Martina je jednou z několika pěstounek, které poskytují přechodnou pěstounskou péči a zároveň jsou i dlouhodobými pěstounkami. Obě formy péče lze dělat současně, pokud žadatel splní podmínky dané krajským úřadem.
Ona a její muž mají v klasické pěstounské péči dnes již čtrnáctiletou Marušku. O tom, že jednou přijmou dítě do pěstounské péče, spolu mluvili od začátku svého manželství. Postupně se jim narodily čtyři děti – dcera a tři synové, a pak nadešel čas na uskutečnění jejich plánu.
Ospod pro ně vybral čtyřletou holčičku, umístěnou od dvou let v dětském domově.
„Neměli jsme žádné speciální požadavky, ani k pohlaví, ani k etniku. Že jsme čekali právě na ni, jsem věděla už ve chvíli, kdy nám ji paní vychovatelka ukázala. Zavolala na ni a představila nás rovnou jako novou maminku a tatínka. Bylo vidět, že o tom společně už mluvily, nebyla překvapená, vzala to jako úplně normální věc, že se prostě objeví maminka s tankem. Přivezli jsme jí fotografii celé naší rodiny a povídali jsme si o tom, jak žijeme. Museli jsme ji tam ještě týden nechat, ale neodjíždělo se nám lehce. Cíla jsem její opuštěnost, její ztracenost v okolním světě.
Další týden už jsme si ji mohli odvézt. Překvapilo mě, že „tety“ neměly vůbec žádný zájem, abychom jim třeba dali vědět, jak se jí daří. Ani ona se po nikom neptala, rozhodnu, že ji odvážíme do neznámého prostředí, přijala naprosto bez emocí.
Dodnes si pamatuju, jak jsme ji přivezli a ona úplně automaticky a okamžitě skočila za dětmi k večerníčku. Na dě byla zvyklá, nebála se jich. Vybalovat si neměla co – z dětského domova si toho moc nepřivezla – vlastně skoro nic. Neměla žádné oblečení, hračky, jen malé album a v něm pár fotek.”
Maruška souhlasila s m, aby mi Marna pusla nahrávku z doby, kdy si ji přivezli domů. Dívám se na záběry natočené domácí kamerou – na malou ztracenou holčičku, nejistou a bojácnou. Snaží se tančit, ale její tělíčko je celé sevřené a v křeči. V jejím pohledu je vidět obrovský smutek, ztrátu, kterou
zažila, když byla svou biologickou mámou údajně na chvíli dána do ústavního zařízení. Kdybych nevěděla, že je to ona, nepoznala bych ji.
„Tak, jak jednoduše probíhaly první dny, ty další byly o to složitější. Maruška byla zvyklá nikomu nevěřit, dělat si věci po svém, nedokázala si svobodně hrát. Postupně začala žárlit na ostatní děti, chtěla být středem pozornosti. Hledala hranice a přišlo mi, jakoby hledala, co musí provést, abychom ji vrátili do dětského domova. Kolem dvanáctého roku přišla doba, kdy se Maruška rozhodla najít své kořeny, svou rodinu, chtěla od nás odejít. Naštěstí jsme to zvládly, ale byla to dřina. Maruška na sobě udělala veliký kus práce, přijde mi, že dozrála mnohem rychleji než jiné dě v jejím věku. Chodili jsme k psychologovi, Maruška byla i několik dní na terapeuckém pobytu. Bylo to pro mě náročné, měla jsem pocit selhání, bolelo mě to. Zároveň si uvědomuju, jak hodně těžké to muselo být pro ni. Podle mě bylo nejdůležitější nepřestat mít ji ráda a nepálit v afektu mosty. Jsem šťastná, že jsme to zvládly.“
Zdá se, že si svou cestu našla – a že jí v tom pomáhá sport. Sport ne moc typický pro krásnou, půvabnou slečnu s dlouhými vlasy do poloviny zad – vybrala si box.
„Je v něm výborná. Přistihla jsem se, že na ni při zápase obdivně zírám a neskutečně mě překvapuje, jak hodně poctivá je v tréninku a jak dře. Vypadá to, že na ni má velký vliv její trenér, který se jí velmi věnuje a věří jí.”
Přechodnou pěstounkou se Marna stala před necelými třemi lety. Jaké dě měla zam v péči?
„Ani ne ročního chlapečka, který byl odebraný z rodiny pro týrání, přišel k nám se zlomenou nožičkou a podlitinami. Po něm jsme měli dvě holčičky, ty byly podvyživené, jejich máma se o ně moc nestarala. Na sociálních sítích psala, že je bezradná a smutná, ale na domluvené schůzky nikdy nepřišla a nakonec se nedostavila ani na případovou konferenci, ani k soudnímu jednání,” vypráví.
Marna je „moje“ přechodná pěstounka, její první děťátko v přechodné pěstounské péči byla sestřička nám svěřených sourozenců. Přivezla si ji přímo z porodnice a starala se o ni do chvíle, než nám ji soud svěřil do péče. Zůstala v jejím – a m pádem i v našem životě a stala se naší pěstounskou babičkou.
“To, že se pro všechny moje přechodkové děti našly nové náhradní rodiny, mě naplňuje štěstím,“ dodává.