Jak dlouhodobí, tak přechodní pěstouni jsou na kontakt s biologickou rodinou dětí připravováni. Pěstounská péče je služba a zákon říká, že pěstoun má – v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte povinnost udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými a umožnit jim styk s dítětem v pěstounské péči, pokud soud rozhodnutím nestanoví jinak.
Všichni, kdo jsme prošli přípravami a schvalovacím procesem, jsme šli do pěstounské péče s vědomím této povinnosti.
Na úplném začátku pěstounské cesty si nikdo z nás neumí představit, jaké to opravdu bude. Teorie je jedna věc, každodenní péče je věc druhá. „Naše“ děti jsou často rozbité, traumatizované, bolavé. Ublížili jim ti nejbližší, jejich rodina. My pěstouni neseme tíhu a bolest na svých bedrech, snažíme se z plných sil škody napravit a dostaneme příkaz, že se máme vídat s těmi, kteří tyto věci způsobili.
Naším instinktem je dítě ochránit. Naše děti byly hladové, mlácené, pálené cigaretami, zneužívané, znásilněné, zavšivené, seděly ve tmě, bývaly často samy, zanechávané na různých místech …
Přijetí toho, co naše děti zažívaly, je emočně náročné. Za několik prvních let mé profese pěstounky jsem od nikoho v systému nedostala otázku, jak se s tím vyrovnávám, jak mi je v tom, že musím dovést dítě na dané místo, zvládnout kontakt s osobou, která mu ubližovala a podporovat dítě v mé péči v tom kontaktu s tou osobou, být mu oporou a zároveň danou osobu nepopouzet, nehodnotit, neodsuzovat.
Kdo to nezažil, nepochopí, jak hodně je to náročné.
Zdá se, že přechodní pěstouni zvládají kontakty s biologickými rodinami svěřených dětí lépe než pěstouni dlouhodobí. Poměrně časté jsou případy, kdy se přechodní pěstouni pravidelně stýkají s rodiči, prarodiči nebo i sourozenci dětí a nemají s tím problém. Po předání dítěte do dlouhodobé péče problém nastává a kontakty jsou odkládané a později úplně zrušené.
ČÍM TO JE?
Zájem biologické rodiny se často bagatelizuje. Stává se, že je žadatelům o pěstounskou péči úředníky na kraji slíbeno, že jim bude svěřeno dítě s minimálními kontakty nebo dokonce bez kontaktů, které bude moci později adoptovat (děje se u párů, které původně žádaly o adopci a během příprav – po konzultaci – žádost změnily). Slibovat, že žadateli bude svěřené dítě s minimálními kontakty nebo dokonce bez kontaktů s rodinou je neetické, snad i nemorální, ale není to postižitelné.
Ideální je setkat se s biologickou rodinou ještě před svěřením dítěte soudně. S pomocí zkušeného mediátora lze zbavit biologickou rodinu strachu, že o dítě definitivně přijdou a nastavit taková pravidla, která zajistí klid přebírající rodině.
Pokud pěstoun nebyl na setkávání připraven a má pocit, že je tlačen k něčemu, co nebylo na samém počátku součástí „dohody,“ logicky se brání. Je důležité, aby během příprav zazněly příběhy dobré praxe a to i takové, kdy se rodič nebo někdo jiný z rodiny ozval až po letech a nebo i ty, kdy bylo dítě do rodiny po letech vráceno. Ano, i tyto příběhy se děly a některé z těchto dětí jsou již dospělé – bylo by zajímavé vědět, jak to celé vnímaly ony.
Někteří odborníci navrhují po předání dítěte do pěstounské rodiny jakési období “klidu pro rodinu.” Uváděnými důvody bývá narušení režimu dítěte nebo chodu náhradní rodiny a snaha zabránit tomu, aby vztah, který má dítě ke své biologické rodině nepůsobil dítěti zmatek a konflikt loajality.
Pokud se na to, co se v tuto chvíli děje dítěti, podíváme jeho očima, vidíme, že ztratilo naprosto všechno, co dosud znalo. Vlastně po něm chceme aby zapomnělo. Tohle naše “chtění” je bláhové, všechno, co nás v životě potká se nám zapisuje do paměti. Může se zdát, že je dítě v pohodě, že si rychle zvyklo, že se mu nestýská. O to víc je pak pro nás, pěstouny, náročnější toto připoutání k nám narušit kontaktem s minulostí. Naše obavy jsou pochopitelné, přesto nejsou důvodem k zabránění kontaktu.
PŘÍBĚH JEDNÉ Z NÁS
Pamatuju si na situaci, která mě hodně zasáhla: Měla jsem v péči na přechodnou dobu 2leté a 5leté dítě psychiatrické matky, kluky, rozbité, úzkostné, s velkými nočními můrami. Den po dni se jejich stav po kouskách lepšil, po dvou měsících péče se ten starší přestal mlátil hlavou o zeď a škrábat se do krve a ten menší se naučil přitulit a usnout mi v náručí. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že máme to nejhorší za sebou, zavolala sociální pracovnice: „Dobrý den, mám tu maminku a ona chce vidět své děti. Můžete přijít?“ Udělalo se mi zle. Cítila jsem velký tlak, že bych měla přání sociální pracovnice a biologické matky vyhovět. Zároveň jsem věděla, že to není dobře: děcka o matce nemluvila, na zmínku o ní nereagovala, neptala se a já je nikam netlačila, oba prostě potřebovali na kontakt připravit, byli k nám přivezeni z hodiny na hodinu po jejím kolapsu, ona byla přijata na psychiatrii v příšerném stavu a do poslední chvíle byli s ní. „Takhle narychlo to nezvládnu,“ vymluvila jsem se, „ona už není v nemocnici?“ „Ne, sedí přede mnou, podepsala revers a z nemocnice odešla,“ odpověděla sociální pracovnice. „Musím to promyslet a děti na setkání připravit, byly v hrozném stavu a nechci jim způsobit nějaké další trauma,“ vyjednávala jsem. „No, oni jsou tak traumatizovaný, že jim jedna návštěva už nic neudělá,“ odpověděla mi. Do toho bylo slyšet matku, jak začíná kvílet o tom, že jsme jí ukradli děti. Položila jsem telefon. Kontakt proběhl během několika dní, poté, co jsem si promluvila s paní psycholožkou a děti (a sebe) připravila. Proběhl v pořádku, kluci vypadali, že se cítí v bezpečí (se mnou) a ten starší byl hodně rád, že maminku vidí. Ona byla připravená na to, že si děti neodvede hned, zároveň věděla, že jí je nechceme „ukrást, “ že jim jen poskytujeme zázemí do doby, než si vyřeší své problémy. Pak jsme se společně viděli ještě několikrát, ale stále žila na ulici, nepřestala brát drogy, své problémy si nevyřešila, nedokáže se postarat ani sama o sebe a kraj pro ně našel náhradní rodiny. Ano, rodiny. Dvě. Děti se musely rozdělit, rodina pro oba se nenašla. Ten menší šel do rodiny k pěstounům, kteří ještě žádné dítě v pěstounské péči neměli. Byli schváleni pouze pro jedno dítě. Měli v té době vlastní, desetiletou dceru a prý by přijetí více dětí nebylo vhodné. Dodnes se s nimi vídáme a víme, že se vídají i s jeho mámou. Staršího chlapečka jsme už dlouho neviděli. Zprávy o něm máme pouze zprostředkované a tak víme, že přebírající rodina s námi kontakty přerušila (prý) na radu odborníků, aby se z nás překlopil na ně. Mrzí mě to, ale naprosto to respektuju. To, co je podle mě ale úplně špatně, je, že mu zakázali stýkat se i s mámou a mladším bráškou. Nová rodina kontakty pořád odkládala, viděli se asi až po dvou letech od předání, nejspíš i díky covidu. Pěstounka staršího chlapce přijela na setkání z donucení a nelibost dávala najevo. Chlapec byl laxní, nekomunikoval, podle zprávy pěstounky po setkání zvracel a zhoršil se ve škole. Nevídá se ani se svou mámou.
Pěstounům je kontakt často nařízen sociální pracovnicí nebo doprovázející organizací. Pomineme-li to, že kontakt je primárně dohodou mezi pěstouny a rodiči dítěte a nařídit ho může pouze soud (viz vyjádření Veřejného ochránce práv), každý autoritativní příkaz vedou pouze k frustraci a zlobě a rozhodně neprospěje dohodě mezi dvěma stranami.
JAK TO UDĚLAT?
Kvalitní příprava je základ. Pokud pěstoun absolvoval kvalitní přípravu, tak chápe smysl toho, proč je kontakt s biologickou rodinou důležitý. Ví, že je pro něj dobře probíhající setkání výhodou. Pokud má dítě informace o aktuální situaci rodiče, vyhnou se pěstouni v budoucnu obvinění a pochybám. Zároveň mají prostor pro komunikace o závažných věcech týkajících se dítěte a šanci na pochopení a jednodušší domluvu ze strany rodičů.
Kvalitní příprava a možnost spolupráce se skutečnými odborníky na náhradní rodinnou péči zajistí, že je pěstoun opravdu kompetentní rozhodnout, v jakém rozsahu, jak často a zda vůbec je právě teď kontakt s biologickou rodinou v zájmu dítěte. Dokáže s dítětem projít i případným retraumatickým procesem, mluvit s ním o jeho zážitcích a pocitech a odhadnout, kdy potřebují klid nebo třeba terapii.
Je důležité, aby postoje, návrhy a pocity pěstouna byly brány vážně a s respektem. On je ten, kdo o dítě pečuje, kdo dítě zná nejvíc a kdo má hlavní slovo.
To musí mít na zřeteli nejen biologický rodič, ale i Ospod a Doprovodná organizace.