KDO JSME? 

Tři ženy, které se rozhodly změnit to, co se zdá zdánlivě nezměnitelné: přístup státu, úřadů a společnosti k pěstounům a dětem vyrůstajícím mimo své biologické rodiny.

Jsme zásadními hybateli (hybatelkami) změn na poli Náhradní rodinné péče. Marcela T. byla první přechodnou pěstounkou, která začala o pěstounství psát. Díky zájmu, který její psaní probudilo, se o téma začala zajímat média. Oslovili jsme MPSV a to společně s námi uspořádalo seminář o přechodném pěstounství. Byly jsme to my, kde sepsal Největší mýty o pěstounství a naše slova převzala řada dalších organizací. Dvakrát jsme vydaly kalendáře  pěstounských příběhů, poskytly jsme řadu rozhovorů, mluvily jsme v televizi. Podařilo se nám mluvit s hejtmany, poslanci i krajskými zastupiteli. 

MARCELA TOBIÁŠOVÁ

Moje motivace k přechodnému pěstounství byla prostá: nudila jsem se. Celkem jsme s manželem předali devět dětí a pak se z nás řízením osudu manželem stali pěstouni dlouhodobí. Do rodiny jsme přijali dva sourozence, chlapečka a holčičku. Začátky vůbec nebyly snadné. Vlastně to bylo příšerně těžké. A někdy ještě je.  A když už se náš život zaběhl do jakžtakž klidných kolejí, narodila se našim přijatým dětem sestřička. Můj muž, který už nechtěl dítě, protože si připadal starý, se stal otcem rovnou tří dětí.  A já ve svých pětačtyřiceti mámou na mateřské dovolené.  Učím se otevřeně mluvit o svých potřebách. Hledám cesty jak spolupracovat tam, kde je to třeba. Věřím, že cesta ke změně v chování vede přes sebereflexi. Poslední roky jsem se snažila pochopit, proč se mi dějí věci, které se mi dějí. Nakonec jsem došla k názoru, že je to jedno. Že podstatné je to, jak se k nim postavím.

ADRIANA ZACHOVÁ

Jsem dcerou Marcely T. Naši přechodnou pěstounskou péči nnzačali dělat v době, kdy mě bylo patnáct a mladšímu bráchovi dvanáct. Chápali jsme, co dělají a jak je to důležité, ale stejně to pro nás bylo těžké. Někdy jsme potřebovala hodně pozornosti a tu jsme nedostali, protože právě třeba přijímali nebo naopak předávali a nebo se prostě starali o nějaké dítě. Vystudovala jsem taneční konzervavoř a pak (mámě navzdory) speciální pedagogiku a nakonec i sociální práci a politiku. Při studiu jsem pracovala v Domově pro dospělé s mentálním postižením a pak několik let ve školce a škole pro děti s těžkými kombinovanými vadami.  I já mám zkušenost s doprovázením – rok jsem byla ( na vedlejší pracovní poměr) klíčovou pracovnicí ve velké doprovodné organizaci. A díky tomu vím, jak velké nedostatky v systému jsou a kolik je toho potřeba změnit.

MARCELA JIŘIČKOVÁ

Jsem speciální pedagog a po letech intenzivní práce ve školství jsem potřebovala změnu. Přesvědčila jsem manžela a stali jsme se pěstouny na přechodnou dobu. Do rodin jsme předali několik dětí a pak jsme, stejně jako řada našich kolegů, stáli před otázkou, zda dvojčata, pro která se rodina nenašla, dát do ústavu, nebo se stát pěstouny dlouhodobými. Rozhodnutí nechat si je na stálo bylo samozřejmé a jsem za to ráda. Netušila jsem, že na nás čeká velká zkouška v podobě zákeřné nemoci jedné z holčiček. Bylo to pro nás všechny strašně náročné a těžké období, které všechny kolem nás důkladně prověřilo. Díky této zkušenosti vím, jak hodně důležitá je pro nás, pěstouny, podpora a pomoc. Po vyléčení naší malé jsem nějaký čas pracovala jako klíčová pracovnice v doprovodné organizaci. Systém není nastaven dobře. Své zkušenosti využívám k tomu, aby se to změnilo.