Jaké to je, převzít do pěstounské péče naráz tři děti? A jak to probíhá?
Převzetí
Zuzka: 11.12. 2023 – jsem převzala na Krajském úřadě v Liberci Rozhodnutí o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se pěstouny a zároveň mi pracovnice krajského úřadu řekla, že požádala o aktualizaci spisu tříčlenné sourozenecké skupiny dětí (2,5letý chlapeček a 3,5 a 4,5leté holčičky ) a já že se pro ně jevím jako vhodná pěstounka.
Marcela: Když jsi mi to volala, pomyslela jsem si, že se někdo zbláznil. Vím o tobě, že žiješ ve velkém domě se zahradou, že máš dospělého syna, který bydlí kousek od tebe a že máš spoustu energie, ale přece jen, tři děti z dětského domova naráz?
Zuzka: Že budou děti možná tři jsem se dověděla v listopadu, do začátku ledna se nic nedělo a já o tom pořád přemýšlela. Co se změní, jaké to bude? Je reálné to zvládnout? A ty jsi mi říkala, hele, hlavně spi a odpočívej a užívej si svobody, protože pak to bude mazec, tak jsem „nic“ nedělala a jen jsem vnímala kolem sebe, že mě mají lidé za blázna 🙂 Jen u těch nejbližších jsem to nezaznamenala. Asi to bude tím, že mě znají. Kdysi na mě takto pohlíželi lidé kolem, když jsem sama ženská začala stavět domek bez lešení a tahala jsem si každou cihlu do patra na laně 🙂
No a hodně pomoci a podpory jsem získala od pěstounů kolem sebe, nemusela jsem si ani o nic říkat a doputovalo ke mě všechno, včetně kočárku a autosedaček …
Marcela: Byla jsem strašně překvapená tou rychlostí, s jakou to šlo. Od podání žádosti po tohle. To je neobvyklé. Na druhou stranu, celé dva měsíce se nic nedělo…
Zuzka: Jj, v srpnu 2023 jsem podala žádost a 10.1. 2024 – proběhlo na krajském úřadě konzilium. kde se sešli všichni zainteresovaní a společně rozhodli o tom, že jsem pro děti ta pravá 🙂 Ještě ten den mi volala krajská úřednice a domluvily jsme se, že se sejdeme 16.1. 2024 a budu seznámena se spisem dětí a že pokud se rozhodnu po naší schůzce děti vidět, bude domluvená i schůzka s paní ředitelkou Dětského domova.
Marcela: Přečetla sis spis …
Zuzka: No a řekla jsem si, že mě čekají tři první třídy za sebou 🙂 🙂 🙂 a že biologická rodina je hodně blízko…
Marcela: Pak ses rozjela do Dětského domova. Jak se ti tam jelo? Jaké to bylo?
Zuzana: Byla jsem nervózní a dojatá zároveň. Řekla jsem si, že to takhle má být a že nechám vše plynout co nejvíc přirozeně. Byla jsem zvědavá, jestli to zajiskří hned nebo co to vlastně bude za pocit.
Marcela: A?
Seznamování
Zuzana: A malej byl jasnej. Okamžitě jsem si ho měla chuť odvézt, nejstarší byla ostražitá a ta prostřední, 3,5 letá nezavřela pusu a já jí moc nerozuměla. Tam až mě napadlo, jestli to zvládnu. Jestli jim dám, co potřebují. Přemýšlela jsem o tom do večera, pak už ne.
Marcela: Co bylo dál?
18.1. – cca 1,5 hodinová návštěva za dětmi v domově
21.1. – nedělní odpoledne strávené s dětmi a jejich tetou
26.1. – proběhla čtvrtá návštěva za dětmi v DD
28.1. – celodenní návštěva dětí u mě doma
1.2. – návštěva pracovnic z OSPODu
2.2. – jsem podala Návrh na svěření do pěstounské péče společně s Návrhem na předběžné opatření
3.-4-2. víkendová návštěva dětí u mě doma
Marcela: Jaký byl ten víkend?
Zuzana: Živelný. Náročný. Důležitý a skvělý. Došlo mi, že asi budeme spát pohromadě. A že budeme hodně venku. A že mě potřebuje každé dítě zvlášť a že nejnáročnější to bude s tou nejstarší, která toho zažila nejvíc.
Právě teď
Marcela: Zuzko, jsou dvě hodiny odpoledne, co jsi dneska jedla?
Zuzana: Normálně, ráno kus buchty a kafe a k obědu kaši i s kuřetem. Tyhle věci zvládám, vaření a normální úklid zatím vůbec není problém. Děti chodí po obědě ještě spát, takže mám čas i na odpočinek.
5.2.2024 – přišlo rozhodnutí o předběžném opatření – děti mi byly svěřeny do pěstounské péče a byl stanoven termín soudního stání na 20.3.2024
9.2. – dětský domov dětem zorganizoval rozloučení u kterého jsem mohla být přítomna. Každé z dětí dostalo své album vzpomínek, všechny své hračky i oblečení a…jeli jsme „domů“ …bylo to vlastně půl roku od podání žádosti na OSPODu
20.3. – proběhl soud a byl schválen můj Návrh na pěstounskou péči
Marcela: A tak jaký byl první měsíc?
Zuzana: Už během prvního víkendu jsem si říkala, že budu muset dětem vytvářet každému svůj prostor a občas vykouzlit čas jen pro každé zvlášť. Malý měl v DD chůvu. Je na něm znát, že se mu někdo individuálně věnoval. Ze začátku špatně spal, ale to už se srovnalo. Holky jsou každá jiná a i když spolu rády dovádějí, je potřeba každé z nich vymýšlet jinou aktivitu. Jsme hodně venku, v tom mám ohromnou výhodu, kolem domu je bezpečná zahrada, vždy, když už je jich moc vystrčím je ven a pak zase pustím dovnitř smích). Chodíme na nákup do města pěšky (jsou to dva kilometry) nebo k jezeru, co máme kousek za chalupou, do lesa …procházky jsou asi nejbezpečnější prostor pro nás pro všechny 🙂
Marcela: Ale asi to nebude pořád jen veselé?
Zuzana: Jasně že ne. Ty děti jsou zraněné. My si to asi ani neumíme představit, být úplně bezbranné dítě, ti, co tě mají chránit, tak selhávají, ocitneš se mezi dalšími zraněnými dětmi a pak přijde nějaká ženská a odveze si tě domů, zase do nového domu, noví lidé, zvyk. Roli hraje i to sourozenectví, to je také věda.
Marcela: Jak se projevuje to, že jsou zraněné? A jak s tím zacházíš?
Zuzka: Marci, já ti nějak jedu a učím se přežít (smích). Ne, samozřejmě se snažím dělat to, co mi doporučila paní psycholožka: pravidla, trpělivost, bezpečnost, šetřím síly, když můžu, tak odpočívám, protože když jsem unavená, tak je těžké zůstat v klidu. Děti jsou sice malé, ale na zahradě si vědí rady za každého počasí a umožňují mi třeba opravit plot, posekat zahradu, hrabat se v hlíně …takhle relaxuju nejvíc. Asi nejtěžší je opakovat vše stále dokola a nějaké ty specifické projevy pochopit v tu danou chvíli. Hodně čerpám ze zkušeností ostatních pěstounů.
Marcela: Pomáhá ti někdo?
Zuzka: Mám skvělou doprovodku. Proplácí mi 4hodiny hlídání týdně, chodí mi sem moje kamarádka a já můžu odejít a načerpat energii. Také platí 1 hodinu týdně kraniosakrální terapeutku, ta také jezdí sem k nám. To je pomoc k nezaplacení. A nejsem na to sama, mám sice malou rodinu, ale skvělou a pár přátel …Mám za sebou dvě velké krize. První nastala, když se ozvala rodina. Vyvolalo to ve mě pocit, že nevím co bude a věděla jsem, že to bude ještě náročnější než to ze spisu vypadalo. Pak jsem si uvědomila, že pro ty děti to bude ještě těžší a moje krize se vypařila a využila jsem nabídky klíčové pracovnice, ať to nechám na ní. Znáš mě, jsem pro kontakty a vztahy s bio rodinou a vím, jak důležité jsou, ale tady kontakty nebyly a děti žádné vztahy s rodinou nemají a když vidím, jak jsou na tom teď, je na místě určitě nejdřív adaptace. Druhá krize byla po dvou měsících, kdy se děti naplno rozkoukaly a přidaly na temperamentu a decibelech a naplno se rozjela sourozenecká rivalita, takže, jakmile zpozoruju, že je potřeba víc prostoru, tak v pudu sebezáchovy vyrážíme ven třeba už v sedm ráno nebo využijeme péči od blízkých 🙂
Marcela: Jste spolu dva měsíce. Jak ti říkají?
Zuzka: Byla jsem teta a někdy ještě jsem. Maminkou jsem se stávala, když byla k večeři pizza nebo když mě děti prezentovaly před cizími lidmi. Je to asi týden, co jsem maminkou i bez pizzy 🙂 Mluvíme o jejich rodičích otevřeně, vědí že jsem druhá mamka a že teď mají novou rodinu. Bylo na nich vidět, že po oslovení „mami“ touží, tak jsem jim řekla, že když budou chtít, mohou mi tak říkat a tím zmizel ten ostych a ta nejistota. Byla jsem ráda, protože s oslovením „teto“ mi vykaly, bo to měly spojené s oslovováním tet z dětského domova.
Marcela: Musím se zeptat: Máš je už ráda?
Zuzka: Ty jo. Jsem docela ráda, že se ptáš. Myslím si, že tohle je docela tabu téma. Určitě je to u každého jinak, ale jestli jsem měla u něčeho velké otazníky, bylo to přesně tohle. Jaká to bude láska a jaký to bude vztah – je to nové a úplně jiné než u vlastního dítěte. Myslela jsem si, že se třeba zamiluju hned a po pravdě to nešlo. Jako prvotní mi najížděla spíš povinnost se o ně postarat a ochránit je, ale to může být tím, že jsou tři . Jasně že je mám ráda, ale když je objímám, cítím , jak se k sobě naše srdce otevírají velmi opatrně a u každého z dětí s jinou „vůní“. Asi nejpřirozeněji to jde u malého. Je to klučík, který se při přitulení cítí opravdu bezpečně a už vyhledává jen mou náruč, když ji potřebuje a tomu nejde láskou neodolat.. Jedna z holčiček je tolik plná touhy po sounáležitosti a tolik zraněná, že je z toho sama trochu zmatená a občas mi přijde, jako by se bála si další vztah dovolit a ta druhá se dosycuje u každého, kdo jí náruč nabídne. Ale vyslovujeme nahlas, že se máme rádi a pro objetí si chodíme vzájemně. Jak už jsem říkala, asi po týdnu , co byly děti doma se ozvala bio rodina a požadují kontakty. Já i děti jsme ve velké nejistotě, co bude. Děti své rodiče znají jen ve svých touhách a představách, já jen ze spisu. Takže ano, mám je ráda, bojím se o ně, ale zároveň i o sebe a to je to, co je na tom to nově poznané. . Je to jiná láska, zatím je v ní víc zodpovědnosti než citu, ale roste. Vůbec jsem neměla tušení, že něco takového existuje ….
Marcela: Už slyším, že se nějaké dítě právě vzbudilo po O – takže moc děkuju a zase příště!
