CO DÁL?

Představte si,

že jste jako Petra: je vám kolem padesáti, máte dospělou dceru, procestovala jste svět, bydlíte v krásném domě s obrovskou zahradou a podnikáte, ale už nějak úplně nevíte proč. Máte několik nemovitostí, zabezpečila jste i dceru. Jste ve formě: denně běháte, jednou týdně si dojdete zaplavat, do sauny a na masáž. Hledáte něco nového, něco, co má nějaký přesah a tak se stanete přechodnou pěstounkou.

Samotnou vás překvapí, jak velký smysl v pomoci dětem bez rodin najdete. Jak vás to pohltí. Budete jednou z těch pěstounek, které se zajímají, pečují s velkou láskou a zodpovědností a dítě je u nich na prvním místě.

JSTE PŘESNĚ TÍM, KOHO STÁT HLEDÁ.

Objevíte svět, o kterém jste dosud moc nevěděla: svět selhávajících rodičů, kteří dětem ubližují, svět těch, kteří by rodiči být chtěli a nemůžou a svět státních zaměstnanců, o kterých předpokládáte, že se řídí metodikami a zákonem a myslíte si, že jste na jedné lodi a směřujete k společnému cíli: pomoc danému dítěti.

Pečujete, vzděláváte se, předáváte děti a časem si troufnete i na děti větší, ne jenom miminka. Jste přesně takovou pěstounkou, jakou děti, ale i stát, potřebují.

Baví vás to. Těší vás pečovat. Všechny posudky a zprávy psychologů i doprovodné organizace to potvrzují.

Jste dobrá, zvládáte i náročné situace, necháte si poradit od psychologů, nebojíte se říct si o pomoc.

A pak, stejně jako Petra, dostanete do přechodné péče dvě velké děti a vy, stejně jako Petra, zjišťujete, že informace, které vám podal krajský úřad nejsou pravdivé a že děti nežily a až se domů vrátí, že zřejmě jen tak žít nebudou, v bezpečném a podnětném prostředí.

PŘEDSTAVTE SI TO.

Pokud jste jako Petra, uděláte to, co vám velí svědomí a (a zákon) a se svými zjištěními seznámíte úřady. Úřadem je v tomto případě sociální pracovnice, která se již nějakou dobu o děti stará.

A TU TO NEZAJÍMÁ. Nebere vás vážně.

Překračujete své kompetence.

Nerespektujete pokyny.

Chováte se neprofesionálně.

Sociální pracovnice, která má děti už roky na starosti, se zlobí.

Naznačuje, že děti schválně poštváváte proti jejich otci. Ten je v nemocnici s úrazem (maminku nemají, zemřela). Ten dětem netelefonuje, neumí to a nestojí o to. Děti za ním nechtějí, jedou, když je nějak přesvědčíte, návštěvu nemocnice spojují s výlety (třeba k nám).   Celé léto si užívají zahrady, psů, koupaliště, výletování. Nestýská se jim, na nikoho nevzpomínají, nikdo je nekontaktuje, nemají kamarády, nikoho. . .

JENOM VÁS

Psycholožka potvrzuje, že k vám děti navazují vztah. Upozorňuje na odchylky v chování dětí. Navrhuje přezkoumání toho, jak se k nim táta chová. Navrhuje nevracet děti domů, ale pozvolna pracovat na rozvoji jeho rodičovských kompetencí.

Sociální pracovnice ale nesouhlasí a děti se vrací hned, jakmile se otec zotaví z úrazu.

CO UDĚLÁTE?

JAK SE BUDETE CÍTIT?

Já vím, co udělala Petra. Místo toho, aby byla ráda, že má klid, dál zůstala pro dvě hodně zvláštní děti tím, kdo jim je nablízku. Brala si je na víkendy, na prázdniny. V době covidu jim vozila jídlo, když zjistila, že nemají čím topit, zburcovala obecní úřad.

BRALA TO TAK, JAK TO BYLO.

Protože dál dělá přechodnou pěstounku, občas neměla čas. Pak jí v péči natrvalo zůstala malá holčička a Petra se stala dlouhodobou pěstounkou. Nějak v té době, kdy řešila změny ve svém životě (včetně odstěhování se do jiného města), měla slečna z našeho příběhu první záchvat. Záchranka jí odvezla do nemocnice.  A opakovalo se to. Podle Petry je děvče v ohrožení života. 

A Petra se pustila do boje. Píše, zasílá zprávy, prosí o pomoc. Kontaktuje mě a já píšu na MPSV. Ozve se paní, která vše přezkoumá. Bohužel se dlouho neozývá a na další email přijde automatická odpověď: už na MPSV nepracuje.

Petra svolává případovku, upozorňuje na lékařské zprávy, na pochybení, odborníci se shodnou na řešení, kterému sociální pracovnice zabrání, Petra znovu píše, děvče bylo znovu odvezeno do nemocnice, opět propuštěno s tím, že se má kontaktovat psychiatr a děvče za Petrou přijede do jejího nového domu, kam se Petra přestěhovala, celý víkend nepromluví, chová se divně, na Petru padá tíseň. Po víkendu děvče odjíždí, ovšem přejede zastávku, kde mělo vystoupit a jede dál, Petra ji kontroluje telefonem, jestli vystoupila a pak nám volá a můj muž jede hledat její autobus a odváží jí do bytu jejího otce a vrací se domů úplně zničený, děvče zná a viděl tu beznaděj a říká, že se na to máme vykašlat, že se prostě nedá nic dělat.

Ale my nemůžeme, protože tenhle příběh je prostě špatně a potřebujeme, aby se už neopakoval. Potřebujeme zjistit, co jsme měly udělat jinak. Petra to potřebuje zjistit. A potřebuju to i já, protože jsem Petru přemluvila, aby v době, kdy děti dostala do přechodné pěstounské péče, nepodávala trestní oznámení. Aby si nekomplikovala život. Věřila jsem tomu, že někdo kompetentní dětem pomůže.

Jenže jsem se mýlila.

A TAK VOLÍME TO JEDINÉ, CO NÁS NAPADÁ: SEPÍŠEME TO A ZVEŘEJNÍME.

Strháváme tím smršť dalších příběhů bez dobrých konců. Mohly bychom je sepsat, ale zatím na to nemáme sílu.

Já s odstupem času vidím, o jak nemožnou věc jsme se pokusily: popsat míru prázdnoty, kterou způsobilo zanedbání. Osobnost dítěte, které nechodí na obědy, protože nechce jíst před svými spolužáky, dítěte, které už nepropadá, protože ho prostě nechají být, dítěte, které nechce jít ani na případovku, která se dělá kvůli němu, dítěte, které tři roky nemluví: nemluví s otcem, učiteli, lékařem, sociální pracovnicí ani s psychology, dítětem, které se úplně odpojilo, nic nechce, nikomu nevěří a kterému už bylo patnáct, dítěte, které jsme před lety fotily na kalendář (se souhlasem otce) a já si s ním povídala a tehdy dvanáctileté děvče se na mě usmívalo a ochotně pózovalo, protože se o něj někdo zajímal. Nemluvila se mnou, ale sedla si mnou a našimi dětmi ke stolu a snědla celý oběd.

DÍTĚ, KTERÉ BRZY PŘESTANE BÝT DÍTĚTEM.

Jenže to už nebude zajímat vůbec nikoho: náš stát je plný selhávajících dospělých, kteří byli zanedbanými dětmi.

Díky sepsání tohoto příběhu jsem si uvědomila, jak málo jsme my, pěstouni, poučeni o systému sociálně právní ochrany dětí.

Nevíme, kde a jak si stěžovat, když s něčím nesouhlasíme.

Myslím, že pěstounství tak, jak se vyvíjí a mění, strašně moc komplikuje život některým sociálním pracovníkům. Dítě šlo dřív do ústavu a nikoho nezajímalo. Když se divně projevovalo, bylo prostě divné. Když „zlobilo,“ dostalo léky na zklidnění. Když to nezabralo, přestěhovali ho jinam. A najednou jsou tu nějací pěstouni a mluví do toho.

Od zveřejnění článku jsem příběhy o neuvěřitelné aroganci státních úředníků, o bezmocnosti a rezignaci pěstounů. O tom, kolik lidí se na to prostě vykašlalo. Nedivím se jim.

Stát vynakládá ohromné peníze na kampaně k nalezení nových pěstounů. Žadatele zkoumá, hodnotí, prověřuje. A pak ho nebere vážně.

V „našem“ případě se se závěry Petry shodla řada odborníků. Kolik se jich na případu vystřídalo, kolik zpráv bylo napsáno, kolik to stálo peněz a kolik času …

Petra nemá žádné oficiální informace. Po poslední případovce v březnu letošního roku už jí nikdo nekontaktoval.

Kromě ujištění od lidí, že v tom my dvě nejsme samy a že nás podporují, máme i jinou zpětnou vazbu: o tom, že jsme překročily kompetence.  Že tohle bychom si neměly dovolovat.

Něco nám říká, že brzy budeme předvolány na policii. Paní sociální pracovnice podala na Petru žalobu.

Počítaly jsme s tím.

Zlu se nesmí ustupovat.

(Ani já, ani Petra už nejsme pěstounky na přechodnou dobu. Nemusíme se tedy bát, že by nás někdo vyhodil, zakázal nám dělat svou práci. Díky tomu jsme se rozhodly jednat – jako PPPD bychom si netroufly. Už když jsem psala prosbu na MPSV jsem se bála, zda neporušuju nějaký předpis. Zda můžu poslat informace o dítěti, které mě znepokojují.

Až na supervizi jsem si uvědomila, jak je to absurdní.

Chci udělat správnou věc a bojím se, aby mě někdo neklepl přes prsty. Pak K. znovu odvezla záchranka a já věděla, že musím něco udělat. Stejně jako to ví Petra.)

A děkuju všem, kteří svou práci dělají dobře. Naše děti mají výbornou sociální pracovnici a i díky ní zvládáme všechny nástrahy pěstoubnství. To ona nám pomohla v pravidelných kontaktech s rodinou, se zajištěním terapií i s dalšími věcmi. Vím, že ta práce není jednoduchá a že není doceňovaná. A děkuju těm sociálním pracovnicím, které na náš příběh reagovaly a popsaly nám, co bylo špatně. Vysvětlily nám, k čemu je IP a proč se píší zápisy z PK. Upozornily nás na to, koho příště oslovit. Kdo je nadřízeným Ospodu. A pomohly nám s dalšími kroky. Ceníme si toho.

Příběh bez šťastného konce II

Příběh bez šťastného konce