2016

Děti spí, v televizi fotbal,jdu si sednout k počítači.Jsem bez nálady,venku celý den pršelo, Zbojník lítal po bytě, na kole si zašpinil bundu, malá byla protivná, vlastně i ten pes dneska otravoval. Spálila jsem omáčku na uhel. A navíc ještě ten pitomej fotbal.

Dnešek na nic.

Všude bordel.

Jsem přecpaná meruňkovou buchtou, kterou jsem si neměla dávat, protože pršet přestane a já budu muset s dětmi na koupaliště.

Listuju facebookem, místo toho abych šla třeba žehlit, nebo číst nějakou dobrou knížku, nebo třeba cvičit.

Třískám dveřmi od kuchyňské linky.

Jsem unavená, protivná, bezdůvodně nepříjemná na manžela, který před chvílí přijel z práce.

Mám pocit, že se mnou málo sdílí, málo poslouchá, co mu říkám, chci se hádat.

„Můžeš mi říct, co ti dneska je,“ houkne na mě z gauče.

A já si to najednou uvědomuju, to, co se mnou je, při nahlédnutí na stránku jedné mé kamarádky.

„Trápí mě dobré bydlo,“ odpovídám svému muži.

Já se mám totiž skvěle.

Momentálně je můj největší problém můj velkej zadek a budu-li k sobě upřímná (což dost často nejsem), můžu si za něj sama. Zároveň je ode mě dost neupřímné tvrdit, že nemám na nic čas. Ani na cvičení, ani na zdravé jídlo. Tak třeba za tu spálenou omáčku si můžu taky jenom já, přesněji řečeno moje hloupé sledování asi miliontého stupidního  dílu Ordinace. Zbojník lítal po bytě, ale jenom deset minut, protože jsem mu slíbila, že půjdeme ven a že si může vzít kolo. Bundu si ušpinil, protože jsem byla líná najít pláštěnku (přece jsem si opravdu nemyslela, že mu stačí říct, aby nejezdil do kaluží… No, nemyslela.). Beruška byla protivná, protože byla uondaná  a po obědě spala neuvěřitelné tři hodiny. Vzbudila se s úsměvem. Koláč s drobenkou jsme pekli my tři dohromady, byla to skvělá zábava, se Zbojníkem jsme u toho probrali sloupce a řádky a peckovité ovoce a Beruša se hihňala a do každé meruňky kousla  a pes se nám pletl pod nohy, protože větřil, že kousek toho másla nebo špetka cukru spadne na zem (padaly toho hory).

Pak si oba zalezli, koukali na pohádku o Ztracené bambitce a když skončila, přišli mi dát pusu a Zbojník chtěl  těch pus pět (dál počítat ještě neumí). A taky říct to, co jim říkám každý večer: „Dobrou noc, ať vás blešky štípou celou noc.“

Moje kolegyně, kamarádka, říkejme jí třeba paní M, dostala před časem do péče čerstvě narozená dvojčátka. Holčičky. Byla jsem u toho, když jí zvonil telefon a dozvěděla se, že si pro ně má druhý den dojet do porodnice. Byla jsem tenkrát (a jsem čím dál víc) ráda, že zavolali jí a ne mně.

Holky byly předčasně narozené a často nemocné. Jejich příběh byl hodně složitý, biologická rodina problematická. Paní M je kolem stará asi jako já, má své dospělé děti, krásný dům. Vystudovala vysokou školu a do pěstounství na přechodnou dobu šla s podobným cílem jako já: dělat něco, co má smysl.

Ukázalo se, že se děvčata do své rodiny vrátit nemůžou a dlouhodobí pěstouni se pro ně nenašli. Nenašel se nikdo, kdy by si vzal dvě malé děti s takovým příběhem, jako byly tyto dvě. Rodina paní M se rozhodla holky si nechat na stálo.

Hodně jsem přemýšlela o tom, zda bych to dokázala já. Vzít si na stálo do péče dvě malé děti a naprosto tím změnit svojí budoucnost. A budoucnost mé rodiny.

Nevím – nebo spíš vím – nechtěla bych to. Jsem sobec, bažím se představou pokojného stáří, času na budoucí vnoučata, maluju si dovolené jenom se svým manželem.

Rodina paní M měla ze svého rozhodnutí radost. Ulevilo se jim a jak mi M říkala, konečně si užívají klid.

„Strašně si to užíváme. Holky jsou skvělé. Jen kdyby K nabyla tak často nemocná. Pořád s ní lítám po doktorech, no, snad se to časem zlepší…“

Slova M před několika měsíci.

Pár dnů potom, co jsme se naposled potkaly, se ukázalo, že jedno z dvojčátek má rakovinu.

Od té doby s povzdálí sleduji jejich boj.

Co napsat aby to neznělo jako hloupá fráze?

Držte se

To zvládnete

Jste silný

M píše, že měly náročný den. Zmokly a problémy s krvinkami. Transfuze. U toho fotka malé slečny. Bulím do klávesnice.

Snad poslední chemoterapie a pak operace a bude konec.

Naděje.

Ne, ta hnusná nemoc je pořád ještě veliká.

Další dávka jedu.

Další várka bolesti, slz a trápení.

Naděje. Teplota. Nejí, nespí.

Už jsme zase v nemocnici.

A já nemám, co bych dala, co bych řekla, čím bych pomohla.

Jsem nepoučitelná.

Pořád se rozčiluju nad maličkostmi.

Malý rifle, rozsypaný kostičky, vztekání se, když nechce jít spát, táta, který mi řekne, že mám doma binec, manžel, co se zdrží v práci …

Proč si kazím dny?

Kdyby to šlo, vzala bych na sebe část té bolesti, kterou teď musí ta malá snášet.

Kdyby to šlo, předám M část své síly, mám jí koneckonců na rozdávání.

Nechci jí plýtvat na kraviny.

Život není jednoduchý a ani nemá být. Nikdy nebyl.

Jde o to, jak při zkouškách obstojíme.

Děkuju za připomenutí toho, co je v životě důležité.

Opisuju slova od M : A taky si říkám, že neuškodí, když se člověk v tom řítícím se tempu života na moment zastaví, zvolní a možná, že to, co před chvílí řešil, už jako takový problém neuvidí. 

Děkuju Ti. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010