ODEJDI A ŽIJ

Nikdy jsem si nepřipadala hezká. Naopak, věděla jsem, že jsem ošklivá. Jeho jsem potkala v šestnácti – a zamilovala jsem se do něj na první pohled. Bylo mi jasné, že musím být lepší než všechny ostatní holky, protože hezčí prostě nejsem. Lepší ve smyslu tolerantnější, chápavější, přizpůsobivější.

A to jsem byla.

Poprvé to vypadalo jako nedopatření – bylI jsme na chatě u jeho kamaráda a byla tam sranda, popíjelo se, tancovalo. A pak, už hodně k ránu, jsem chtěla jít domů. Jemu se nechtělo. Nějak jsem zapomněla na to, že mám poslouchat a trvala na svém. Možná jsem i vybouchla, řekla něco drzého, už nevím. Smýkl se mnou do rohu chodby tak, že jsem si pod sebe nestačila dát ani ruce. Nepamatuju si, jestli jsem se odřela nebo jestli to bolelo, pamatuju si obrovský stud a obrovský strach. Do rána jsem zůstala někde zalezlá a říkala si, že hned ráno odjedu domů.

Jenže jsem neodjela. Nebyla jsem k sobě upřímná a ani nevím, jestli to v sedmnácti vlasně jde. Nechtěla jsem pryč, chtěla jsem, aby prosil a omlouval se. Chtěla jsem slyšet, že lituje a že už to nikdy neudělá. Přišlo ráno a moje životní láska si nic nepamatovala. Lidi, co tam byli s námi, se do toho nechtěli plést a drželi se dál. Z, jak mu budu říkat, se omluvil, tvrdil, že to muselo být omylem, přece by mi neublížil. A hlavně – miluje mě, to přece musím vědět.

Na další facku si přesně nepamatuju, jen vím, že se tenhle scénář začal plíživě a nenápadně opakovat. Já jeden čas vůbec nepila alkohol – ani přípitek na oslavě – to abych měla naprostou kontrolu nad tím, co řeknu, nebo udělám. Postupně jsme se dostala do bludného kruhu – a zůstávala v něm, protože jsem si myslela, že je to moje chyba. Mým rodičům se náš vztah moc nelíbil a o to víc jsem byla rozhodnutá bránit ho zuby nehty. A nikdy neprozradit, že je něco v nepořádku.

A byla jsem rozhodnutá vzít si ho, mít s ním děti a napravit ho. Až budeme rodina, už mi nikdy neublíží. Mámě svých dětí přece ubližovat nebude.

Byla jsem v šestém měsíci, když se vrátil domů kolem půlnoci, nalitý jak žok. Spadl mezi vyžehlené prádlo – bydleli jsme tenkrát v domě jeho rodičů, v jednom pokojíku – a já začala brečet. Ruply mi nervy, ptala jsem se, proč to dělá, proč je pořád v hospodě, proč se neumyje, než si lehne, proč mě nemá rád. Strčil do mě –  a dodnes to před sebou vidím. Neohrabaná, tlustá, s velkým břichem, bezmocná. Padlo několik facek. Pak si lehnul a usnul.Bydleli jsme tenkrát v domě jeho rodičů a oni to museli slyšet, ale nic neudělali.

Neudělali vůbec nic.

Druhý den jsem odjela – jela jsem do hotelu ve městě, kde jsem studovala školu a chtěla jsem se rozmyslet, co dál. Představovala jsem si, jak mě hledá, jak volá k našim, kamarádkám, jak mi kupuje velkou kytku a bojí se o mě. Tenkrát ještě nebyli mobilní telefony, ani žádné sociální sítě, neměl se se mnou jak spojit. Druhý den jsem zavolala na pevnou linku k našim domů, ale ti ani nevěděli, že jsem odjela. Neřekla jsem jim nic. Vrátila jsem se po několika dnech – a můj muž byl překvapený, že jsem vlastně utekla. Nehledal mě, nic si nepamatoval, myslel si, že jsem u svých rodičů.

Nevím, proč jsem s ním tenkrát zůstala. Nebo možná vím – pokud existuje živočišná přitažlivost, majetnická závislost a pečovatelský komplex, tak proto.

Nechtěla jsem se zdát své představy o šťastné rodině, nechtěla jsem nikomu říkat o pomoc a už vůbec jsem nechtěla přiznat, že jsem se prostě špatně rozhodla. Že jsem se rozhodla zůstat, když jsem měla rychle odejít.

Tímhle divným vztahem jsem strávila skoro sedmnáct let. Časem jsem se naučila držet svého zatím ještě manžela tam, kde jsem potřebovala. Byla jsem mnohem silnější než on, jen jsem na to musela přijít. Odešla jsem, až když jsem potkala svého současného muže.

Na první pohled jsem byla sebejistá žena, která si ví se vším rady. Časem se ale začalo ukazovat, že tomu tak zdaleka není. Kdykoliv můj druhý muž zvýšil hlas, ztuhla jsem. Když se mezi námi schylovalo k hádce (a to se mezi normálními partnery občas stává), přestala jsem mluvit. Stáhl se mi krk a já nedokázala vydat ani hlásku. Nemohla jsem promluvit i několik hodin. Trvalo mi strašně dlouho, než mi opravdu došlo, že tenhle chlap mě nikdy nepraští.

Několik let jsem řešila svojí vinu. A pak několik let vinu mého bývalého muže. A jeho rodičů. A vlastně i těch mých. A dodnes mi je z toho hnusně, je mi líto, že jsem tohle žila, že to žily mé děti. Nijak mě to neposílilo, naopak, patologický vztah bere strašně moc energie a vysává sílu.

Trochu se bojím s tímhle povídáním vyjít ven, jenže mám pocit, že musím.

Dívám se kolem sebe a vidím ženu podobnou mně před několika lety. Potřebuju říct nahlas, že nechat si ubližovat není v pořádku. Že existuje pomoc – v rodině, u přátel, u nějaké organizace. Že nic není neřešitelné a že děti vždycky všechno vědí.

Pokud Vás partner uhodí, nečekejte. Nehledejte chybu v sobě, ve výsledku je úplně jedno, kdo a co řekl, dělal, způsobil… odejděte a žijte.