Na neděli jsem se těšila. Můj muž měl konečně volno, domluvili jsme se, že pojedeme na hory. Plán byl jasný:dopoledne utavit Zbojníka s Berušou na sáňkách, pak si dát oběd v jedné z horských hospůdek.
Unavit je a nakrmit tak, aby šli bez řečí odpočívat, jakmile dorazíme k našim na chalupu.
A mít volné dvě hodiny jen pro nás. Jít na běžky. Trať začíná hned za chalupou. Modré nebe a krásný sníh…
S touto představou jsem usínala a spalo se mi krásně, až do půl páté, kdy mě vzbudil strašný řev.
Beruška seděla na posteli a ječela „ tetoooo.“
Byla úplně žhavá, teplota přes čtyřicet.
Zábal, sirup a moje tělo, na které si lehla. Držela mě kolem krku a choulila se ke mně.
Kdykoliv jsem se pokusila vymanit ze sevření, zašeptala „se mnou….“
A tak jsme tak zůstaly. Celý den. Sem tam se nechala přemluvit a nechala se vzít do náruče od mého muže, který svůj volný den strávil nákupem, vařením a procházkou se Zbojníkem. Ten byl mimořádně hodný ( Zbojník, manžel je hodný stále), protože pochopil, že tady jde veškerá sranda stranou. Každou chvíli se přišel zeptat jak Berušce je a každou chvíli mi dal pusu – očividně bojoval s tím, že je rozumný starší brácha a zároveň s chutí nechat se opečovávat a chovat jako malá ségra. Ve dvě hodiny se mi konečně podařilo Berušku odložit do její postýlky a opravdu uspat. V tu chvíli byl u mě.
„ Už na mě máš čas, teto? Pustíme si tu pohádku?“
Najít způsob, jak obelstít Zbojníka, aby chvíli ležel, nebylo jen tak. Trvalo mi několik měsíců, než jsme na něj přišli. V praxi náš odpolední odpočinek vypadá tak, že já ležím, Zbojník mi nohama láme žebra – nerad, jen se otáčí, případně se mi skoro vyrazí zuby – nerad, na něco si vzpomněl, a u toho v jednom kuse mele. Udržet ho v klidu je strašně těžké: lehneme si na bok, přitiskneme k sobě, já ho držím za ruce a masíruju mu je a on povoluje a někdy si i hezky vrní (málokdy).
Proto ty pohádky. Na poslouchání. Aby byl chvilku zticha. Abych na chvilku mohla zavřít oči.
Musí si pamatovat, o čem pohádka byla. A představujeme si, jak která postava vypadá… A dost často mu nějaká postava z pohádky připomene někoho ze skutečného života… a začne vyprávět.
Nedávno byl v televizi film o dětech bez rodičů. Natáčel se v kojeneckém ústavu Most a u jedné mé kolegyně.
Záběr na dvouleté děti, jak hromadně sedí na nočníku. Pak jdou hromadně spát. Sestřička, která si chválí, jak jsou poslušné. A vyvrcholením byla paní ředitelka, která pronesla, že kdyby věděla, jak ústav dokáže děti vychovávat, dala by tam ty své ( škoda, že už vyrostly…).
Do háje, já svou práci dělám špatně. Beruša měla ležet na samotce, nebo jsme jí měli odvést do nemocnice. Kazit si krásný den nemocným děckem? Přemlouvat ji, aby si vzala sirup? Zpívat jí a kolébat? Nezlobit se, když se v horečce počůrá?
Jsem magor, neumím vychovávat děti …
Když pláče, mám jí strčit před zrcadlo, aby se koukla, jak je ošklivá ( tak, jako nám to tam ukázala jedna teta s miminkem…). A to nejdůležitější: ani novorozence nemám krmit když to potřebuje, ale tak, kdy je napsáno v rozpise. Jo, musím si udělat rozpis. A držet se ho. Neuhnout. Děti se naučí režimu. A jsou hodné.
Odborníci z ústavů kritizují péči přechodných pěstounů. Rozmazlujeme děti. Chováme je, povídáme si s nimi, přizpůsobujeme režim jejich potřebám. Klidně je v noci vyndáme z postýlky a mazlíme se s nimi. V diskuzi, která se strhla po odvysílání filmu, se takových názorů objevilo několik.
Děti, které si lidi berou po jedné, dvou návštěvách z ústavu nepláčí.
Předávání dětí z rodin přechodných pěstounů bývá složitější a delší. Dítě si zvyká na nové lidi. Někdy hodně pomalu. A noví rodiče mají někdy blbý pocit. Třeba, že to nedokáží tak dobře, jako ti přechodní. Vždyť je vidět, jak je na sebe dítě s přechodným pěstounem navázané. Jak se mají rádi.
Poměrně hlasitě zazněl názor adoptivního tatínka čtyř dětí.
Tatínek si bral tři děti přímo z kojeneckého ústavu Most.
Byl nadmíru spokojen. Děti nezlobily, neplakaly, neměly žádné poruchy, vše bylo v pořádku.
Čtvrté dítě přebíral od přechodné pěstounky. Nemělo režim, vyžadovalo si pozornost, narušilo zavedený chod v domácnosti. Předávání bylo náročné, kdo má pořád za děckem jezdit, že? A reakce třech dětí doma na nové dítě – nic moc – a reakce nového dítěte na ty tři doma – taky nic moc.
Neštěstí už se vše srovnalo a zavládl klid.
Pán je dobrý.
U nás doma se nám nedaří. To je pořád : „ Teto přidáš mi? Teto, já už nemůžu. Nechcííí. Ne. Moje. Podej. Já chci jít ven. Už chci domů. Čůůůrat! Nechci spát. Hají. Mazli. Pusu. Budeme dneska stavět bunkr? Je mi smutno.“
Beruša, když nechce spát, tvrdí, že chce čůrat. Sedí vítězně v obýváku na nočníku a když se jí pokusím sundat, ječí. Vydrží to třeba hodinu, vlastně do té doby, kdy kolem ní kroužím. Když začnu dělat, že mi je jedno, že ještě není v posteli, vykašle se na to.
„ Nejde to,“ pokrčí ramínky a odkráčí do postýlky.
Zbojník mívá žízeň. Nebo chce kakat. Nebo ho bolí obočí.
„ Že tě to baví, tady furt courat,“ říkám mu.
„ No, víc by mě bavilo, kdyby si mě pomuchlala,“ pronese.
Od zítřka nic takového provozovat nebudeme.
Žádná domluva, co kdo chce snídat, co budeme dělat, jakou pohádku si pustíme. Žádné šeptání do ucha, co se mu kdy dělo. Nějaký noční můry, hnusný příhody, nějaký strachy? Zocelit, potřebuje kluk jeden.
Aby nevysíral, nevztekal se, neotravoval.
Žádné rozmazlování a v sedm do postele.
Musím z těch rozmazlených spratků, kteří vyžadují pozornost a pořád by se nejraději mazlili, vychovat řádné děti.
Mám se co učit.
Od zítra.
Ámen.
11. ledna 2017