O nás

Pěstounskou mámou jsem od roku 2013, tedy více než deset let. Prvních pět let jsme byli společně s manželem pěstouny přechodnými, celkem jsme předali osm dětí. Pro děti  č. 9 a č. 10 se žádný rodina nenašla a my se rozhodli nechat si je, ukončit PPPD a stát se pěstouny dlouhodobými.

Ten moment, kdy zaznělo, že děti půjdou po roce naší přechodné péče do dětského domova jsem se rozhodla že udělám co bude v mých silách, aby se tohle nestávalo dalším dětem.

Aby žádným dětem nehrozilo, že budou vyrůstat v dětském domově. Díky příběhům našich i jiných dětí jsem si uvědomila, jak obrovské štěstí a oporu mám ve své rodině a dala jsem si slib, že všechno, co umím, použiju k tomu, aby žádné děti v našem státě nemusely žít v ústavu.

Spirit jsem zakládala v době, kdy jsme přijali naši nejmenší. Během pěti let jsem vytvořila komunitu žen – pěstounek – a společně se nám daří měnit to, co se zdá zdánlivě nezměnitelné: přístup státu, úřadů a společnosti k pěstounům a dětem vyrůstajícím mimo své biologické rodiny. 

Jsem v první řadě máma tří dcer – Kateřiny a Kristýnky, které jsou již dospělé, a Kristýnky, kterou mám v pěstounské péči. S pěstounstvím jsem začala před deseti lety stejně jako obě Marcely – jako přechodná pěstounka. Nejraději jsem s dětmi, které mě neustále učí a nutí k přemýšlení. Díky nim jsem Štěpánka naslouchající, tvořivá, tančící, přemýšlivá a často i unavená. Ve školství pracuji od roku 1998. Ve svém volnu ráda tvořím z hlíny a dřeva a nejrůznějších přírodních materiálů. Statický klid musím prostřídat tancem, cvičením jógy nebo jiným pohybem. Vlastně neumím být dlouho na jednom místě. Mou velikou radostí a vášní je zahrada, její tvorba, přeměna i pěstovaní plodin k užitku. Díky mé nejmladší dceři vidím svět pedagogiky a rodičovství úplně jinak. Její vnímání světa je tak moc rozdílné od toho mého, a proto se musím pozastavovat, přemýšlet a nabízet běžné věci jinak a mnohdy i v jiném sledu, než je běžné. Trpělivost, laskavost, důslednost s tou největší dávkou lásky jakou mohu nabídnout. Tomu se učíme obě.

Jsem také školní poradce a tuto službu nabízím v rámci Spiritu dalším pěstounům. Umím nasměrovat dítě k radosti z objevování a učení se novým věcem. Společně se postaráme o to, aby se nebálo učit, mělo zdravé sebevědomí a nebálo se dělat chyby. Ukážu vám, jak se na výzvy a obtíže v procesu učení dívat jiným pohledem.

Mám tři biologické syny a další tři děti jsem přijala do dlouhodobé pěstounské péče. Původně jsem porodní sestra, pracovala jsem x let na dětské neonatologii. V roce xx jsem se stali s manželem přechodnými pěstouny. V průběhu PPPD jsme se rozvedli a já přechodné pěstounství ukončila. Po roce jsem požádala o zařazení jako klasická pěstounka, absolvovala jsem nový schvalovací proces a pár dní po zařazení jsem přebírala z dětského domova dva chlapce ve věku 7 a 9 let a 10 letou dívku.

Vzděláním jsem farmaceut a speciální pedagog, mám státnice z angličtiny. Kdysi jsem pracovala dva roky jako au pair, pak jako lektorka angličtiny, pak devět let na MZV, z toho pět let v Bruselu, pak jako speciální pedagog, mj. ve školce, která integrovala děti s kombinovaným postižením a pak i v praktické škole. Ale nejvíc jsem se našla v tom, že jsem dělala mámu svým přijatým dětem. Moje čtyři holky, které se ke mně dostaly ve věku 5-18 let (a ne v chronologickém pořadí podle věku), mi otočily život vzhůru nohama. Ale pak jsem si ho díky zkušenosti s nimi srovnala zpátky ještě lépe. Všechny holky jsou už dospělé, se všemi jsem stále v kontaktu, s většinou z nich ve velmi úzkém. Nejmladší dcera žije se mnou, má Aspergeruv syndrom a na jaře ji čeká maturita. Ráda čtu, chodím na procházky, do přírody, s dcerou lyžujeme, bruslíme, jezdíme na kole, chodíme do kina, do divadla, na koncerty anebo jen tak na kafe. Milujeme cestování a angličtinu. Někdy se k nám na společné akce přidávají i dvě ze starších dcer, které nebydlí daleko od nás. Občasně také lektoruji pro různé pěstounské organizace a napsala jsem tři knížky o svých holkách a o sobě. A protože jsem tak trochu blázen, tak právě procházím přípravou na přijetí dalšího dítěte.

Jo a píšu knížky – pod pseudonymem Ludmila Janáková.

Jsem právnička, máma a pěstounka. Moje cesta k pěstounství byla přímočará, ale velmi dlouhá. Když jsem ve dvaceti letech chodila s tehdejším přítelem, on pracoval jako vychovatel v dětském domově. Já tam za ním párkrát týdně chodila, když měl odpolední službu. Četla jsem si s malými dětmi, doučovala děti starší. A tím, jak jsem nasála atmosféru a okolnosti života v dětském domově, vzala jsem za své, že když nechci, aby děti vyrůstaly v dětských domovech, musím se stát pěstounkou. Jenže trvalo celé následující čtvrtstoletí, než jsem vychovala vlastní děti a měla materiální podmínky pro přijetí pěstounského dítěte. Jakmile nejstarší syn odrostl a osamostatnil se, jeho prázdný pokoj na mne zavolal: Mámo, teď je ten čas; nějaké dítko čeká na tento pokoj a vaši náruč. Úřední proces trval dlouho, ale na jeho konci jsme do rodiny přijali třetího syna.

I když jsem studovala zdravotnický obor, kariérně jsem zakotvila v korporátu. Kromě toho píšu články o zvířatech a naší planetě a překládám knihy. Jsem dobrovolně bezdětná a se svým mužem jsme se stali náhradními rodiči tří kluků. Společně také provozujeme i pobočný azyl pro “hospodářská” zvířata, který patří mezi největší v ČR, a první záchrannou stanici pro holuby.

Napsala jsem článek o kontaktech sourozenců v pěstounké péči.

Ve Spiritu nabízím Peer konzultace.

Ve svém životě jsem vděčná především za štěstí na zajímavé lidi a projekty, do nichž jsem se mohla zapojit. Vystudovala jsem tropické zemědělství na České zemědělské univerzitě, po jejím ukončení jsem strávila rok studiem v Indonésii. Tam jsem se ještě několikrát vrátila – zajišťovala jsem humanitární pomoc pro vesnici zničenou sesuvem půdy, v rámci ekovýchovy jsem vozila místní děti na šnorchlovací výlety za poznáním a ochranou podmořského světa, mapovala jsem vliv pěstování palmy olejné na místní přírodu i domorodé komunity (projekt Na čem (se) smaží Indonésie).

Později jsem se svou nejlepší kamarádkou Míšou založila spolek Spolurádi, z. s., jehož cílem je propojování světů lidí s postižením a bez postižení. Už 13 let jezdíme společně na dovolené po České republice i k moři. Časem jsme k lidem s mentálním a tělesným postižením přibrali ještě děti ze sociálně znevýhodněných rodin, a to už se naše skupinky cestovatelů staly naprosto nepřehlédnutelnými 🙂. V tomto období jsem se seznámila s mnoha dětmi romského etnika a naše přátelství trvá dodnes. Loni jsme s kamarádkou Ivou založili tradici letních táborů pro znevýhodněné děti z Benešovska, Prahy a Ústí nad Labem.

Další skupinou lidí, kterou jsem měla tu čest poznat, jsou uprchlíci. Nejprve jsme s Míšou jezdily jako dobrovolnice do dnes již neexistujícího dětského domova pro děti cizinců v Hříměždicích. Poté jsem se v roce 2017 podílela na založení Iniciativy Češi pomáhají, která si klade za cíl pomoc uprchlíkům bez ohledu na zemi původu či barvu pleti. Dobrovolničili jsme v několika evropských uprchlických táborech, zajišťovali přepravu a ubytování ukrajinským uprchlíkům romského etnika, pravidelně vozíme humanitární pomoc do romských osad na Slovensku, věnujeme se osvětě a spolupráci s politiky. Při práci v Nízkoprahovém denním centru v Benešově jsem se seznámila nejen s lidmi bez domova a jejich životními příběhy, ale také s jedním fajn kolegou, který se stal mým manželem.

A tady začíná nejnapínavější část mé životní cesty :-). Nejprve jsem do svého života přivítala biologickou dcerku Evu (nyní 7 let) a pár let poté pěstounskou dcerku Scarlett (nyní 4 roky). Přes to, co jsem vše v životě zažila, je tohle moje nejkrásnější období. Pěstounství je pro mě nejsmysluplnější poslání, u kterého mám v plánu již zůstat 🙂. S holčičkami a manželem bydlíme na malé vesnici ve Středočeském kraji (okres Benešov), máme 2 psy a 3 kočky, rádi se povalujeme na zahrádce a nebo u moře.

K tématu NRP jsem se dostala přes svou životní zkušenost, kdy byly děti mého bývalého manžela zneužívány a týrány druhem matky a bez toho, aby byla oslovena blízká rodina, byly umístěny v DD. Získala jsem tak povědomí o tom, jak může selhat systém, jak fungují dětské domovy, mám zkušenost s traumaty dětí jako naprostý laik. Pečuju o 3 děti, které jsem si naráz přivezla z dětského domova.

Ve Spiritu mám na starosti statistiky a čísla, tvořím mapy a jsem peer konzultant pro Liberecký kraj.