomu, že sebou vezeme nábytek. A nikdo z nich se neptá, jestli je bílej.

Do přechodné pěstounské péče jsme šli s tím, že bychom se časem rádi věnovali větším dětem. Takovým, s kterými můžeme malovat, číst jim pohádky, chodit na brusle… Pamatuju si slova ze školení – „Zamilujete se. Musíte se zamilovat, přijmout dítě se vším všudy. To je podstatou vaší práce„, kterým jsem nevěřila. Byla jsem rozhodnutá dělat vše proto, aby dítěti u nás bylo co nejlépe, ale nevěřila jsem tomu, že si jsem schopná vytvořit tak silnou vazbu k někomu, kdo je mi svěřen na pár týdnů. A už vůbec jsem si neuměla představit, co to udělá s mým mužem. Vidět ho, jak drží malého, jak ho opatrně pokládá, jak mu zpívá … jak jezdí s kočárem a nemíní mi ho půjčit, jak mi říká najez se nejdřív ty, já počkám a hele, do sklípku nejdu, já chci být s vámI, ale ty klidně běž … myslela jsem že ho znám a zůstávám v úžasu, můj sportovec, frajer a tvrďák mě překvapuje, vše do sebe zapadá, žádné třecí plochy, vše zůstává tak jak bylo, akorát lásky okolo nás je nějak mnohem víc.

Na kola nejedeme ani jeden a když se ostatní vrátí, na pár hodin jim prcka svěříme. Přece jen, potřebujeme být chvilku sami …

Malému je sedm týdnů, když volá sociální pracovnice s tím, že jeho bilologická matka podepsala souhlas s adopcí. Absolvujeme vyšetření nutná k adopci, genetiku, neurologii, psychomotoriku… Pak mi volají z kraje, abych poslala několik fotografií Džefriho a pár slov k němu. Bude se konat Poradenský sbor, kde se rozhoduje o tom, kam jaké dítě půjde.

“ A je bílej?“ čumí mi do kočárku baba s mastnou trvalou, jejíž vnuk kšeftuje s pervitinem.

“ Já nevím, co myslíte, koukněte se, vy to určitě poznáte,“ odpovídám jí.

Tohle mě nebaví. Nechápu to. Rozčiluje mě to. Džefri je bílý. Proto jde do adopce hned, jakmile je to možné. Kdyby byl Rom, nebo třeba poloCikán, byl by u nás mnohem déle. Stejně zdravý, stejně krásný. Černý – ocejchovaný hned, ve chvíli narození … 

Nechci jim ho fotit. Nechci dodat výsledky vyšetření, vůbec jim nechci popisovat, jaký je. Je úžasný. Neskutečný, usměvavý, pohodový, chytrý, šikovný … Zaslouží si tu nejlepší rodinu a to jim taky nakonec napíšu a mám pocit, že si pod sebou podřezávám větev a přidám jeho fotky s čírem na hlavě a v ponožtičkách s žirafou a pošlu to všechno. Mohla jsem udělat něco, aby u nás byl o něco déle a jsem na sebe hrdá, že jsem nic takového neudělala.

Za několik dnů se ozve telefon, kde se mě paní z kraje ptá, jak se máme a já říkám, že skvěle a ona, že před sebou má manžele XY a že se jim malý strašně líbí a jestli by mohli všichni tak za dvě hodiny přijet. A já říkám ano, sama nevím proč.

To, jak se cítíme my se dá minimálně přirovnat k tomu, jak se cítí ti, kteří jedou k nám. Několik let snažení o dítě. Rozhodnutí, že přijmu s definitivní platností dítě cizí. Čekání na něj. A najednou sedíte v autě a jedete do rodiny, kde ho už několik dobu znají. To Vaše dítě.

Pijeme kafe a všichni se snažíme zamaskovat nervozitu. Džefri spí v kočárku a já tuším, že bude spát ještě hodně dlouho. Nakonec pro něj dojdu a položím ho mezi budoucí rodiče. Mrňusek se budí pomaličku, protáhne si jednu ruku, druhou, nožičku, jedno očíčko a pak druhé a úsměv, usměje se na ně a já vím, že je všechno přesně tak, jak být má. Maminka se ho bojí vzít do náruče, prý od včerejšího rána, kdy jí zavolali, že pro ně možná mají chlapečka, tak nejedla, bojí se, že ho pustí na zem. Tatínek ho opatrně lechtá a mezitím jim zvoní telefony, protože babičky, dědečkové a budoucí tety a strejdové chtějí vědět, jaký je. Jaké to je.

A když odjedou, tak se všichni shodnem na tom, že oni jsou skvělí. Manžel moc nemluví a děcka jsou trošku smutné. No, trošku … Adra řve jak tur. Znovu opakuju, že je to všechno správné, že si ho nemůžeme nechat, opakuju to, co všichni víme a jsem statečná a brečím až v noci, tajně, potichu, dovnitř.

Rodiče malého k nám jezdí, zvykají si na sebe. Tykáme si. Jsou nám sympatičtí, ale i kdyby nebyli, předávání musí proběhnout stejně. V klidu, postupně, v zájmu malého. Mimochodem, je to Filípek. Uteče to jako nic a máme poslední společnou noc. Poslední koupání, písnička na dobrou noc. Malej spí jak andílek, my s manželem neusneme vůbec. Mluvíme o blbostech, o pionýrských táborech a prvních pusách a mezitím se navzájem ujišťujeme, že jsme udělali úžasnou věc.  A že je budeme dělat dál, protože to má smysl. 

Mám nachystané album s fotkama – malý v porodnici, první koupání, mám fotky ze dne, kdy k nám rodiče poprvé přišli. Měla bych jim dát i deník, který jsem psala. Ale nedám. Nedopsala jsem ho. Nemohla jsem. Chybí tam například večer, kdy poprvé začalo sněžit … Až ho dopíšu, přivezu jim ho. Můžeme prý přijet kdykoliv. Už tuším, že si budeme první dny volat často – maminka mně, když bude chtít poradit a já jí, když budu potřebovat slyšet, že je Filípek v pořádku. 

Rodiče Filípka mi dávají krásnou kytku a já se směju:“ Můžu si ho ještě naposledy obléknout?“ Poprosí nás, ať s nimi jdeme k autu, zkontrolovat, jestli dají správně sedačku a dostanu od nich pusu, od mámy a táty našeho Džefriho, máváme jim a jen co zmizí z dohledu tak se rozeřvu a manžel mě schová k sobě pod bundu a pak si dáme cigeretu a to už pěkně dlouho nekouřím.

Přijdem do bytu, děcka mezitím prostřely k obědu, načínáme lahev od tatínka Filípka, obědváme, smějeme se. Připíjíme si na novou rodinu a já jsem najednou strašně unavená, ale kdepak, přece se nebudeš válet a tak jedem do sauny a pak na večeři a v noci spím, spím jak dřevo.

Na první týden bez malého jsem si naplánovala hodně práce, nějaká školení a výlet do Prahy. Na školení jsem držela chlapečka narozeného se syfilisem, holčičku, která se narodila dvě hodiny potom, a pak co si její matka píchla heroin. Tyhle děti nejsou tak pohodové jako náš Džefri. Přesto jejich pěstouni cítí k těm uzlíčkům úplně to stejné, co my k tomu našemu. Nejde o zdraví nebo o krásu. Poslouchám přenášku lékařky a jsem v sále, kde je devět miminek. Miminek různého etnika, miminek s postižením, miminek vystresovaných, uřvaných … 

Málokde jako tady cítím tolik lásky a štěstí. Málokde vidím tak spokojené ženy a muže. Usměvavé, mluvící klidnými hlasy, tak si jisté svojí životní cestou, svým rozhodnutím. Muž vypráví o týdnu, kdy jejich holčička nespala v kuse déle než hodinu : „Tak sem si vzal dovolenou, šetřil jsem si ji na lyžování, ale nedalo se nic dělat, se ženou se střídáme, ale už je to lepší, prý ještě týden a bude po absťáku a malá z nejhoršího venku …“  

Jsem jediná, kdo tu bulí, ale všichni to chápou. Prý je to po prvním předání normální. No, někdy i při druhém. „Já jsem vždycky týden po předání úplně odepsaná,“ uklidňuje mě paní. „A kolik jste už jste měla dětí?“ ptám se jí. „Tenhle je jedenáctý,“ ukáže na kočárek. 

V poledne najdu několik nepřijatých hovorů od muže.

“ Na co ten telefon máš,“ vzteká se. „Zavolej na kraj, chtějí mluvit hlavně s tebou…“

Paní z kraje se opatrně ptá, jak se cítím a že na mě rozhodně nechce tlačit hned dva dny po předání, ale mají dva kluky, čtyři a osm, matka musí do léčebny, sociálky se jí snažila pomáhat, ale ona už péči vůbec nezvládá, jsme pro ně podle informací úplně ideální, ale záleží na nás, jestli se na to cítíme … no, řekli by ste něco jiného než – Jasně že jo, kdy je přivezete?  

PS – pokud by někdo získal dojem, že se snažím útočit na jeho city a předvést se jako citlivá, altruistická a úžasná žena, opak je pravdou. Jsem neskutečně sobecká. To co dělám, dělám hlavně pro sebe. Jsem placená za práci, která mi dává několikanásobně víc než do ní vložím. Počty jsou jednoduché – čím víc lásky dáte, tím víc jí dostanete. Bez jakékoliv ironie, sama sobě si závidím.

poprvé publikováno 9. 12. 2013

Marcela

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010