ONI MAJÍ VSTUP ZADARMO, JSEM SLYŠELA

Dnes jsem dostala takovou ránu na solar (obrazně řečeno), že nevím, jak se nadechnout. A protože jsem tu sama a nemám o tom komu říct, napíšu to sem.

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem šla ke kadeřnici. Mám svou, chodím k ní už strašně dlouho. Mám to tam ráda a cítím se tam v bezpečí.

Zatím co mi rozčesává vlasy a já si to užívám, rozjíždí se na druhé straně zrcadla, u druhé paní kadeřnice a její zákaznice, debata o koupalištích. O tom, kde mají hnusné pivo a jaké jsou kde klouzačky, takové normální, ženské tlachání.

„ No a bylo tam hodně včel,“ řekne paní kadeřnice.

„ No a taky cikánů,“ říká zákaznice.

Mlč, říkám si já. Prostě buď zticha a dělej, že to neslyšíš. Mlč.

Jenže po chvíli paní kadeřnice dodá: „ Oni tam prej cikáni mají vstup zadarmo.“

Zákaznice něco souhlasně odpoví a já už nemlčím.

 „ Prosím vás, nešiřte bludy,“ vkládám se do debaty, „vždyť je to nesmysl.“

„ No, říká se to,“ pokračuje paní kadeřnice. „ Prostě se to povídá a něco na tom bude.“

Snažím se to odlehčit a přeju si, aby byl konec, vůbec nerozumím tomu, co se právě odehrává. Něco plácám, něco co zamaskuje, jak hodně mi záleží na tom, aby pochopila, že roznáší lži.

Paní kadeřnici totiž znám. Znám jí od základní školy, pamatuju si, jak na ní ukázala prstem jedna moje spolužačka řekla: „To je ona, víš ta jak má ….“ .

Bylo mi jí líto a přišlo mi hloupé si povídat o jejím „tamtom.“ Už tenkrát mi přišlo stupidní posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. Podle jejich kůže. Nebo třeba podle toho, jak se chová jejich otec.

Paní kadeřnice zná mě. Zná naše děti.

„ No tak teda choděj až po páté, když je levnější vstup,“ pokračuje.

„ Stejně jako spousta jiných,“ odpovídám a jsem ráda, že jsme to zvládly.

„ Vlastně, teď mě napadá, tuhle tam byli už dopoledne, ty Romové,“ říká.

Neustála jsem to. Musela jsem se postavit, už jsem nevydržela sedět v křesle bez pohybu. Potřebovala jsem odejít, zmizet, utéct.

Srazila jsem se s omezeností, tupostí a rasismem.

Představila jsem si děti, jak řeší barvu své kůže. Vybavila jsem si svého syna, kterého jsem od jeho deseti nedostala na koupaliště, protože se nechtěl opálit. Naše rozhovory o tom, jak dobře se cítil za hranicemi, kde zapadl mezi své kolegy, kteří byli ze všech koutů světa.

Vybavila jsem si Zbojníka, jak mu vysvětluju, co to znamená být cikán.

Uvědomila jsem si svůj strach, strach, který mám o své děti, tři malé, krásné děti.

A to, jak jsme jí vyprávěla o přechodné péči a o tom, jak není kam dávat romské děti… jak adoptivní žadatelé čekají pět let na dítě a romský, právně volný novorozenec leží v kojeňáku…

Chci odejít, ale moje paní kadeřnice mě zadrží.

Zákaznice na druhé straně zrcadla neříká nic.

„ Prosím tě to byl fór,“ říká mi kadeřnice, ale já se nesměju.

Nejsem k zastavení. A umím tnout do citlivého místa. Nebylo to hezké. Normálně bývám připravená. Nenechám se tak snadno vyvést z rovnováhy, odhadnu, co od koho můžu čekat. Tady jsem, naprosto mylně, předpokládala, sounáležitost. A můj mylný předpoklad mě učinil zranitelnou.

„Omlouvám se,“ slyším nakonec.

Právě dnes, v křesle u kadeřnice, jsem si uvědomila celou tu zrůdnost. Paní zákaznice i paní kadeřnice, dvě milé dámy, posuzují lidi podle barvy. Vidí mou dceru a řeknou si Cigoška. Vidí mého syna a řeknou si Cigán. Ty dvě dámy se za to nestydí, myslí si, že je to tak správně. Možná se jim mé děti zdají roztomilé, koneckonců, jsou to děti. Ale až budou dospělé, měly by mít své koupaliště. Někde za městem.

Dneska mi vůbec není dobře.

Ale vlasy mám hezké, to zas jo.