OPRAVÁŘI OSUDŮ: Marcela

Obsah článku

„Našlapovali jsme s mužem kolem té otázky poměrně dlouho, byli jsme pod velkým tlakem a všechny indicie naznačovaly, že návrat holčiček do jejich biologické rodiny, tedy to, kam celý proces původně směřoval, se vůbec nemusí podařit. Vyslovila jsem to já. Že když to s rodinou nevyjde, mohly by holky zůstat u nás. Holkám – Míše a Anitce – byly skoro dva roky a byly to naše tře přechodkové děti,“ popisuje Marcela své a manželovo rozhodnutí stát se dlouhodobými pěstouny. 

Poté, co jsme to vyslovili nahlas, se nám strašně ulevilo. Přechodný pěstoun nikdy neví, jak dlouho bude mít dítě ve své péči, zákonná lhůta je jeden rok a čím déle dítě nebo děti má,  je to pro všechny náročnější (a je to celkem přirozené). 

Marcela a Karel měli holčičky v péči od dvou měsíců, do té doby ležely na novorozenecké JIP. Marcela s nimi, předčasně narozenými dvojčátky, strávila několik dní na kojeneckém oddělení a pak si je odvezli domů. Bylo to vyčerpávající období. Každá maminka ví, jak je náročná péče o jedno miminko, natož o dvě a to ne úplně zdravá miminka. 

U holčiček se tož postupně projevovaly zdravotní pože – přišly operace, hospitalizace v nemocnici. Marcela s nimi musela cvičit Vojtovu metodu a jezdit pěknou dálku na odborná pracoviště. 

Do toho probíhaly intenzivní návštěvy biologických rodičů, kteří vzali zpátky svůj souhlas s adopcí a chvíli se snažili získat dě do péče. Nakonec usoudili, že by péči o ně nezvládli a od svého snažení úplně ustoupili. 

V den soudního řízení biologičtí rodiče nepřišli. 

„Večer jsem dostala od maminky zprávu. Omlouvala se mi s tím, že ví, že u nás budou holčičky šťastné, protože je máme rádi. Chápala jsem ji,“ svěřuje se dál Marcela. 

Holky byly pořád nemocné a Míša čím dál m víc. Při jednom propouštění z nemocnice, kdy jsme tam byly několik dní s jejími obžemi, se lékař rozhodl, že udělá ještě jedno vyšetření. 

„Od té chvíle bylo všechno v mlze, řekli mi, že pro nás jede sanitka a že musíme okamžitě do Motola. V autě jsem otevřela zalepenou obálku s lékařskou zprávou a došlo mi, jak hodně je to vážné. 

Během několika dnů jsme se museli rozhodnout, zda půjdeme bydlet do Prahy. Manžel nám sehnal čistý a pěkný byt. Potřebovala jsem být poblíž Anitky a zároveň blízko nemocnice a lékařů. Karel zůstal s Áňou doma a já byla s Miškou

v nemocnici. Pak jsme se zase vystřídali. Po čase jsme k Anitce měli chůvu, kterou zaplatila doprovodka a manžel alespoň mohl do práce. Nadace Terezy Maxové nám přispěla na nájem a to nám strašně pomohlo, nemuseli jsme řešit finance a mohli se soustředit na to podstatné. 

V té době nebyl čas vůbec na nic jiného, než na péči o dě a domácnost. Když jsme byly na pár dní doma, museli jsme ji udržovat sterilně čistou, celou dobu jsme nesměli mezi jiné dě, do obchodu, nesměli jsme onemocnět. Vařila jsem Mišce speciální stravu. Půl roku od zahájení léčby byla operovaná a operaci zvládla. Jsme stále pod kontrolou, ale já vím, že to nejhorší už máme za sebou. Je to neuvěřitelná bojovnice a já se od ní stále učím. 

Netušila jsem, jak hodně jsem silná. První měsíce s holkama byly hrozně náročné, přesně tak, jako to je, když se vám narodí ne úplně zdravá dvojčátka. Nespíte a navíc jste už ve věku, kdy tělo říká „zpomal“. Měla jsem pocit, že jsme v tom sami – stát nerozlišuje, zda se přechodný pěstoun stará o jedno zdravé nebo o dvě nemocné děti, nenabízí žádnou zvýšenou podporu. Tenkrát jsem si myslela, že víc nemůžu a až Míšino onemocnění mi ukázalo, jak velké mám ještě rezervy. Po nějaké době si náročné nasazení začalo vybírat svou daň a s manželem jsme se museli postavit čelem k tomu, co nás potkalo. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že to spolu neustojíme. 

Seznámili jsme se spolu před lety na dovolené u moře, oba jsme byli rozvedení, měli jsme už velké dě, já tři syny a Karel dceru a syna. V té době jsem byla spolumajitelkou rodinné firmy. Společně jsme si koupili dům v horách, byl to pro nás oba splněný sen. 

Pak jsem dostala ten nápad stát se přechodnou pěstounkou a m jsem nám oběma naprosto změnila život. 

Kromě holek, které miluju a budu je milovat navždy, jsem získala ještě něco: vědomí, že mám po boku chlapa, který v tak náročné situaci obstál. No a taky to, že jsem obstála já.“

Darujte

V roce 2023 bylo v ČR NOVĚ svěřeno do ústavní péče 1378 dětí. Stát v péči o ohrožené děti a zajištění náhradních rodin selhává. My to chceme změnit. Všechny příspěvky, které dostaneme, investujeme s rozvahou a uvážlivostí a každou korunu několikrát otočíme, než ji utratíme. Potvrzení o Vašem daru je samozřejmostí.
 

Další články