První dny
„Narodil jsem se jednoho jarního dne. Prý předčasně. U mámy v břiše už se to totiž nedalo vydržet. Brala drogy. Z porodnice brzy utekla. Ale já se na ni nezlobím. Dala mi šanci. Šanci na lepší život. Ten její nebyl jednoduchý. Snad právě proto měla spoustu problémů sama se sebou a se světem.“ —
V den manželových narozenin mi zazvonil „kouzelný“ telefon. Je to zvláštní, až magický pocit, když se na druhé straně ozve ono kýžené „máme pro vás dítě“. Během pár sekund vám bleskne hlavou, jestli to bude chlapeček nebo holčička, mimčo nebo batole, jaký příběh to bude tentokrát… V ten okamžik, kdy řeknete „ano, já se o něj postarám“, se váš život propojí s osudem jiného človíčka. Navždy.
Je to kluk! Zase. Jak jinak u nás. 
Miminko. Už měsíc a půl leží v porodnici. Sám. Narodil se o tři měsíce dřív a nevážil ani kilo. Proto sociální pracovnice vybrala mezi volnými pěstouny právě mě. Bývalou zdravotní sestřičku. Předpokládají, že péče o něj bude náročnější a vzhledem k rodinné anamnéze bude jeho umístění obtížnější. Nevadí. S nedonošenci to umím a těším se.
Čekám nekonečné skoro tři dny, než se vyřídí administrativa a můžu jít za ním. Místo abych se naposledy na dlouhou dobu vyspala, v noci koukám do stropu a myslím na něj. Na jeho samotu. Na možné problémy, které přináší předčasné narození. Na to, jaký bude. Na hodinách jsou 3, 4 a spánek nepřichází.
Konečně nadešel den D. Jedu do porodnice! Vyřídíme papíry a můžu za ním na oddělení. Jsem na něj tak moc zvědavá! Sestřička mě vede k výhřevnému lůžku, kde leží zachumlaný nádherný malinký vlasatý chlapeček. „Ahoj zlatíčko, já se teď o tebe budu nějaký čas starat.“ Odchází se mi od něj jen těžko. Každý den za ním chodím, krmím ho, koupu, mazlím, chovám…
Přechodný domov
Po třech týdnech si ho odvážím domů. První prázdninový den, parno. Po dohodě s naším pediatrem rovnou odjíždíme na naši chatu u lesa, kde se dá lépe dýchat. Všechno jde dobře, malý krásně jí i spinká. Nemá rád koupání a při manipulaci je dráždivý. Ale to zvládneme. Moje předsevzetí, že si ho „donosím“ v šátku, bere za své. Je nejteplejší léto, které jsem kdy zažila. Přes poledne se schováváme v chatě, kde je mnohem příjemněji, než venku. Ve více než 30 stupňových vedrech je mu nejlépe jen v plence v kočárku. Dny ubíhají, malý krásně roste, užíváme si ho s rodinou.
Až v polovině srpna se něco změní. Po každém jídle je Plyšák zoufalý. Pláče, kroutí se, nejde utišit. Něco je špatně. Krmení se stává strašákem nás obou. Zkouším jiné mléko, speciální mléko, nic nepomáhá, konzultuji s pediatrem. I to, že má problém se sám vykakat. Následují odběry, zda není alergický na kravské mléko. Vše je v normě. Máme plánovanou návštěvu na neurologii. Přicházím se zaťatým nešťastným uzlíčkem. Paní doktorka nám předepisuje homeopatika na uvolnění a cvičení Vojtovky. Některými tolik proklínaná rehabilitace mu pomáhá. Pravidelně a sám se vyprazdňuje, pěstičky se začínají povolovat, jen pláč po jídle trvá. Až v centru pro nedonošence je mu diagnostikován reflux. Překvapuje mě to. Nikdy nezvracel, ani neublinkával. Náprava je snadná. Stačí zahustit mléko a je po problému. Z Plyšáka se stává vysmátý a spokojený chlapeček. Na všech kontrolách ho chválí a jsou nadšení.
Podzim
Podzim byl ve znamení nejrůznějších lékařských vyšetření, nedonošeňátka to tak prostě mají, jsou více sledovaná. Vše vypadá skvěle. Výsledky hlásím sociální pracovnici. Po právní stránce nic nového. Matka ani nikdo z rodiny se o něj nezajímá. Bohužel paní soudkyně dlouhodobě onemocněla a musíme čekat na její uzdravení. Trénuji trpělivost. Malý roste jako z vody a dělá velké pokroky. Poctivě rehabilitujeme. Slavíme v Krkonoších první Plyšákovy Vánoce. Myslím na jeho budoucí rodiče. Kde asi jsou? Kdo to je? Jak dlouho už čekají? Přicházejí o tolik neopakovatelných událostí z jeho života. Protože úřadům a soudu čas běží úplně jinak. První úsměv, první přetočení na bříško, objevení ručičky, první příkrm…
Plyšák je právně volný pro osvojení až v lednu dalšího roku. Je mu 9 měsíců, 6 korigovaných.
Hurá! Konečně se snad najde ta správná rodina! Netrpělivě čekám na nejbližší poradní sbor, kde párují děti a žadatele. Místo dobrých zpráv ale přichází studená sprcha. Poradní sbor rozhodl, že vzhledem k rodinné anamnéze a STAVU DÍTĚTE bude nabízen pouze do dlouhodobé pěstounské péče.
Zuřím!
Mám doma malého bojovníka, který zvládl předčasný vstup na svět bez jakýchkoliv následků!
Je krásný!
Je zdravý!
Je právně volný!
Dlouhodobých pěstounů je málo. Tak proč ne osvojení?
Trvá mi dlouho, než vychladnu. Nechápu to. Co víc by po něm chtěli?
Nicméně poradní sbor vybral pěstounku. Zdravotní sestru. Čekám na verdikt. Po seznámení se spisem malého odmítá. Kvůli rodinné anamnéze. V našem příběhu hrají obrovskou roli nálepky. Ty, které vám v životě nalepí než se nadějete a už vám navždy zůstanou. Biologická matka nebyla zrovna matkou roku. Byla problematická už od puberty. Nespolupracovala s autoritami. A vyfasovala psychiatrickou diagnózu. Žádná schizofrenie ani maniodeprese. Přesto to byl asi ten nejpodstatnější problém při hledání nových rodičů. Daleko větší než to, že je Romka. Co naplat, že malý nenese téměř žádné znaky menšinového etnika. I on má nálepku – poloetnický původ. Za tu předponu polo- jsem musela hodně bojovat. Dávala mu větší šanci.
Po neúspěchu v kraji, kam spadá kvůli bydlišti biologické matky, se jeho spis rozesílá po celé republice. Vidím v tom naději. V ostatních krajích totiž můžou hledat i osvojitele, nejen pěstouny. Přicházejícím zprávám, že někde někoho vytipovali, nepřikládám už skoro žádný význam. Všechny vyděsí už jen čtení spisu. Nikdo ho nechce vidět osobně. Odmítají ho. Myslím, že asi 4x. A pak nic. Jednou za měsíc je poradní sbor kraje… nemáme vhodného žadatele. Naivně žiji s představou, že vhodní žadatelé se stále hledají po celé republice. Někdy je lepší nevědět (za celou dobu byl celorepublikově nabízen POUZE 2x, jak se později dozvídám).
Čas neúprosně běží a brzy ho budu mít v péči rok. Lhůta, která by neměla být překročena. Lhůta, do kdy by měla být situace dítěte trvale vyřešena. Soudkyně zahajuje řízení o umístění dítěte do ústavní péče. A já se začínám bát.
Malému je rok, 9 měsíců korigovaného věku.
Jaro rychle přejde v léto a uplyne tak 6 měsíců hledání náhradní rodiny v ČR. Protože není úspěšné, Plyšák splňuje všechny podmínky pro zařazení do mezinárodní adopce. Strašák umístění do kojeneckého ústavu by tak měl být zažehnán. Je to vysmátý, krásný a šikovný kluk, věčně dobře naladěný, má rád lidi i naše zvířata. V dopravních prostředcích koketuje se spolucestujícími. Je ho všude plno, leze, staví se, všechno ho zajímá. Začínají se mu kudrnatit vlásky a délka jeho řas je ohromující.
V červenci lze postoupit jeho spis do Brna, kam spadají mezinárodní adopce. Je tu ještě poslední zádrhel, který je třeba vyřešit. Ze zákona musí sociální pracovnice znovu oslovit biologickou rodinu, zda dítě nechce. Jsem v šoku. Za celý rok se na něj nikdo z rodiny ani nezeptal. Tak proč? V hlavě mám obrázek hezkého vypiplaného chlapečka a výši sociálních dávek. Strašně se bojím! Zakazuji si na celou situaci myslet, přímo ukázkově ji popřu a nikomu o tom neřeknu. Ani manželovi. Věřím, že když na to nebudu myslet a mluvit o tom, nestane se to. Modlím se. Za dobrou rodinu pro Plyšáka. Jako už tolik večerů.
Zprávy od sociální pracovnice ale nejsou potěšující. Hned několik lidí z rodiny malého chce. I když nemají dobré podmínky. Moje popření nabývá na intenzitě, stejně jako modlení. Snažím se najít klid a sílu, abych ho dokázala v případě potřeby předat i tam. Utěšuje mě víra v to, že vše je, jak má být. Příbuzní si to střídavě rozmýšlejí, doporučují jiné členy rodiny a nikdy nikdo nedorazí na schůzku se sociální pracovnicí. Nikdo z nich nakonec nepodal žádost o svěření dítěte do péče.
Uf.
Můžeme tedy rozjet mezinárodní adopci a já si konečně oddechnu. Krajský úřad musí ještě naposledy obeslat celou republiku, zda se neobjevili vhodní žadatelé. Je konec června. Bohužel začínají zase prázdniny a dovolené.
Užíváme si další společné léto, čekáme, učím se být ještě trpělivější. V mých představách se náš společný čas krátí. Prcek je roztomilý, naučil se pískat, obchází kolem nábytku a neustále něco vypráví, ale v nějaké cizí řeči.
V srpnu přichází už téměř nečekaná zpráva. Našla se osvojitelka. Ukáže se to nakonec jako další planý poplach. Paní čeká už dlouho a nastala u ní fůra podstatných změn, které nehlásila patřičným úřadům. Je tedy třeba ji znovu prověřit a spis jí ani neukážou. Jen nás celá akce opět zdržela.
V září má konečně s definitivní platností krajský OSPOD informace z celé republiky, že pro malého není žádný vhodný zájemce.
Po čtvrt roce!
V době, kdy se většina věcí řeší elektronicky během pár minut! Začínám mít silnou alergii na větu „Buďte trpělivá.“ Plyšák dělá první samostatné krůčky. A jeho nová rodina u toho stále není.
Druhý podzim
V říjnu krajský OSPOD posílá spis do Brna na mezinárodní adopci. Ani teď ale nemáme vyhráno. Spis je neúplný, lékařská zpráva je na špatném formuláři, chybí odběry krve na žloutenky. Na ty jsme teprve objednaní. Jsem naštvaná! Znovu otravuji pediatra, jdeme na krev, abychom se po týdnu dozvěděli, že musíme mít také výsledek testu na HIV a syfilis. Nové odběry. Zuřím.
Prosinec. Kraj vytipoval vhodnou pěstounku. Už ničemu nevěřím. Paní Plyšáka odmítá. Chtěla dvě děti předškolního věku. Naprosto ji chápu. Ovšem vůbec nechápu poradní sbor, který je spároval. Jsou další Vánoce. Opět na horách. Už zase myslím na budoucí rodiče.
Leden
Spis v Brně je konečně kompletní a předán psychologům! Sláva! V únoru proběhne tzv. matching neboli výběr vhodných osvojitelů pro prcka. Začínám si připouštět, že u nás Plyšák oslaví i druhé narozky. Ke svým únorovým narozeninám dostávám super dárek! Jsou vybráni žadatelé ze Švédska a jako druzí z Německa. Mám obrovskou radost! Přestože následuje jako obvykle čekání. UMPOD (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí) osloví svoje zahraniční partnery a ti žadatele o osvojení. Musí se seznámit se spisem malého, prohlédnout fotky a vyjádřit se, zda ho chtějí vidět a přijedou za ním. Přesně za měsíc přichází ze Švédska odpověď. Ano, chceme ho vidět! Miluji je!!! Chtějí ho i s jeho rodinnou anamnézou a se všemi nálepkami! Akceptují ho takového, jaký je. Jsou první! Musí to být báječní lidé s obrovským srdcem!
Druhé jaro
UMPOD domlouvá termín návštěvy žadatelů. Přijedou v polovině dubna. Snažím se představit si, jak se asi cítí. Jak těžké pro ně musí být čekání. Kolik věcí musí zařídit a naplánovat. Já mnohem častěji vyprávím Plyšákovi o jeho nové rodině, pouštíme si pohádky a písničky ve švédštině a užíváme si společné dny. Naši pohodu naruší zpráva z Brna o termínu druhé interakce. Očekává se, že bude po 6 dnech od prvního setkání a že si žadatelé ten den dítě převezmou do plné péče a odjedou s ním do Brna. Nevěřím vlastním uším. Chrlím na úřednici, že to není možné. Že dítě se po dvou letech u nás nemůže za 6 dní navázat na nové rodiče. Že potřebujeme víc času. Mnohem víc! Žadatelé mají zůstat v ČR 6 – 8 týdnů, tak proč spěchat? Propadám panice.
Volám psychologovi, který má předávání na starost, ten je ale nedostupný.
Volám doprovázející pracovnici a řeším s ní svoje obavy. Nemůžu spát.
Druhý den mi volá psycholog, hovor je dlouhý a uklidňující. Systém předávání je stále nastavený na kojenecké ústavy, kde to tak funguje. My dostaneme času víc. Kolik bude potřeba. Trvám na tom, aby to věděli žadatelé. Aby pak nebyli zklamaní. Aby si zajistili včas bydlení v Praze a na správnou dobu. Přichází mi písemná omluva od úřednice, že těch 6 dní bylo jen nedorozumění. Uf. Věřím, že to bude dobré. Prcek si moc rád a se zaujetím prohlíží fotky nových rodičů, jejich domu, psa i kočky.
Den D
Nadešel další den D! Oficiálně se to jmenuje 1. interakce. Přijedou k nám oba žadatelé, dva psychologové (jeden na zácvik), překladatelka a moje klíčová pracovnice z doprovázející organizace. Děti mají zrovna velikonoční prázdniny a tak budou doma i moji dva mladší synové. Schůzka je naplánovaná po 13. hodině, což je čas, kdy malý zrovna spí. Od rána jsem hodně nervózní. Co když si s novými rodiči lidsky nesedneme? Co když si nebudeme rozumět? Moje angličtina není dobrá. Naštěstí přichází moje klíčová pracovnice, povídá si se mnou o mých pocitech a já se uklidňuji. Brzy dorazil i zbytek účastníků schůzky. Protože malý spinká, máme čas se seznámit, odpovědět na všechny předem připravené otázky nové maminky, kterých má připravenou celou A4. Další velmi prakticky přidává pan psycholog.
Když vše dořešíme, vzbudí se malý. Obvykle potřebuje trochu času na rozkoukání, než nasadí svůj neodolatelný úsměv, a tak si nejsem vůbec jistá jeho reakcí na plný obývák cizích lidí. Překvapil mě. Přímo ukázkově se stydí! To jsem u něj ještě neviděla.
Od nové maminky dostává žirafu, stejně velkou, jako je on sám. Vezme si ji a utíká se schovat k jednomu z mých synů. Po pár minutách se ale rozkouká, je zvědavý a zkoumá nové lidi. Za chvíli si už kreslí s novou maminkou. Protože vše běží hladce, psychologové, překladatelka i klíčová pracovnice odcházejí. Noví rodiče zůstávají a mají prostor k seznamování s jejich synem.
Doporučený čas jsme přetáhli. Poprvé jsme nuceni spolu komunikovat bez překladatelky. Ale ne! Vůbec jim nerozumím! Dokonce i synové, kteří umí anglicky dobře, mají problémy. Jak tohle zvládneme? Připadám si nemožná. Nicméně jsme domluveni, že přijdou další den ráno.
Jsou Velikonoce. Celá rodina je doma, rozšířená o dva nové členy. Plyšák je z příchodu mámy a táty nadšený! Oba se mu krásně věnují, dávají mu prostor, netlačí na něj. Zcela přirozeně vklouzávají do pečující role a já si uvědomuji, že některé věci jsem jim nestačila ani ukázat. A oni je dělají. Jako kdyby se o něj starali odjakživa. Můžu v klidu uvařit pro všechny a pozorovat, jak jim to spolu sluší. Odcházejí jen na dobu jeho spánku. I komunikace se vyladila. Přestože ve spěchu pletu banální slovíčka včera x dnes, my x vy, oni mi rozumí. Ví, co chci říct a já rozumím některým jejich rozhovorům ve švédštině. Kluci mi ale pro jistotu nainstalovali do mobilu překladač, používáme ho často u těžších vět a slov. Později míň a míň. Vytvořili jsme si vlastní jazyk. Zvláštní směs anglo-česko-švédské řeči. Ale nejvíc mluvíme a posloucháme srdcem.
Druhý den večer, při odchodu nových rodičů, nemůžu malého odtrhnout od nové maminky. Zaskočilo mě to, dojalo a potěšilo. Další dny jsou ve stejném režimu. Trávíme společně veškerý bdělý stav Plyšáka. Noví rodiče ho skvěle „čtou“. Přesně poznají co chce, co nechce, jestli je nejistý, jestli je spokojený… Kocháme se pohledem na nově vznikající rodinu. Prožíváme něco neuvěřitelného! Velmi silného. Zázrak! Plyšák nové rodiče krmí, pusinkuje, zamilovaně se na ně dívá… to nám nedělal. Od prvního dne ví, že k nim patří. A ani my o tom nepochybujeme. Po čtyřech dnech vím, že je jejich. Už není „můj“. Už si ho od nich „půjčuji“.
Vnímám tenhle okamžik celou bytostí.
Radostně.
Tohle je moje předání.
Už nejsem tou dočasnou lvicí, která ho musí chránit, opatrovat, krmit a bojovat za něj. Teď má mámu a tátu. Oni budou pokračovat v tom, co já jsem začala.
Po 6 dnech je druhá a poslední interakce ve stejném složení jako ta první. Navíc je jen sociální pracovnice malého. Řešíme, jak probíhá předávání, jestli máme nějaké připomínky, jestli bychom něco dělali jinak. Plyšák sedí s novými rodiči, visí na nich a všichni to vidí. Plán je takový, že rodina zůstává v Praze dalších 14 dní, poté se stěhuje do Brna. Připadá mi to jako zbytečná zátěž pro malého, další změna prostředí, která není nutná a prosím, zda by nemohli zůstat v Praze. Rodiče i psycholog souhlasí, ale ukáže se to jako nemožné. Pronájem bytu už nelze prodloužit. Máme tedy 14 dní na to, aby byl Plyšák schopný u nových rodičů spát i přes noc. Tedy aby byl schopen s nimi být 24 hodin denně. Jsem připravená jet s nimi do Brna, alespoň na nějaký čas.
Po prvním týdnu začínáme společně chodit i do nového bytu k rodičům. Prcek je z nového prostředí chvíli zaražený, ale rodiče jsou trpěliví. Brzy se rozkouká a 9. den u nich poprvé spinká po obědě. Tráví víc a víc času jen s rodiči, já si pro něj chodím večer a beru ho domů na noc. Slavíme Plyšákovy druhé narozeniny. Všichni společně. Jeho dočasná rodina s dočasnými bráchy i jeho noví rodiče. Konečně je všechno jak má být! Vše jde hladce a tak 15. den bez problémů zvládl i noční spaní. Beze mě. Další týden chodím už jen na krátké návštěvy. Asi dva dny vynechám. Blíží se čas odjezdu do Brna. Představovala bych si delší čas na postupné „mizení“ z jeho života. Konzultuji s psychologem, zda mám s nimi jet do Brna. Nedoporučuje mi to. Necháváme to tedy tak, že jsem připravená kdykoliv přijet, kdyby nastal nějaký problém. Každý den ale víc a víc cítím, že to nebude potřeba. Před odjezdem jsem si tím téměř jistá.
Po třech týdnech předávání odjela nová rodinka do Brna. Každý den mi posílali fotky dokumentující co dělali a psali, zda je vše v pořádku. Viděla jsem naprosto šťastné a věčně usměvavé dítě. Zvládl s přehledem další nové prostředí. A v průběhu dalších tří týdnů se stěhoval ještě jednou. Za pár dní dostali soudní rozhodnutí o předadopční péči a mohli jet domů.
Cestou se zastavili rozloučit s námi. Plyšák se hned vrhnul na pejsky a mazlil je a mazlil. Až jsem na ně trochu žárlila. I manžel si stihnul odskočit z práce, aby se ještě viděli. Po příjemně strávené hodince prcek naskočil radostně do auta, s úsměvem nám zamával a odjel za novým životem.
Kdyby mi někdo vyprávěl, že dítě po dvou letech tak rychle přilne k cizím lidem, nevěřila bych mu. Ale já to zažila. Jsem na něj pyšná, že to zvládl. I na nás. Že jsme ho dokázali pustit. Pravda, hodně nám to ulehčil on i noví rodiče. Jsou prostě skvělí! —
„Hned jsem je poznal, když přišli. Voněli mi. Máma a táta. Byl jsem nadšený, jak si se mnou hrají, i z dlouhé cesty autem a lodí. Tak tohle znamená mít svojí mámu a tátu! A svého psa a kočku a spoustu bratranců a sestřenic! Máma je moc hodná a měkoulinká a táta dělá skvělou pizzu a bagrujeme spolu na písku. Už jsem se naučil 9 slovíček švédsky! A mám kratší vlasy, vidělas, jak mi to sluší? Mějte se tam krásně. Posílám všem pusu. Váš Plyšák!