Jak začal náš společný příběh…

Obsah článku

26. května 2016

Přiznávám, že je toho na mě (sem – tam 🙂 ) dost. Přece jen už mi není dvacet, že ? „Mně tě je normálně líto,“ řekla mi mamka, když přijela na návštěvu (děti u nás byly pátý den) a rozhlížela se po našem bytě. Zbojník zrovna mlátil do boxovacího pytle a Beruška lítala kolem něj. Oba strašně řvali Uáááááááááá a střídavě padali na zem. „A pak si řeknu, že jsi prostě vždycky byla střelená,“ dodala.

Myslím, že mi tím mamka chtěla říct, že mi rozumí. 

A já se rozhodla pozvat paní na úklid.

Den první: Děti přiváží sociální pracovnice. Malou má v náručí, Zbojník stojí za ní. Představuju se jim, pouštím je dál. Je na nich vidět velká nejistota a strach. Jdeme do pokojíčku, sedám si na zem a vyzývám Zbojníka, aby si prohlédl pokoj. Hraju si s panenkami, za chvilku vítězí zvědavost a Beruška se pouští paní z úřadu a sedá si ke mně. Děti si sebou nic nepřivezly. Později mi Zbojník vypráví, jak mu mamka všechny věci vyházela s tím, že už ho nechce u sebe nikdy mít. Stejně to samé udělala s věcmi Berušky.

Společně s mým mužem jdeme na nákup, kupuju to nejzákladnější. Zbojník se stará o věci pro Berušku, říká mi, že potřebuje lahvičku, Sunar a dudlík. Vybírá to se mnou, protože svojí sestru zná nejlíp. Dávám na výběr, co bude k večeři, zelenina s masem a rýží, krupicová kaše nebo hranolky. Vítězí hranolky s kečupem – zeleninu ani rýži Zbojník nejí, jak mi oznamuje, krupicová kaše je pro mimina a mám ji udělat Berušce. Plním přání, ale malá si ani neochutná a trvá na tom, že bude jíst hranolky jako brácha. Nakonec rezignuju, protože opravdu netuším, co jedla doteď – lahvičku se Sunarem smetla ze stolu.

Pak jim nabízím vanu: můžou se vykoupat, jestli chtějí. Zbojník chce, ale jenom v trenýrkách a tričku. „Jak je libo,“ říkám mu. Malá stojí u vany a bráchu kontroluje, rozmlouvám s ní, že potřebuje vyměnit plínku. Nakonec souhlasí a já ji můžu svléknout. Zbojník kontroluje každý můj pohyb.

Pokojíček je zařízený pro nás tři, Zbojník má svoji postel, Beruška postýlku a já taky svojí postel. Zbojník chce, abych odešla, jsou zvyklí usínat sami (prý). Malé dávám pusu na dobrou noc, Zbojník mi dovolí, abych ho pohladila. V pokoji je ihned ticho, ale to mě nepřekvapuje, už to znám od jiných dětí. Chodím se na ně dívat, nespí, leží vedle sebe a něco si šuškají. Zbojník malou vyndal z postýlky a dal si ji k sobě, nechávám to tak.

„Ty nikam nejdeš?“ ptá se Zbojník. „Ne, budu doma s váma a se strejdou.“ 

„A budeš pak spát tady?“ vyptává se.

Usínají kolem jedenácté a za hodinku už je malá vzhůru, vzbudil ji její vlastní pláč ze spaní. Beru si ji k sobě do postele. Chvilku u mě leží, pak mě odstrčí a přeleze si k Zbojníkovi.

Střídavě se budí a brečí, vždy je utiším, lehnu si zpátky a tak dokola. Tuto noc nespím.

Den druhý: Zbojník vyskakuje z postele a s vervou se pouští do průzkumu bytu. S pokřikem Uááááááá běhá bytem, do všeho kope, naráží, vše vytahuje. Občas zatřepe s malou tak, že si myslím, že je po ní. Vyrážíme ven – zatím jen před dům. Ukazuju Zbojníkovi kolo a koloběžku, které pro něj máme. Chce vyzkoušet obojí, rve mi to z rukou, chová se jak blázen. Tak tak stíhám hlídat Berušku, která se snaží dělat vše jako on. Je mi jasné, že pokoušet se s nimi vařit nemá vůbec cenu a tak objednávám telefonem dovoz těstovin. Malá chce jíst sama, odstrkuje mě od sebe a své židličky.

„Ona to umí sama,“ říká mi Zbojník.

Získávám tím asi třicet minut času, protože Beruška sice drží lžičku, ale vrtulky si bere jednu po druhé druhou ručičkou. Vyloženě si pochutnává a já si užívám, že je konečně na jednom místě. Zbojník ne, ten odbíhá od stolu, v jednu chvíli na stůl vyleze, za chvilku je pod stolem. Zmůžu se maximálně na to říct mu,  že mu to vystydne, mezitím si vařím kafe a lapám po dechu. Dochází mi, že nás čeká spanilá rychlá jízda životem…

Den třetí: Včera jsem dala obě děti po obědě spát. Ne že by spaly, ale nevylézaly. Z pokoje se ozýval křik, bouchání a kopání, ale co, hlavně že tam tu hodinku vydržely. V noci se Beruška vzbudila jen několikrát; tím, jak spím s nimi, dokážu hned reagovat a tak se Beruška i Zbojník, jakmile je pohladím, uklidní. Myslím, že i já jsem na chvilku usnula a i dnešní ráno se zdálo nějak klidnější. Zbojník sám připravil lupínky do mističek a dokonce potom vydržel pět minut u stolu.

V návalu euforie jsem jim slíbila, že když nám to takhle hezky společně půjde, vyrazíme ZÍTRA do bazénu.

Den čtvrtý:

Já včera: Zítra půjdeme do bazénu.

Dnes: Jdeme do bazénu.

On: Teto, dneska je zejtra?

Já:  Ne, dneska je dneska.

On:  Ale včera jsi říkala, že do bazénu půjdem zítra.

Já: Včera bylo včera a dneska je zítra.

On: Říkala jsi, že dneska je dneska.

Já: Jo, to jo, a zítra bude dneska včera.

 Jsem z toho debil, říká on.

 To já taky, říkám mu já.

Šli jsme kolem třetí, po odpočinku (haha) a pěšky. Můj muž akorát přijel z práce, řekl něco o tom, že pochybujuje o mém zdravém rozumu, ale nepřemlouval nás, ať nejdeme a ani se nenabídl, že půjde s námi. Myslím, že vidina prázdného bytu ho nesmírně potěšila. Je to necelý kilometr, malá šlapala jak o závod (odmítla sednout do kočárku).

Zbojník skočil do vody okamžitě. Taky šel okamžitě ke dnu. Baruška ječela, já ji posadila na kraj bazénu a Zbojníka jsem vytáhla. Zalapal po dechu, zaječel Uáááááááááá a smál se.

Dál trval na tom, že plavat umí. Znovu skočil, znovu šel ke dnu, znovu jsem ho vytáhla. Přiznávám, že potřetí jsem ho tam nechala o vteřinku déle. Po mém vytažení lapal po dechu, konečně si sedl na kraj bazénu, vyslechl si můj monolog o tom, co to znamená umět plavat. Názorně jsem předvedla ukázku a pak jim oběma nasadila křidýlka. U malé to bylo zbytečné, celou hodinu se mě nepustila. Zbojník si to užíval, mizel v dáli a zase se vracel, stále s bojovým pokřikem.

Nakonec jsme šli na půl hodiny do výřivky. Bublinky a barevná světýlka s teplou vodou uspávaly. Mě, Zbojníka ne. Ten pokračoval ve skákání, potápění, ale přece jen – trošičku reagoval na mé pokyny (třeba ať neječí Do prdelééé, do prdeléééé). Malá se mě držela kolem krku – a po chvíli její napjaté tělíčko povolilo. Přitulila se, nechala se hladit, ležela klidně a usmívala se.

Myslela jsem, že ji domů ponesu, ale kdepak, opět jsme běželi jako o závod…

Když jsem v deset usínala u televize a z pokojíčka se ozýval rámus, můj muž konstatoval, že se nemám tak přepínat…

Den šestý: Dnes k nám přijela psycholožka. Povídala si se Zbojníkem o tom, co ho nejvíc trápí. Jsou to špatné sny: strašidlo Hary, které ho v noci chodí mlátit, škrábat a kousat. Namalovali ho a pak mu Zbojník bral sílu: začmárával ho. Čmáral s takovou vervou, že rozerval papír a poškrábal stůl. A znovu a znovu…

Nakonec si paní psycholožka promluvila se mnou. Známe se, pomáhala mi i s Náfukou a Kecalkou. Chtěla jsem po ní jednu věc: poradit, jak Zbojníka zklidnit. Vysvětlila mi, že tím, jak trávil čas zavřený na pokoji a péčí o malou sestru, za kterou se cítí zodpovědný, nashromáždil spoustu energie a tu potřebuje vybít. Takže žádné uklidňování, ale pořádný pohyb, žádné okřikování, ať je potichu, ale pořádné hlasité zpívání, vyťukávání rytmu, tleskání, křik, co nejvíc prostoru, hry…

Nepotěšila mě :-).

Den osmý: Beruška se ode mě nechává pusinkovat, lechtat. Krásně se hlasitě směje. Po koupání mi podává tělové mléko, sama si lehá a nastavuje nožičky a zádíčka a prostě si lebedí, když ji ohmatávám.

Zbojník to sleduje, ale už ne tak urputně. Namasírovat nechce, ale nabízí mi, že namasíruje on mě. Nastavuju záda a vychutnávám si karatistické údery a hmaty hodné thajské masérky.

Den desátý: o víkendu jsme byli na Moravě; já, děti, můj brácha a moje máma. Šlo o rodinnou sešlost, o setkání ve sklípku. Pro mamku bylo důležité, abychom s bráchou jeli a já usoudila, že děti manželovi doma nechat nemůžu. Malá se na mě začala fixovat, už mi dovoluje ji krmit, dokonce na mě volá, ať to dělám já. Sešlo se nás asi sedmdesát, přijela cimbálovka, zpívalo se do noci. Tetičky, strejdové a další vzdálení příbuzní mi chválili to, jak mám krásné a hodné děti. Oba vydrželi celý den venku, oba snědli všechno, co jim kdo nabídl, oba si sem tam přiběhli pro pusu. A kolem deváté se ujistili, že budu spát s nimi v pokoji a USNULI.

———————————————–

Děti, které jdou do ústavní péče, jdou jako první do sprchy. Nikdo nezkoumá, zda je to nutné, cizí člověk je svlékne, vydrhne jim hlavu šamponem proti vším a vyhodí jim jejich věci. Pak je zavede do pokoje, kde je několik dalších stejně traumatizovaných dětí. Je hloupé myslet si, že zde vznikají kamarádské vazby – tady se bojuje o přežití. 

Ty, které se počůrávají, dostanou pleny, ty, které křičí ze spaní, jsou okřiknuty. A ty, které pořád zlobí, dostanou nálepku ADHD a prášek. 

Vlastnosti jako je soucit, pochopení, víra v někoho, rozvážnost – ty nás učí naši rodiče a naše okolí. Děti, které jsou nemilované, týrané, se nemají kde naučit běžným principům fungování a umí jen to, co znají z prostředí, kde dosud byly – většinou v křiku, fyzickém násilí, ponižování. Ti, kteří na to mají, se stanou šéfy kolektivu; ti, kteří jsou slabší, tak otloukánky. 

Momentálně jsem pernamentně na příjmu. S dětmi spím, reaguju na jakékoliv jejich potřeby. Pět minut malujeme, deset zpíváme, pak cvičíme, uděláme si pití, učíme se barvy… Malá se mě začala držet jako klíště a Zbojník mě volá úplně ke všemu: Koukni, jak jsem to vybarvil; koukni, jak jsem to postavil; koukni, jaký má to auto kolo…

JAK SE TO DĚLÁ V ÚSTAVU???

Čím víc poznávám děti, které patří do náhradní rodinné péče, tím víc si uvědomuji, jak velké zvěrstvo je kolektivní ústavní péče. 

JAK JE MOŽNÉ, ŽE SI TO NEUVĚDOMUJÍ ODBORNÍCI???

Pokračování našeho příběhu…

6. září 2016

Zbojníka a Berušku máme v péči pátý měsíc. Mám pocit, že tak rychle, jak žijeme teď, jsme ještě nikdy nežili. A to byla doba, kdy jsme měli doma čtyři puberťáky.

Po prvním měsíci s nimi došlo mezi mnou a mým mužem k rozhovoru o tom, jak si představujeme budoucnost. Jedeme čtvrtý rok v péči o přijaté děti. Naším bytem prošlo nespočítatelně cizích lidí – sociální pracovnice, úřednice z krajů, biologičtí rodiče, adoptivní rodiče, dlouhodobí pěstouni.

A děti, v první řadě děti.

Miminka, která nás sice v noci budí a někdy nám nedovolí ani usnout, ale zase se krásně usmívají a nikam neutečou a nic nevyvedou.

Starší děti, které už od života nic nechtějí a přemýšlení o tom, jak žily do teď, působí fyzickou bolest. Zatím mají všechny “ naše“ příběhy dobré konce, ale je za nimi strašná dřina a někde v hlavě otázky Proč, Co kdyby a Jak?

A teď – dvě střely. Rozkošné, neuvěřitelně krásné, dva cvrčci s pohledem dospěláků.

Zbojník kradl Berušce dudlík. Nejdřív to přede mnou maskoval, tvrdil, že neví, proč najednou začala ječet a žmoulal ho v rukávu.

Tak jsem mu dala vybrat z krabičky jiný.

„ A ty víš, že dudlám?“ zeptal se.

„ A neseřežeš mě? “

Několik týdnů jste tedy mohli potkat šestiletého frajera s kapucou na hlavě a dudlíkem v puse.

Když chtěl říct něco důležitého, vyndal si ho.

„ Ty píčo, to je fáro“ třeba.

A pak ho postupně odkládal, nejdřív na kolo, na hřiště, potom už každé ráno a nakonec napořád.

„ Už sem velkej,“ prohlásil.

To, že je velkej, se snažil dokazovat měsíce dva. Nosil Berušku do schodů, rval mi z rukou nákup a dotáhl ho sám, nebrečel, ani když se sedřel do krve, sám vylezl na okno, aby přidělal servané žaluzie, odtáhl velkou skříň, když mu za ní spadl hopík, odvozil několik plných koleček sena na zahradě mých rodičů a vůbec, ale vůbec se mu nestýskalo.

A pak jednou, když se při jízdě na kole u nás před domem asi po sté na stejném místě srazil s popelnicí a spadl na zem ( CÍL : šupem z kopečka, prudce vyjet na kopeček vlevo, projet mezi zdí a popelnicí …) přišel pláč.

Já: Bolí tě něco?

On: Nééé, ale pořád padám

Já: To by nedokázal nikdo, možná by si to měl přestat zkoušet. Je to nemožné.

On: (fńukavě) Proč mi to nejde, sem debil

Já: Některé věci prostě nejdou. Nechceš pofoukat tu ruku ?

On : Joooooooooooo

A pláč. Přitulení se v náruči a brekot. A pak několik týdnů pořád.

Při každém klopýtnutí, při každé sebemenší odřenince, při stýskání.

A v noci. A počůrání. Hnusné sny.

A pak to přešlo, jako mávnutím proutkem.

On: Teto, co se ti zdálo?

Já: Že jsme byli všichni na výletě.

On: Jó, této, já vím, já sem tam byl taky v tom snu! A jeli jsme na kole, já, ty, strejda, Beruška a bylo to tam moc hezký a měli jsme smažák

Já: No, vidíš, třeba se ti to někdy splní, že pojedeme na výlet. Ale nejdřív se musíš naučit jezdit nalevo a opatrně

On: Můžu tě obejmout?

Za hodinu

ON : Teto a víš jak se ti zdálo že si MI koupila ten auťák na ovládání?

Já : To teda nevím

On: Ale jó, vzpomeň si. Moc se TI líbil, tak si MI ho koupila a měla si strašnou radost ….

No, není k zulíbání?

První, ke komu sem si troufla jít s ním na návštěvu, byl můj brácha a moje švagrová. Na jejich zahradě nemá co provést. Mají šestiletou slečnu a vypadalo to, že si ti dva budou rozumět. Možná si v klidu vypiju i kafe…

Sedla jsem si na zahradu a  vydechla. Beruška si hrála na písku, Natálka se houpala a Zbojník?

Kde je Zbojník?

Vždyť jsme tu sotva pět minut a brankou odejít nemohl…

Není ani vzadu u švestek, všude je plot, vypařit se nemohl…

A pak ho vidím, sedí na šlapacím autíčku u sousedů. Za plotem. Za plotem vysokým skoro dva metry.

Můj brácha konstatuje, že Zbojník je fakt dobrej.

Jak to přelezl je záhada.

Hledáme díru. Nenacházíme. Sousedé ho pouští brankou .

Prostě viděl to auto. Tak přelezl plot.

Já : Proč ses mě nepřišel zeptat, jestli tam můžeš?

On : By si mě nepustila, to víme oba, že …

Užijeme si to s nimi. To je náš plán, můj a mého muže. Nebudeme řešit kraviny, nenecháme se ničím otrávit a budeme všechno brát s humorem. A samozřejmě, uděláme všechno, co budeme moc, aby byl i tenhle příběh na svém konci šťastný … A pak se uvidí, co bude dál.

„ Chtěl bych s tebou být nějakou chvíli sám. Jen tak někam jet a nic neřešit.Užít si tě. Zapomenout na všechny děti “ řekl mi můj muž. 

Šli se spolu ostříhat, do opravdového holičství.

Prohlížím Zbojníka, jak mu to sluší.

Má v hlavě strupy, jizvy, ranky.

Od čeho?

Neví

Po několika dnech, na procházce v lese, se z ničeho nic nadechne a začne mluvit.

Můj muž má v očích slzy.

Zbojník bulí jako želva.

Taková normální procházka lesem.

Já foukám, hladím a slibuju.

Večer mi manžel říká, že neví, jestli na tohle má. Tohle vědět.

Brečím do polštáře.

Ráno už se zase usmívám.

Smysl, naděje, víra

vůbec to nejsou prázdné keci.

Beruška je nádherná. Každý den mi někdo řekne, jak hezkou dceru mám.

V prvních dnech se držela Zbojníka jako klíště. Spali spolu v posteli, koupali se ve vaně, nehnuli se od sebe.  Postupně jsem se snažila péči o ni od Zbojníka převzít.

Já jí pohlídám, běž si hrát, říkala jsem mu.

Běhal nás kontrolovat, jestli jí neubližuju.

A pak se něco zlomilo a Beruška začala Zbojníka odhánět.

Když se ke mně přišel pomazlit, začala do něj kopat. Vystrkovala ho od sebe z postele, nechtěla se s ním koupat.

Seděl na zemi, ona k němu přišla a vrazila mu facku. Obrovskou.

Vysvětlování, hlazení, foukání. Mluvení.

Na většinu času jsme je oddělili. Já jsem s Beruškou na pískovišti, Zbojník lítá kolem s klukama.

Zbojník se dívá na pohádku, Beruška se mnou vaří.

Večer čtu pohádku, Beruška sedí nalevo, Zbojník napravo.

Nachytám Berušku, jak se plíží do spíže s kelímkem na dobrůtky.

Nachytám Zbojníka, jak na ni čeká na chodbě.

Poslal ji, protože je menší a tak si myslel, že ji z gauče neuvidíme….

Myslím, že jsme na dobré cestě.

Darujte

V roce 2023 bylo v ČR NOVĚ svěřeno do ústavní péče 1378 dětí. Stát v péči o ohrožené děti a zajištění náhradních rodin selhává. My to chceme změnit. Všechny příspěvky, které dostaneme, investujeme s rozvahou a uvážlivostí a každou korunu několikrát otočíme, než ji utratíme. Potvrzení o Vašem daru je samozřejmostí.
 

Další články