V 55 na mateřské
Andreo, před několika měsíci jste s mužem přijali do dlouhodobé péče dvě celkem malé děti a tím jsi se stala další opravářkou osudů. Kolik ti je?
Mně na podzim bylo 55, manžel je o rok mladší.
Nastoupila jsi tedy na mateřskou dovolenou …
No, jmenuje se to mateřská dovolená, ale my jsme původně plánovali, že nám budou děti říkat “babi a dědo”, takže jsem spíš tvrdila, že jsem na babičkovské dovolené. Děti svoje rodiče mají, s matkou jsme na podzim navázali pravidelný kontakt. Nechtěli jsme si hrát na jejich druhé rodiče. Hlavně s ohledem na věk. Už tak máme biologickou vnučku o něco starší, než jsou oni. A taky jsme si mysleli, že v tom tak nebudou mít děti zmatky. Ale situace po půl roce je taková, že mě děti oslovují “mami” a manželovi říkají “dědo”. Přijde mi to vtipné.
Schvalovací proces
Klasická otázka: Jak začala tvoje cesta pěstounstvím?
Já už o pěstounství začala mluvit asi ve třiceti. Ale manžel na to nebyl vůbec připravený. Pak se objevil institut pěstounství na přechodnou dobu. To jsme si mysleli, že by mohlo být pro nás… Ale nechtěli jsme jen tu úplně „klasickou“ přechodnou péči na rok. Nabízeli jsme kraji, že si vezmeme do péče třeba dítě, co má matku ve vězení a je potřeba mu najít náhradní rodinu na 3 roky, na 5 let… Aby nemuselo jít do dětského domova.
A schválili vás tedy do PPPD?
My měli od začátku podané dvě žádosti. Zařadili nás do přípravy PPPD, všechno jsme zdárně absolvovali, lektory jsme byli doporučeni, jen kraj nás nakonec nezařadil. Napsala jsem na tohle téma nakonec i diplomku. Důvodem byla údajně naše nejmladší dcera (7 let). Ale to, kolik jí je, věděli hned na začátku naší přípravy… No, nakonec nás po roce zařadili do evidence jako dlouhodobé pěstouny. Po třech měsících, v prosinci, už jsem začala obepisovat i jiné kraje, protože u nás údajně žádné vhodné děti nebyly, ale v únoru se najednou našly . A v březnu už u nás žili dva kluci s velice přítomnými rodiči. Nebylo u nich vůbec jasné, jestli u nás zůstanou na rok, na pět nebo třeba napořád. Přišli k nám po roce stráveném v Klokánku.
To bylo v roce 2020.
Po asi třech měsících jsem viděla, že OSPOD s rodiči vůbec nepracuje. Rodiče přitom o kluky zájem měli. A hlavně – kluci už byli starší (3 a 6 let) a své rodiče strašně milovali. Rodiče za nimi chodili i do Klokánku. Jen vůbec nevěděli, co se po nich vlastně chce. Úřadům nedůvěřovali, na nás žárlili. Tak jsme tomu trochu pomohli. Radou, nasměrováním na sanaci rodiny apod. Podstatný v tom byl jeden půlhodinový telefonát, kde jsme si to s maminkou vyříkali a vysvětlili. A oni to najednou pochopili a začali plnit vše, co po nich OSPOD chtěl. Po roce a půl u nás se kluci mohli vrátit k rodičům.
Jaké to pro tebe bylo?
Překvapivě i pro mě bylo těžké rozhodnout se, zda se do toho plést. Bylo to těžké rozhodnutí. Mohla jsem mlčet, nechat rodiče, ať se v tom plácají. OSPOD byl spokojený. Doslova úřednice řekla, že u nás mají děti pěkně „zaparkované“. To mi přejel tenkrát mráz po zádech, když to řekla. Já jsem nechtěla někomu krást děti. Jen proto, že ti dotyční se neumějí orientovat v systému!
Jak tedy nakonec proběhlo to tvé “pletení se systému do práce“?
Strašně rychle jsem na sobě, na manželovi i na biologických dětech cítila, že ke klukům začínáme hrozně lnout. Bylo mi jasné, že, jestli se mají vrátit k rodičům, tak co nejdřív. Probrala jsem to s manželem a pak jsem napsala zprávu mamince, že jestli opravdu kluky chtějí, že vím, jak na to. Ať mi zavolá. A byl to přelomový telefonát. Oni opravdu navázali kontakt se sanací, udělal se plán a oni všechno plnili. Ne vždycky na 100%, ale celkově se strašně posouvali vpřed. Nám pořád všichni kolem říkali, ať si od toho nic neslibujeme, že „tihle lidé selhávají“. Jen my a rodiče jsme věřili, že to dají. Myslím, že i to pro ně bylo zásadní. Že viděli, že my jim věříme.
Nakonec nejhorší na tom celém byl asi covid. V podstatě celou dobu, co byli kluci u nás, byly lockdowny. Měla jsem doma 3 děti na distanční výuce, jednoho předškoláčka a v tom lepším případě k sobě aspoň manžela na home office Z toho byl starší přijatý chlapec v první třídě. Myslím, že si to každý rodič dovede představit, co za peklo to bylo. A do toho byli kluci, když k nám přišli, po roce stráveném v ústavu (v Klokánku ), hrozně „rozbití“. Takže se různě vztekali, sebepoškozovali, lhali, kradli, vynucovali pozornost, mladší vůbec nemluvil. No, bylo to veselé a ten covid to jen znásobil. Ale věděli jsme, že děláme správnou věc. Že bez nás by kluci v ústavu zůstali až do dospělosti. Takže tam z naší strany nebyl nikdy ani stín pochybnosti, jestli jsme třeba neudělali chybu, že jsme do toho šli.
Rok a půl jsi je měla doma a pak jsi je předala. Vídáš je?
Do dneška se mi po klucích stýská. Ale jsme v kontaktu, občas k nám kluci zajedou na víkend nebo my k nim třeba na oslavu narozenin. Máme z celé rodiny radost. Vede se jim moc dobře. Největší odměna pro nás byla, když nás rodiče pozvali na svoji svatbu. Manžel vedl dokonce maminku k oltáři.
Jaká je tvoje profese? Kdo vlastně jsi?
Jsem probační úředník. Pracuji s odsouzenými. Moc mě to baví. Je to něco mezi psychologem, terapeutem, sociálním pracovníkem, dozorcem, detektivem, finančním poradcem a já nevím, čím vším vlastně. Moje agenda jsou tzv. dohledy a hlavním cílem mé práce je motivace odsouzených, aby žili řádným způsobem života. Ne vždy se to, samozřejmě, úplně podaří, ale obecně tomu hrozně věřím. Věřím, že tudy vede cesta v problematice trestání. Individuální odborná práce s pachatelem, ideálně i s obětí. Ne tvrdé tresty, které se stejně míjí účinkem, a ještě vycházejí společnost řádově dráž.
Je vidět, že tě práce baví, naplňuje. A ty jsi přesto po několika letech zase doma, na mateřské. Co tě k tomu přivedlo?
Po předání kluků jejich rodičům jsme se chvíli vzpamatovávali. Opravdu to v kombinaci s lockdowny bylo chvílemi hodně těžké. Zvlášť poslední dva měsíce, kdy už kluci věděli, že se vrací, byly náročné. Navíc jsme čekali, jak to jejich rodiče zvládnou. Jestli se nám kluci nakonec přece jen nevrátí. Po roce ale zavládl doma nějaký divný klid. Naše nejmladší dcery, které s námi ještě žijí, už jsou ve věku, kdy nás moc nepotřebují (nebo si to aspoň myslí). A tak jsem to téma pěstounství znovu nadhodila. S tím, že by to mohla být jedna holčička předškolního věku. Že to nebude tak náročné. No… A nakonec z toho byly dvě děti, holčička a kluk, ve věku 2 a 3 roky. Holt se s tím budeme muset nějak popasovat a do těch sedmdesáti v nějakém solidním stavu budeme muset vydržet. Nebo aspoň jeden z nás.
Na svoji profesi jsem ale nerezignovala. Na podzim půjdou děti do školky a už teď se těším, že se do práce aspoň na půl úvazku vrátím.
Biologická rodina
Jak to mají s biologickou rodinou tyto děti?
Měli jsme informace, že o ně rodina nejeví zájem. Matka byla dokonce zbavena rodičovských práv. Otec neuveden. Biologické mámě jsem se ozvala hned, jak nám děti definitivně svěřili. Dá se říct, že nám OSPOD, pod který dříve spadaly děti, vysloveně zakázal kohokoliv z rodiny kontaktovat. Jenže jako poručník se už nemusím na takové věci ptát. Navíc náš OSPOD tyto kontakty naopak podporuje. Tak jsem matce napsala. Ta se ozvala a od té doby s ní mají děti jednou za 14 dní videohovory. Domluvily jsme se na pravidlech, co nemá říkat apod. A ona to dodržuje. Na videohovory si myslí sama, nestalo se, že by zapomněla. Dokáže se na děti krásně navázat a udržet si jejich pozornost.
A viděli jste se i naživo?
Sešli jsme se v Praze na výstavě medúz. Jednou za čtvrt roku nemáme problém si udělat takový společný výlet. Domluvili jsme předem postup. Že tam u nich celou dobu budeme, aby nás děti viděly, ale dáme jim co největší prostor, aby měli co nejvíc soukromí. Pak, že jim nemá matka nic slibovat apod. A po hodině a půl, že se ona sama od sebe sebere, rozloučí se a odejde. Aby to nevypadalo, že my bereme děti od ní.
Udělala všechno přesně, jak jsme se domluvili. Jen přišla s přítelem. Ale ona už ho dětem ukázala před tím při videohovoru. A k dětem se měl hezky. Děti byly úplně v pohodě při i po návštěvě. Během návštěvy ještě matka přišla za mnou a ptala se na nějaké věci ohledně zdravotního stavu a bavily jsme se, jak to budeme řešit. Tak mám radost. A chtěla bych to nějak zprostředkovat a popsat soudkyni. Aby tak jednoduše nezbavovala rodiče práv.
Čím to je, že pro tebe a tvou rodinu není biologická rodina svěřených dětí ohrožující?
Naše „ospoďačka“ říkala, že máme štěstí na spolehlivé rodiče. Tak jsem přemýšlela, jestli je to náhoda a štěstí. Úplně si to nemyslím. A evidentně si to nemyslely ani úřady před tím, než jsme s rodiči začali spolupracovat. Já jsem přesvědčená, že to je naším respektujícím přístupem k nim a jasnou férovou komunikací.
Systém
Přijali jste už podruhé skupinu sourozenců, dětí, které by jinak šly do ústavu. Jak vnímáš chování státu v zastoupení úřadů při celém procesu?
Mě vždycky pobaví to, že dvě děti už je sourozenecká skupina…
Nicméně v téhle otázce vidím dvě roviny. První je práce s ohroženou rodinou. Práce úřadů s těmito rodinami je podle mě tristní. Nemyslím si to jen kvůli profesně špatně odvedené práci v případech „našich“ dětí. I v práci mám, samozřejmě, spoustu klientů, kteří mají děti v ústavech, v různých formách pěstounské péče. Pro úřady je jednodušší děti někam „zaparkovat“, než s rodinou pracovat. Nevím, jestli to je pohodlností, nějakým zaběhnutým stylem práce, nebo předsudky. Ale věřím, že spousta dětí by s určitou podporou státu rodině, a teď vůbec nemyslím finanční podporu, nemusela z rodiny odejít. Já se vlastně cíleně snažím tím, co dělám, dokázat, že to jde dělat i jinak. Že nikdo nežije svůj život schválně špatně. Že stačí málo a dějí se velké věci.
Druhá rovina je vyhledávání a příprava nových pěstounů. Nedělám si iluze. Vždycky tady budou děti, které prostě ve své rodině žít nebudou moct. Pěstounská péče proto bude vždycky potřeba. A, pokud stát nedělá dobře práci s biologickou rodinou, tak by ale měl mít aspoň dostatek pěstounů. Jenže, když jdete na úřad s tím, že chcete být pěstoun, vlastně vůbec nenabydete dojem, že by o nás byl zájem.
Nám třeba napoprvé řekli hned na obci, že „rodina s více než třemi dětmi je pro potřeby pěstounské péče vytěžená“. Pak zas, že je naše nejmladší dcera moc malá, ať přijdeme, až jí bude 6-7. A že stejně nemám vzdělání v oboru. Tak jsem si dodělala bakaláře v oboru. Napotřetí nás už pustili do přípravy, prošli jsme ji celou a stejně nás nezařadili. Odvolala jsem se na MPSV, kde mi po roce dali za pravdu ve všech bodech, a vrátili to zase na kraj. Já si mezitím udělala dokonce dálkově i magisterské studium v oboru.
Myslím, že někteří úředníci mají v hlavě utkvělou představu „ideálního“ pěstouna a toho hledají. A my do té představy nezapadali.
Jak ses cítila, když vás nezařadili?
Byli jsme kvůli tomu v srpnu 2019 znovu na kraji. Bylo to hrozně deprimující. Do manžela jsem pod stolem kopala, ten byl vzteky úplně bez sebe. Říkala jsem úřednici a psycholožce, že v ČR je v ústavech 8000 dětí, tak, ať mi netvrdí, že tam není jedno jediné, kterému by mu u nás nebylo líp. Odcházeli jsme úplně zdeptaní. Druhý den volala úřednice, že nad tím ještě přemýšlela, a že to vlastně nemusí být špatné, s čím přicházíme. Ještě si vyžádala novou zprávu od lektorů a v září nás zařadila. Pak jsme zas do února čekali, pořád nebyly údajně děti. Tak jsem už v prosinci sháněla děti i v jiných krajích. A pak měli v únoru takové to měsíční setkání s OSPODy. No a jedna paní z OSPODu nám pak říkala že hned, jak se o nás dozvěděla, tak se jí vybavili „naši“ kluci. A pak už to šlo ráz na ráz. A covid pak předávání ještě dost urychlil.
Proti kontaktům s rodiči tehdy doprovodka ani OSPOD nebyly, ale byly hodně skeptičtí vůči rodičům. Nikdo nevěřil, že zvládnou vybojovat děti zpět. Navíc byl covid, takže my jsme fyzicky moc nikoho z úřadu nebo doprovodky neviděli. V podstatě se do procesu nějak aktivněji zapojili až, když už rodiče naskočili, a jen se dělal formální harmonogram předávání.
A kontakty s rodinou u současných dětí? Kontakt s matkou jsem sice navázala sama, ale, když se ozvala, dala jsem jí číslo na náš OSPOD. A naši „ospoďačku“ jsem připravila na to, že bude matka volat, a že nejsme proti kontaktům, naopak. Požádala jsem jí, ať matce vysvětlí co a jak. Takže matka tam pak zavolala a slyšela od někoho jiného než ode mě, v jaké je vlastně pozici. Myslím, že to bylo do začátku důležité. Že my dvě spolu řešíme jiné věci. Frekvenci kontaktů a způsob jsme si s matkou domluvili už sami. OSPOD to pak zahrnul do IPODů. A naše paní „sociální“ tam moc pěkně zdůraznila, že v případě, že by to přestalo být pro děti bezpečné, okamžitě se to změní nebo úplně přeruší.
První děti jsi přebírala z Klokánku, druhé od přechodné pěstounky. Vnímáš rozdíl?
Když jsme byli pro kluky vybraní, tak jsme jeli do Prahy na krátkou návštěvu. Ta proběhla v návštěvní místnosti za účasti tety. Ta nám sdělila, že kluci nejsou úplně retardovaní, ale chytří rozhodně nebudou… No…
Podruhé jsme tam jeli asi za 14 dní a brali jsme si je na půl dne na výlet. Pak k nám jeli na prodloužený víkend. Já jsem chtěla, aby nám před tím OSPOD domluvil setkání s rodiči. Bylo to moc emotivní, ale myslím, že jsme tím náš vztah dobře nastartovali. Řekli jsme jim, že máme svých 5 děti, že ty jejich si bereme proto, aby nemusely žít v děcáku. A, že záleží jen na nich, jak dlouho u nás budou. Nakonec jsme šli společně na zahradu, tam se s dětmi rozloučili, malého mi matka dala do náruče se slovy: „Buďte u tety a strejdy hodní.“ Kluci k nám tedy jeli na prodloužený víkend, v neděli jsme je měli vrátit. Jenže se to s covidem rozjelo a z Klokánku nám volali, ať už je nevozíme zpátky. Takže u nás pak byli kluci pár týdnů na návštěvě, než jsme je dostali na základě předběžného opatření. Co bylo na celém tom předávání nejhorší, bylo, že se rodiče dozvěděli o tom, že jdou jejich děti do pěstounské péče, od kluků. Při tom do toho Klokánku 2-3 x týdně za klukama chodili na návštěvu. Ale nikdo se neobtěžoval za celý rok s nimi nějak pracovat. Nebo je aspoň informovat.
Klokánek x PPPD
Kluci byli v Klokánku rok a byli strašně rozsekaní. Malý (3 roky) vůbec nemluvil, přední zuby měl úplně rozežrané. Vůbec nejedl syrovou zeleninu nebo ovoce. Starší měl asi 8 kazů. Strašně jim smrdělo z pusinek. Říkala jsem si, že to je těmi zuby, ale kvůli covidu jim zoubky zubařka začala spravovat až po několika měsících, ale klukům přestalo z pusy smrdět už asi po 2 týdnech…
Taky mě moc mrzí, že jsem si je pořádně na začátku nevyfotila. Hrozně rychle se jim u nás změnila postava. Když přišli, měli ručičky a nožičky jen takové tyčky. Myslela jsem, že jsou takový tělesný typ. Ale během dvou měsíců u nás jim viditelně narostly svaly! Pořád vidíme všude možně, jak je Klokánek skvělý, ale děti byly po tom roce neuvěřitelně zanedbané. Po roce tam neměly ani zdravotní průkazky, neměly lékaře, zubaře, nechodily do školky… Ale za to znaly všechny dětské seriály a filmy… A perfektně se dokázaly sebeobsloužit. Malý měl ještě po roce panickou hrůzu, že by snad nestihnul doběhnout na záchod. Zároveň se ale sám, bez povolení, na ten záchod neodvážil jít…
Taky bylo vidět, jak byli navykli, že v kolektivu se spousta věcí ztratí. Takže, když měli něco udělat, odkývali to, ale stejně si to udělali po svém. Byli pak hrozne překvapení, že jsem na to přišla. Pak taky samozřejmě lhaní, krádeže, hltání jídla, sebepoškozování, vymýšlení… Věta: „Já mám hodně babiček a dědečků“ u nás zdomácněla Ale dostali se z toho nejhoršího. Teď jsou z nich zase normální kluci. S normálním rodinným štěstím. Byli už docela velcí, takže to pro ně bylo v Klokánku jen špatné období. A měli štěstí, že trvalo „jen“ rok.
Při předávání z přechodky to bylo pro obě strany mnohem náročnější časově. Jezdili jsme dva měsíce k přechodným pěstounům a oni k nám. Nejdřív jsme děti měli za přítomnosti pěstounů, pak už jsme je měli vždycky pár hodin pro sebe. Naštěstí se s námi v tom ježdění střídali i přechodní pěstouni. Ale i tak to bylo docela náročné. Poslední asi 3 návštěvy už bylo vidět, že starší hoch tuší „zradu“. Naštěstí soudkyně vyhověla našemu návrhu na předběžné opatření a ladili jsme předávání přesně na den.
Rozdíl v dětech z Klokánku a přechodky vidím hlavně u té malé. Na ní nepozoruji žádné výrazné projevy nějakého traumatu. Ta si umí ošetřit svoje potřeby. Umí si říct o to, co potřebuje, co chce. Ten starší je „rozsekaný“ mnohem víc, přestože byl u PPPD. Ale to je asi tím, kolik toho na něj bylo v jeho věku naloženo. On neměl starost jen o sebe, ale jako starší, byť tehdy jen dvouletý, prostě nesl odpovědnost za oba. Ta malá v něm má celý svůj život oporu. On u ní vždycky byl. On je její vztahová osoba. Na něj toho ale bylo v jeho krátkém životě naloženo prostě moc.
Diplomka
Jak už jsem zmiňovala, tématu naší přípravy jsem věnovala diplomku. Původní naivní myšlenka byla, že popíšu, jak jsme na úřad přišli, absolvovali jsme celý proces a byli zařazeni. Ale vzhledem k tomu, že se to vleklo skoro 3 roky, odvolávali jsme se na MPSV, vracelo se to zpátky atd., atd., tak je to, myslím, nakonec mnohem zajímavější vědecká práce na téma „Jak se to dělat nemá“.
Pokud to vztáhnu na náš kraj a naši přípravu, tak dřív vystudujete vysokou školu, než se stanete pěstounem. Což je šílené a strašně mě to štve. Ale nevím, co s tím víc dělat, než to prostě nevzdat a nenechat se odradit.
Souzníte s tím, co děláme?
Věříte, že se spojením a otevřeností podaří změnit systém, který stále dává i ty nejmenší děti do ústavní péče?