štěpánka maryšková

Jsem v první řadě máma tří dcer - Kateřiny a Kristýnky, které jsou již dospělé, a Kristýnky, kterou mám v pěstounské péči. S pěstounstvím jsem začala před deseti lety stejně jako obě Marcely - jako přechodná pěstounka. Nejraději jsem s dětmi, které mě neustále učí a nutí k přemýšlení. Díky nim jsem Štěpánka naslouchající, tvořivá, tančící, přemýšlivá a často i unavená. Ve školství pracuji od roku 1998. Ve svém volnu ráda tvořím z hlíny a dřeva a nejrůznějších přírodních materiálů. Statický klid musím prostřídat tancem, cvičením jógy nebo jiným pohybem. Vlastně neumím být dlouho na jednom místě. Mou velikou radostí a vášní je zahrada, její tvorba, přeměna i pěstovaní plodin k užitku. Díky mé nejmladší dceři vidím svět pedagogiky a rodičovství úplně jinak. Její vnímání světa je tak moc rozdílné od toho mého, a proto se musím pozastavovat, přemýšlet a nabízet běžné věci jinak a mnohdy i v jiném sledu, než je běžné. Trpělivost, laskavost, důslednost s tou největší dávkou lásky jakou mohu nabídnout. Tomu se učíme obě. 

Kamila  bubelová

Jsem právnička, máma a pěstounka. Moje cesta k pěstounství byla přímočará, ale velmi dlouhá. Když jsem ve dvaceti letech chodila s tehdejším přítelem, on pracoval jako vychovatel v dětském domově. Já tam za ním párkrát týdně chodila, když měl odpolední službu. Četla jsem si s malými dětmi, doučovala děti starší. A tím, jak jsem nasála atmosféru a okolnosti života v dětském domově, vzala jsem za své, že když nechci, aby děti vyrůstaly v dětských domovech, musím se stát pěstounkou. Jenže trvalo celé následující čtvrtstoletí, než jsem vychovala vlastní děti a měla materiální podmínky pro přijetí pěstounského dítěte. Jakmile nejstarší syn odrostl a osamostatnil se, jeho prázdný pokoj na mne zavolal: Mámo, teď je ten čas; nějaké dítko čeká na tento pokoj a vaši náruč. Úřední proces trval dlouho, ale na jeho konci jsme do rodiny přijali třetího syna.