Dítě přijaté do PP
(aneb souputnice životem)
Před více než dvaceti lety u mě v péči skončily dvě holky, o které jsem se tehdy už rok a půl starala „nadivoko,“ bez požehnání úřadů. A i když je teď Ajce skoro 40 a Lucce skoro 32, jejich mámou jsem být nepřestala. Pak přibyla Bára – dítě, které mělo papírově takové handicapy, že nebylo podle původních zpráv z kojeneckého ústavu ani vhodné do rodinné péče. Ale o tom zase někdy příště. No a pak přibyla ještě skoro dvanáctiletá hodně traumatizovana Stázka…
Odchod pěstounských dětí
Ať moje přijaté děti odešly z domu v 19 jako Stázka, ve 25 jako Lucka, ve 35 jako Ajka nebo vůbec jako zatím Bára, nikdy mými dětmi být nepřestaly. Ne mými dětmi ve smyslu přivlastňování, ale mými dětmi v tom smyslu, že jsou to lidé, které pořád doprovázím životem. Nebo spíš: s kterými se doprovázíme vzájemně.
Myslím, že moje holky vědí, že tady pro ně pořád jsem. Ne proto, abych si je usurpovala pro sebe. Syndromem o 3/4 prázdnějšího hnízda fakt netrpím… Ale proto, že spolu můžeme pořád trávit čas, když chceme, že jsem pro ně na telefonu, když se potřebují vypovídat, že se jim můžu pokusit poradit, když to ode mě chtějí. A i když žijí daleko, jako kdysi Lucka a teď Stázka, mámu pořád ještě někdy potřebují. Jak moc a jak často, to je tak individuální, jako jsou individuální potřeby a výchova každého přijatého dítěte.
Vztahy
Zajímavé je, že vztahy s přijatým dítětem se mohou vyvíjet i v dospělosti. Třeba s Ajkou se náš vztah v posledních letech hodně vylepšil, protože mimo domov udělala ne úplně pozitivní životní zkušenosti… Přestala se vůči nám manipulativne vymezovat, jako to dělala, dokud byla doma; a čas spolu trávíme moc rády. Jsme v kontaktu telefonicky denně a velmi často spolu něco podnikáme. S Luckou byly naše vztahy většinu let moc fajn a je to čím dál tím lepší. Lucka je člověk, který se v průběhu let doma naučil nejen brát, ale i dávat. A umí to úžasně – i když je aktuálně na chvíli až v Norsku, dostaly jsme od ní s Bárou k narozeninám pobyt v polském welness.
Ale samozřejmě neříkám: Berte si do péče děti, abyste o 21 let později dostali pobyt ve wellness. 😉 Pokud zvažujete nějakou formu náhradní rodinné péče, udělejte to proto, že to má smysl. Nejen pro děti, ale i pro Vás. Pokud dokážete nejen dávat, ale i brát. Pokud dokážete pracovat sami na sobě. Pokud dokážete růst uvnitř stejně jako děti porostou navenek. Pokud chcete opravdu poznat sami sebe, potkat se se svými skrytými draky a vypustit je ze slují, věřte tomu, že přijetí dítěte Vám tuhle šanci dá.
Bára a já
A to nejzajímavější nakonec. Nikdy mě nenapadlo, že budu mít dítě, které bude ode mě prakticky neodlučitelné. A nikdy by mě nenapadlo, že mi to vlastně nebude vadit… Bára, moje nejmladší, má Aspergeruv syndrom plus řadu dalších zajímavých diagnóz. A závažná raná traumatizace zvýraznila její úzkosti. Já už teď po letech chápu, proč Bára vždycky chtěla být vagón a proč vyžadovala, abych já byla lokomotiva… Proč chtěla být připojená a proč se tak zoufale bránila odloučení. Protože když cítí spojení, tak se cítí v bezpečí. A protože ještě neumí cítit spojení sama se sebou a neorientuje se v mezilidských vztazích, cítí se dobře, když je spojená se mnou. A já? Vlastně mi nevadí být lokomotiva. A můj vagónek už je navíc občasně odpojitelný. Jsou situace, kdy si po letech můžu dojít sama na procházku nebo s někým na kafe. A protože se respektujeme, jsme schopné dělat si každá svoje vedle sebe. Ale shodou okolností je řada věcí, které děláme rády společně – ať už jsou to hudební aktivity, angličtina nebo cestování. Víte, že se člověk se svými přijatými dětmi do sebe vzájemně „obtiskne“? A tak spolu – spojené – putujeme po vlastech českých i cizích. Já Báře vysvětluju svět a ona mi vysvětluje mě samotnou… A já si říkám – není to vlastně podstata všeho? Ta naše odvěká touha po spojení? Není podstatou rané traumatizace dítěte právě absence spojení s nejdůležitější vztahovou osobou? A když to úplně nevyjde, nehledáme to spojení celý život? A když budeme mít velké štěstí a dostaneme do života nějaké vagónky, tak možná nakonec pochopíme, že abychom jim mohli pomoci, musíme se spojit hlavně sami se sebou…
Nevím, kudy povede naše společná cesta, nevím jak dlouho a jak intenzivně bude Bára potřebovat doprovázení. Ale vím, že i když nebudeme vždycky tančit po růžových plátcích a občas si na své cestě ukopneme palec, naše „má dáti – dal“ je vyrovnané. A já bych neměnila. Ani cestu, ke které jsem došla, ani žádný z vagónků. 🙂