DEN PĚSTOUNSTVÍ V NERATOVĚ

Nelíbilo se nám, jak probíhaly Dny pěstounství v našem kraji a hledaly jsme cestu, jak důstojně oslavit den, který má patřit nám, pěstounům.

Nakonec jsme se odvážily a oslovily kraj, odbor Náhradní rodinné péče s nabídkou spolupráce. 

Navrhly jsme, že uspořádáme koncert a piknik a požádaly jsme o pomoc. Kraj na naši nabídku kývl.

Místo, které jsme pro akci zvolily, bylo víc než důstojné: kostel v Neratově v Orlických horách. Neratov je místo, které málem zaniklo. Nestalo se tak možná jen díky náhodě, možná zásahem shůry a možná „jen“ díky odhodlání, nadšení a intenzivní práci. Přišlo  nám to symbolické – vždyť co jiného stojí za vznikem nové pěstounské rodiny, než náhoda, zásah shůry anebo odhodlání, nadšení a tvrdá práce? 

Slavnostní piknik a po něm koncert pana Jaroslava Svěceného s doprovodem se nadlouho stal poslední kulturní a společenskou akcí, které jsme se účastnily. Pár dnů nato přišel první lockdown a od té doby jsou věci tak nějak jinak…

Byly jsme rády, že lidé z kraje včetně pana vedoucího Václava Mackerle na akci přijeli, stejně tak jakože pozvání přijal pan Pavel Staněk (ODS), Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) a Tomáš Czernin (Top 09).

Poprvé jsme  si  vyzkoušely jaké to je, domlouvat se s politiky o tom zda přijedou, vystoupí a něco řeknou. A také jsme si ověřily, jak velká propast je mezi světem úřadu a námi, pěstouny. Snad tyto zkušenosti v budoucnu zúročíme. 

(Kraj zaslal všem pěstounům pozvánky a zaplatil za hudbu. Vše ostatní jsme zajišťovaly my, náklady jsme hradily ze zisku z kalendáře.)

Děkujeme všem kteří přišli, byla to pro nás obrovská zkušenost a velký závazek do budoucnosti. 

Jsme tři ženy, které se rozhodly změnit to, co se zdá zdánlivě nezměnitelné: přístup státu, úřadů a společnosti k pěstounům a dětem vyrůstajícím mimo své biologické rodiny.

Marcela Tobiášová
Moje motivace k přechodnému pěstounství byla prostá. Nudila jsem se. Celkem jsme s manželem předali devět dětí a pak se z nás řízením osudu manželem stali pěstouni dlouhodobí. Do rodiny jsme přijali dva sourozence, chlapečka a holčičku. Začátky vůbec nebyly snadné. Vlastně to bylo příšerně těžké. A někdy ještě je.  A když už se náš život zaběhl do jakžtakž klidných kolejí, narodila se našim přijatým dětem sestřička. Můj muž, který už nechtěl dítě, protože si připadal starý, se stal otcem rovnou tří dětí.  A já ve svých pětačtyřiceti mámou na mateřské dovolené.  Můj život je úplně jiný, než jsem si ho kdysi představovala. Díky pěstounství je mnohem živější, barvitější, láskyplný a také složitější. Učím se otevřeně mluvit o svých potřebách. Hledám cesty jak spolupracovat tam, kde je to třeba. Věřím, že cesta ke změně v chování vede přes sebereflexi. Poslední roky jsem se snažila pochopit, proč se mi dějí věci, které se mi dějí. Nakonec jsem došla k názoru, že je to jedno. Že podstatné je to, jak se k nim postavím.
Marcela Jiřičková
Jsem speciální pedagog a po letech intenzivní práce ve školství jsem potřebovala změnu. Náš školní systém mi nevyhovoval, měla jsem k němu řadu výhrad, cítila jsem se unavená a zbytečná. Přesvědčila jsem manžela a stali jsme se pěstouny na přechodnou dobu. Do adoptivních rodin jsme předali několik dětí a pak jsme, stejně jako řada našich kolegů stály před otázkou, zda děti, pro které se rodina nenašla, dát do ústavu, nebo se stát pěstouny dlouhodobými.  Rozhodnutí nechat si je na stálo bylo samozřejmé a jsem za to ráda. Netušila jsem, že na nás čeká velká zkouška v podobě zákeřné nemoci jedné z holčiček. Bylo to pro nás všechny strašně náročné a těžké období, které všechny kolem nás důlkadně prověřilo. Díky této zkušenosti vím, jak hodně důležitá je pro nás, pěstouny, podpora a pomoc. A také vím, že se často potřebné podpory a pomoci nedostává. Systém není nastaven dobře.  Po vyléčení naší malé jsem nějaký čas pracovala jako klíčová pracovnice v doprovodné organizaci. Dnes jsem součástí Spiritu a své znalosti a zkušenosti využívám k tomu, aby se to změnilo.
Adriana Zachová
Moje motivace k přechodnému pěstounství byla prostá. Nudila jsem se. Celkem jsme s manželem předali devět dětí a pak se z nás řízením osudu manželem stali pěstouni dlouhodobí. Do rodiny jsme přijali dva sourozence, chlapečka a holčičku. Začátky vůbec nebyly snadné. Vlastně to bylo příšerně těžké. A někdy ještě je.  A když už se náš život zaběhl do jakžtakž klidných kolejí, narodila se našim přijatým dětem sestřička. Můj muž, který už nechtěl dítě, protože si připadal starý, se stal otcem rovnou tří dětí.  A já ve svých pětačtyřiceti mámou na mateřské dovolené.  Můj život je úplně jiný, než jsem si ho kdysi představovala. Díky pěstounství je mnohem živější, barvitější, láskyplný a také složitější. Učím se otevřeně mluvit o svých potřebách. Hledám cesty jak spolupracovat tam, kde je to třeba. Věřím, že cesta ke změně v chování vede přes sebereflexi. Poslední roky jsem se snažila pochopit, proč se mi dějí věci, které se mi dějí. Nakonec jsem došla k názoru, že je to jedno. Že podstatné je to, jak se k nim postavím.

NAŠE VIZE

NAŠE VIZE 2028

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010