Uvidíme se ještě někdy?
„ Proč si za námi už nikdy nepřijela? Nemělas nás ráda?“
Několik let jsem na tuhle otázku čekala. Bylo mi jasné, že jednou přijde. Polkla jsem, nadechla jsem se a odpověděla jsem,
Co jsem odpověděla?
To, že jsem chtěla, ale nedostala jsem pozvání. Že musím, a že je to tak správně, respektovat přání Irči a Tondy. Dlouhodobých pěstounů, kteří si od nás Kecalku a Náfuku přebírali z přechodné pěstounské péče. A že si myslím, že mě Irča a Tonda nepozvali, protože chtějí je – ty slečny, které se ptají – jenom pro sebe. A ty se usmály a byly spokojené.
Čím starší je dítě, které je v pěstounské péči, tím těžší je pro něj najít trvalou rodinu. Každý přechodný pěstoun, který do takové jde, si zaslouží úctu. Je nesmírně těžké naplno pečovat, aby se dítě mohlo uzdravovat a nedat najevo nejistotu ohledně jeho budoucnosti.
Kecalka a Náfuka byly naše první starší děti a v péči jsme je měli rovnou dvakrát. Když jsem je předávala poprvé zpátky domů, k jejich rodičům, slíbila jsem jim, že kdyby se v jejich životech dělo něco zlého, pomůžu jim. Když jsem se po čase dozvěděla, že jsou v DD, doslova jsem je vybojovala zpátky do naší péče.
Byly na mě pěkně naštvané – to já jim řekla, že to doma už bude v pořádku a že budu nablízku. Přestože na sociálním odboru věděli, že mám o holky zájem, nedali mi nic vědět. Paní psycholožka Dětského domova, kam byly holky umístěny, mi do telefonu řekla, že mě nechtějí vidět a že si na mě vlastně ani nepamatují.
„Tak, máte, co jste chtěla, je to schválené, můžete si pro ně jet,“ zavolala mi tenkrát jejich sociální pracovnice. „Kdo chce kam, až se ucho utrhne,“ podotkla ještě.
Nebylo to lehké a strach o to, co s nimi bude, byl všudypřítomný. Nebyli jsme připraveni být dlouhodobými pěstouny, popravdě, tenkrát jsem uvažovala, že s pěstounstvím skončím a pustím se do boje za děti úplně jinou cestou (řekni Bohu o svých plánechJ).
Holky u nás byly rok a na případovou komisi, kde se rozhodovalo o jejich budoucnosti, přišel i ředitel dětského domova, prý takového, kde se budou holkám, nebude-li jiná možnost, intenzivně věnovat. To období bylo hnusné a smutné. Bylo po prázdninách, začal školní rok a já na to myslela snad každou minutu.
A pak se stal zázrak a v našem kraji se objevil manželský pár, který měl o holky zájem.
Holky věděly, že se pro ně hledá nová rodina a já si troufám tvrdit, že to, že zvykání a předávání proběhlo v klidu a příjemně, byla zásluha moje a mé rodiny.
Irča s Tondou, tak se noví pěstouni jmenovali, pro nás byli požehnáním. Holky se stěhovaly do krásného domu, zahrady, Irča se s nimi chystala být doma, věnovat se jim.
Holky u nás byly dohromady skoro dva roky. Byly to první kamarádky mé neteře, mé mámě říkaly babičko, jely si s námi pro našeho psa, já byla ten, kdo Náfuku vedl do první třídy…
Psycholog velmi důrazně vysvětlil přebírajícím pěstounům, že s námi mají holky navázaný vztah, že nám důvěřují. Že je důležité důvěru nezklamat a dodržet plán, na kterém se domluvíme. Plán toho, kdy se po předání uvidíme. Kdo kam pojede a kdy si dáme vánoční dárky. To, jak se dál budeme (s klesající intenzitou) vídat.
Jenže všechno bylo jinak. Pozvání na návštěvu podle plánu jsme nedostali, najednou se to nehodilo. Vánoční dárky koupené pro holky jsem poslala do azylového domu jiným dětem.
Párkrát jsem jim telefonovala, ale cítila jsem, jak tím obtěžuju. Pozvání přišlo až po nějaké době, myslím, že na nátlak Doprovodné organizace. Holky mi ukazovaly, co kde mají a mezi námi bylo nevyslovené slovo: Zrada. Po nějaké době k nám holky dokonce přijely: na pár hodin je u nás Irča vyložila a někam odjela. Měla jsem v péči malou holčičku, povídaly jsme si, přišla k nám i moje neteř. Fajn to bylo.
A pak už nic.
I telefony ustaly.
Své zklamání z přístupu nových pěstounů jsem ventilovala na supervizích, byla jsem toho plná.
„Holky řekly, že tě nechtějí vidět,“ slyšela jsem od své Doprovodné organizace.
No, tak jo.
Je to pár měsíců, kdy jsme se s děvčaty potkaly. Jsou už velké, jsou z nich slečny. Pamatují si mě, i všechny mé blízké. Vědí, kde bydlíme. Jezdí k nám do města za jednou svojí příbuznou a potkáváme se.
Naposledy se Zbojníkem strávili na koupališti skoro celý den.
A já dostala tu otázku.
Všechno v životě Vás dohoní.