Chlapci, kterého jsme přijali do pěstounské péče, bylo šest let. Přišel k nám v dubnu a v září měl jít do první třídy.
Používal tři slova. Ne, Moje a Píča. Neznal barvy. Nechápal pojem 2. Neuměl držet tužku. Nikdy nic nemaloval, nestříhal, nestavěl kostky. Nedokázal vyloudit jediný tón nějaké písničky, vytleskat slabiky, nerozuměl pojmu písmenko.
Jeden z našich odborníků si myslel, že je hluchý. Připadalo mu, že se snaží odezírat, že nás neslyší. Zašla jsem s ním na vyšetření – sluch měl v pořádku.
Ten samý odborník po mně taky chtěl, abych mu odebrala dudlík. Ano, chlapec ve svých šesti letech potřeboval dudlík. Můj muž souhlasil s odborníkem, protože takhle velký kluk přece nemá co dudlat.
Byla jsem překvapená – odborník nás na školení učil, že dítěti nemáme hned po přijetí měnit návyky, dokonce nám doporučoval nechat jim třeba i zapáchající hračku, hlavně aby mělo něco svého. Učil nás, že se námi přijímané děti budou chovat nestandartně, že budou mít specifické projevy a najednou: Vem mu ten dudlík, už je veliký.
(takhle nějak jsem krok po kroku sundavala z piedestalu svého učitele… ale o tom tohle vyprávění není).
Prosadila jsem si svou – pořídila jsem domů krabičku, do ní několik dudlíků a řekla chlapci, že kdykoliv bude potřebovat, může si jaký chce vzít. Postupně ho začal potřebovat míň a míň. Když jsme šli ven, tak si ho vzal s sebou do kapsy a kdykoliv chtěl, dal ho do pusy. A pak přišel den, kdy ho už nepotřeboval. Ovšem krabičku a možnost vzít si ho, kdyby náhodou, potřeboval ještě dlouho.
Odrazit tlak okolí, které nám říká, co je a co není vhodné, je nesmírně těžké.
Naučila jsem se říkat: Jsem proškolený pěstoun a chápu, že chlapec dudlík potřebuje. Pomáhá mu zklidnit se v pro něj hodně těžké situaci. Až bude čas odložit ho, zvládne to.
BYLO MI JASNÉ, ŽE DO ŠKOLY NASTOUPIT NEMŮŽE.
Jela jsem s ním do pedagogické poradny v místě jeho bydliště, kde snad už údajně předtím několikrát byl se svojí mámou. Tam mi řekli, že se vůbec nemám o nic snažit. Protože to nemá cenu.
Dostal doporučení k odkladu školní docházky a já vysvětlení toho, jak nezvratné je zanedbání. Skoupila jsem tam tenkrát snad všechny materiály,které poradna měla a odjížděla jsem rozhodnutá dokázat té arogantní pracovnici, že se mýlí.
PRVNÍ LÉTO
Prožili jsme ho v klusu. Chlapec byl tak strašně aktivní! Nedokázal chvilku sedět. Stát. Vlastně jsme prakticky pořád chodili. Na první dovolenou jsme jeli ke kamarádům, do Nedvědice pod Perštejnem. Snad třikrát denně jsme vytlačili kočár s dvouletou sestřičkou z Nedvědice nahoru na hrad a zpátky. Chlapec tlačil kočárek, na zádech měl batoh s věcmi, nákup, lahev s vodou a dokázal u toho křičet, mlátit klackem do větví, sbírat kameny a házet je všude možně.
Kousek za domem jsme měli rybníček. Bylo teplo, řekla jsem si, že to zvládneme, že strávíme den u vody. Zabalila jsem jídlo, pití, deku, knížku, hračky, nafukovací kruh a křidýlka, kočárek s malou a šli jsme.
( Do bazénu jsme šli hned druhý den, co k nám děti přišly. Mám vodu ráda. A bylo to místo, kde se chlapec mohl vyřádit a já měla trochu prostoru na malou. Bazén bylo první místo, kde mezi námi začala platit nějaké pravidla. Sundat boty, oblečení do skříňky, do vody sám nesmíš. Vlastně jsme v něm strávili celý duben, květen i červen. )
Byl to mžik. Chlapec si nesl plovací pásek, po cestě poskakoval, pokřikoval, nemohl se dočkat. Uviděl rybník a malý skokánek. Hurá, zařval a rozběhl se. Upustil pásek a běžel. Za běhu sundal tričko. Vem si ten pásek, křikla jsem na něj. Vrátil se pro něj. Vzal ho do ruky a běžel. Nestihla jsem to. Byl to mžik. Prostě skočil s tím páskem v ruce. Pásek letěl mimo a chlapec pod vodu. Zabrzdila jsem kočár, zařvala Neumí plavat a běžela ke skokánku. Nějaký kluk, co ležel na dece, skočil do vody a chlapci pomohl ven.
Předvídat, co ho napadne, to jsem potřebovala nejvíc. Mám množství legračních historek, kdy naštěstí všechno dobře dopadlo, ale žít je v reálném světě bylo, jak chodit po minovém poli. Uf.
ŠKOLKA A PEKLO.
Jasně, že jsem věděla, že to bude náročné. Ale že až tak, to jsem netušila.
Jako předškolák měl školku povinnou. Kdykoliv jsem pro něj šla, tak jsem slyšela, co všechno neumí. Dostala jsem návrh, abych ho dala do zvláštní školy. Učitelka mávala pracovními listy, které byly špatně vyplněné. Nebo třeba papírkem s kosočtvercem (takže něco namalovat uměl, ne že ne).
VEDLI JSME TŘEBA TAKHLE ABSURDNÍ DIALOGY:
Učitelka: Viděla jste ho jak jí?
Já: Jasně, doma normálně jíme u stolu, takže vidím jak jí.
Učitelka: No, to si nemyslím. Myslím, že s ním nejíte, protože to se nedá.
Děti v NRP mají specifické, pro okolí často nečitelné projevy. Jejich chování je náročné jak pro dospělé, tak pro děti. Školka je školské zařízení a děti by se v ní měly učit, jak se učit, trávit čas s dalšími dětmi a jak s nimi spolupracovat. Náš chlapec toho, stejně jako i jiné děti v NRP, nebyl schopný. Školku měl rád, odtažité a odsuzující chování učitelek nevnímal, byl zvyklý na mnohem horší. Chtěl tam chodit, chtěl obstát, strašně moc si chtěl hrát s dalšími dětmi a chtěl, aby se mu dařilo stejně jako jim. Jenže to nešlo.
Vlastně se dá říct, že do školky chodil jenom proto, abych si od něj oddechla a mohla se věnovat jeho sestřičce. Odpoledne jsme dělali všechno dohromady. Byly to věci, které běžně dělají děti s rodiči: Malovali jsme obrázky, učili se barvy, Recitovali jsme jednoduché říkanky, zpívali písničky jako Holka modrooká, nebo Tancuj, tancuj, vykrúcaj vykrúcaj…
V jednu chvíli jsem požádala o pomoc naší paní psycholožku. Zajela do školky a promluvila s paní učitelkou. V soukromí mi pak řekla, že to bylo celkem zbytečné, že s některými pedagogy se prostě nedá hnout. Tak nějak jsme docházku omezovali a chodili jen sem tam a nejspíš to vyhovovalo všem, protože mi k tomu nikdy nikdo nic neřekl.
V druhém pololetí proběhl ve školce nábor dětí do lidové školy, umění. A náš chlapec přišel domů s lístečkem, kde bylo napsáno : Nepromeškejte velký talent, stavte se za mnou nebo mi zavolejte – a tel. číslo na paní učitelku z LŠU.
Ten kluk, který zažíval teprve rok normálního života, se domluvil s neznámou paní učitelkou, že bych chtěl hrát na basu. Paní učitelka mu vysvětlila, že basu neučí a navrhla mu, aby se začal učit na violoncello.
Byl to jeho první úspěch mimo naši rodinu. Dostal pochvalu od neznámého dospělého, nějaký dospělák ocenil to, co umí a on to má v sobě dodnes.
Navštívili jsme spolu také opět pedagogickou poradnu, tentokrát poradnu v místě našeho bydliště a tam jsem se potkala se strašně milým přístupem. Paní pedagožka mi poradila, co máme s chlapcem cvičit, čemu se máme věnovat, na co se máme soustředit. A přestože se ukázalo, že je stále hodně věcí, které jsme nedohnalI, odcházela jsem s nadějí, že jednou může být všechno v pořádku.
POKUD SE MU BUDEME VĚNOVAT TAK, JAK MÁME.
Mám ráda věci pod kontrolou a tak jsem si ke konci prázdnin domluvila schůzku s ředitelem školy. Seznámila jsem ho s okolnostmi, které podle mě měl znát. A upozornila jsem ho na to, že se nechci dostat do situace, kdy mi bude paní učitelka psát poznámky a všichni budeme ze školy v obrovském stresu. Z poradny jsme měli doporučení a také nárok na asistenta.
SKVĚLÁ PANÍ UČITELKA
Na paní učitelku v první třídě jsme měli strašné štěstí. Píšu to v množném čísle, protože mi spadl kámen ze srdce a chlapci nejspíš také. Přivítala nás s tím, že si načetla informace o dětech v NRP, o poruchách attachmentu i projevech deprivace a že je připravená to s ním zvládnout.
A světe div se, ono to šlo, chlapce škola strašně bavila a já ani jednou neslyšela, že se mu něco nechce dělat. Tak nadšeně stříhal písmenka a skládal věty, počítal, vyplňoval prvouku…
Uvědomuju si, jak velkou zásluhu na tom má právě přístup paní učitelky. Škola byla bezpečné místo plné kamarádů a učení probíhalo tak nějak samovolně. Do školy jsem musela jenom tehdy, když rozdával moje prstýnky a řetízky spolužákům a paní učitelce jeden šperk připadal zlatý a jakoby s českým granátem, tak mi raději zavolala…
V druhé třídě nám to začalo trochu drhnout. Ne učení, ale chování. Na výtvarku a tělocvik měl jiné paní učitelky a “začal zlobit.” V pololetí dostal na vysvědčení z těchto dvou předmětů dvojku a přestože na známkách nezáleží, jak často a ráda říkám, naštvalo mě to.
NEUMÍM KRESLIT A ASI JSEM MOC RYCHLEJ
zhodnotil sám sebe. Věděla jsem, že se nároky na chování budou stupňovat. Že to, co projde prvňáčkovi a možná sem tam ještě druhákovi, třeťákovi už ne. Taky jsem viděla, jak začíná být unavený, což se projevovalo agresí vůči věcem a někdy i lidem kolem. Prostě škola a kroužky – violoncello, tancování a 2x týdně plavání – na něj bylo moc.
V té době se také dětem začala ozývat jejich biologická maminka a my přijali jejich malou sestřičku, která se jí narodila.
Chlapec se svou prostřední sestrou u nás byli třetím rokem a on stále nedokázal odpočívat. Pod polštář si pořád ještě dával oblečení, to kdyby musel v noci utíkat. Přecpával se, měl velkou potřebu sladkostí. Občas si ubližoval – chodil ze školy třeba s dírou na stehně od toho, jak se píchal tužkou … Všechno to bylo jen sem tam, takové záblesky nepohody a napětí, ale mě to lekalo.
DOŠLO NA LÁMÁNÍ CHLEBA
Naší nejmenší byly dva roky, prostření pět a chlapci osm a půl. Bylo to náročnější, než jsem si myslela. Byla jsem vyčerpaná, ale zároveň jsem věděla, že nemůžu polevit, protože opravdu chodíme po tenkém ledě.
Pěstounství je profese, i když to zní divně. K dětem se musí přistupovat s ohledem na jejich minulost a péče o ně je opravdu mnohem náročnější než péče o vlastní děti. Přehlížet jejich potřeby a bagatelizovat je, je cesta k selhání pěstounské péče. To, co se zanedbá v dětství, se v pubertě mnohonásobně vrátí. To platí o výchově vlastních dětí, natož těch přijatých.
A já se nemohla zbavit dojmu, že chlapec právě teď potřebuje něco jiného, než chodit do školy. Že není schopen zvládnout pravidla, která sebou docházka do školy automaticky přináší a ještě k tomu přijímat nové vědomosti.
Začala jsem přemýšlet o tom, že ho začnu učit doma.
Můj muž si myslel, že jsem se zbláznila. Odborník, kterému jsem stále ještě hodně věřila, byl také proti. Dítě přece musí chodit do školy. Měl obavy, že to dělám pro sebe, že jsem aktivistka, že chci chlapce uzurpovat a přetvářet. Řekl mě i mému muži, že to bude špatně. Že chlapce rozmazlím. Že potřebuje pravidla.
Naše paní psycholožka stála při mně a hodně mě povzbudila. Řekla mi, že je to pro chlapce to nejlepší, co můžu udělat. Že nadešel čas na budování vztahu a že to cítím správně. A taky to, že její jedinou obavou je, abych si našla čas na svůj odpočinek, protože to bude hodně náročné.
Poradna mé rozhodnutí posvětila a chlapec začínal třetí třídu v domácí škole.
DOMÁCÍ ŠKOLA
Zároveň jsem cítila, že musím na nějakou dobu pryč od svého muže. Nemluvili jsme spolu už o ničem jiném než o výchově dětí, o tom, jak k nim přistupovat, na co klást důraz, naše hádky se stupňovali. Oba jsme byli hodně unavení a připadali jsme si v pasti.
V září jsme si s chlapcem došli pro učebnice a odletěli jsme do Španělska. Na šest týdnů. Já a mé čtyři děti – naše tři přijaté a náš nejmladší, třidvacetiletý biologický syn, toho času v dost velkém průšvihu, který se vrátil domů ve chvíli, kdy jsme už měli naplánovanou cestu.
UČITELKA V TŘETÍ TŘÍDĚ
Velká násobilka, vyjmenovaná slova, jednoduché věty a souvětí, prvouka, slova souznačná a nevím ještě jaká, vznik vesmíru … No nazdar.
Byli jsme ve Španělsku, moře a slunce a písek, malinký pokojíček a žádné soukromí. Kolem poledne, když nejmenší usnula v kočárku a prostřední jsem pustila pohádku na mobilu, jsme se hodinku, hodinku a půl učili. Stránka psaní, pár příkladů z matiky, povídání o přírodě, vymýšlení příběhů, skládání slov … Po večerech jsme malovali, četli z knížky, povídali si… Bylo to náročné, to ano.
VELKÉ VĚCI TOTIŽ NEJSOU JEDNODUCHÉ (opsáno od Hany Martínkové Bojkové).
Strašně nás to sblížilo. Cizí země, cizí řeč, neznámá jídla, plánování, zážitky a moře, nekonečné moře a slunce, písek, mušle, kameny, flamengo a kopce zmrzliny… a lidé, různí lidé v různých situacích …
Po šesti týdnech jsme se vrátili domů a šli rovnou na první přezkoušení. Dopadlo výborně. Byli jsme dokonce i napřed a to jsem měla pocit, že jsme se flákali.
Doma jsme si museli vytvořit režim, protože to s třemi dětmi prostě jinak nejde. Ráno jsme všichni vstali a šli jsme společně do školky, kde jsme nechali prostřední holčičku. Cestou domů jsme se pořádně prošli, potřebovala jsem, aby byl chlapec trochu vylítaný a dokázal se chvíli soustředit na učení. Naše nejmenší se naučila hodinku dopoledne sedět u stolečku, kreslit si, modelovat a tvářila se, že se učí stejně jako velký brácha. A tak jsme měli s chlapcem hodinku na to, abychom probrali naplánované učivo. No a chlapec se pak zbytek dopoledne tvářil, jakože si hraje s malou a já mohla uvařit a poklidit a tak.
Jenže to hraní s o sedm let mladší setrou bylo přesně to, co chlapec potřeboval. Doháněl to, co nezažil. S údivem jsem sledovala, jak vymalovává omalovánky, staví komíny z kostek a tleská si, když se mu podaří složit dřevěnou skládačku, soutěžil s malou, kdo se rychleji naučí dětskou říkanku a maloval s ní na velký papír čáry a klikyháky a ležaté osmičky…
POTŘEBOVAL SI ODŽÍT PRVNÍCH ŠEST LET
Když se nám malá narodila (tedy jejich mamince), hodně jsme zvažovali, zda ji přijmout. Bylo jasné, že to pro mě bude znamenat útlum jakýchkoliv pracovních aktivit a že nám hodně změní budoucnost. Přece jen, byla novorozeňátko.
Musela jsem s dětmi na psychologické posouzení, svůj názor vyjadřovala i naše lékařka, sociální pracovnice i doprovodná organizace. Tolik lidí, tolik papíru a tolik času.
Nikoho v té době ani nenapadlo, jak přijetí malé holčičky může mít na chlapce pozitivní dopad. Ve společnosti, před kamarády a dokonce i před mým mužem, se snažil chovat jako velký kluk, ale když jsme zůstali jen my tři, stal se malým dítětem, které začíná poznávat svět.
ZAŽÍT ÚSPĚCH
I další přezkoušení dopadala výborně a my v domácí výuce pokračovali i ve čtvrté třídě. Na zkoušky jsme sebou do školy nosili i obrázky, které maloval a i čtenářský deník, který si psal. Na violoncello chodil hrát 2xtýdně, paní učitelka rozdělila hodinu na dvě části, protože najednou by to nezvládl. Třikrát týdně chodil na sportovní plavání – to byl čas, kdy jsem se naplno věnovala naší prostřední dceři a kdy jsme si užívali klid.
COVID
V době, kdy se ostatní rodiče hroutili ze zavřených škol, my byli sehraný tým. Ohromná výhoda domácí školy, našeho mikrosvěta, bylo právě nesrovnávání se s vrstevníky, co se týká vlastnictví mobilů nebo hraní her.
Měla bych asi dodat, že jsem mu dlouho neumožnila bez dohledu používat počítač ani mobil. Nešlo to. Nedokázal respektovat pravidla, neklikat všude možně, neničit tlačítka. Po desátých narozeninách jsme s tím pomalu začali – stáhla jsem nějaké aplikace dětské hry a pomalu, s mou plnou kontrolou, jsme společně začali pronikat do online světa.
A ke konci čtvrté třídy, na jaře, když skončila covidová omezení a začaly zase kroužky, přišel chlapec s tím, že by chtěl zpátky do školy. Asi.
Cítila jsem, že mě má dost. Že potřebuje ven, mezi své vrstevníky. Čtvrtou třídu ukončil opět se samými jedničkami, i když tady jsem byla pro dvojku z angličtiny. Paní učitelky ho ale přezkoušely a řekly mi, že je to na jedničku.
Cestou domů se naparoval a důležitě celé prázdniny všem vyprávěl, že měl opět samý. Páté třídy jsem se bála víc než on – a měla jsem proč.
NÁVRAT DO ŠKOLY
S učením problém nebyl. Chlapec se uměl učit, matematika patřila k nejoblíbenějšímu předmětu, celou pátou třídu prakticky čerpal z toho, co se naučil v třetí a čtvrté se mnou doma a krásně na to navazoval.
Problémem bylo chování. Snaha zapadnout a zároveň mít moc, mít pozornost spolužáků, vypadat co nejvíc neohroženě, být velké kápo.
Testování hranic jak u dětí, tak u dospělých.
Jak ve škole, tak doma jsem jasně řekla, že ve chvíli, kdy to bude neúnosné, přestane do školy chodit.
Dodržovali jsme pravidlo vyprávění o tom, co jsme za den prožili. Mluvili jsme o tom, jak je pro něj těžké třeba nezačít se prát nebo o tom, jak je vhodné chovat se v určitých situacích.
Některé věci nechápal, ale věřil mi, že mu dobře radím. Trénovali jsme například to, jak se tvářit, když mu paní učitelka něco vyčítá. Pokorně. Nejít do konfliktu, agrese. Poznat, kdy je vhodné dát si čas na rozmyšlenou, kdy mlčet nebo kdy se hájit.
Ke způsobu výuky mám spoustu výhrad. Například čtení, do té doby oblíbená činnost, se změnilo v otravnou povinnost. Museli přečíst jednu knížku za měsíc a on to jednou nestihl. Chyběl mu zápis – řekl tedy pravdivě, že to ještě nedočetl. Paní učitelka mu řekla, ať tedy opíše obálku, hlavně ať to přinese.
A příště si vybral knížku ne podle chuti, ale podle tloušťky …
Právě smysluplnost věcí, které po něm chceme, je pro něj strašně důležitá. Musí vědět proč se má dané věci věnovat, musí chápat, k čemu je to pro něj přínosné. A to ve škole často chybí …
S příchodem zimy už bylo znát, že ho škola a všechny kroužky opravdu zmáhají. Že je pro něj těžké být jednoduše hodný a pozorný. Svět mimo naši rodinu pro něj stále ještě představoval ohrožení a svou nejistotu dokonale maskoval přede všemi.
Naštěstí se dobře učil – a díky tomu jsme pátou třídu zvládli. Na vysvědčení měl dvě dvojky a byl na to náležitě pyšný.
S jarem přišla naše první velká krize a já začala hledat pomoc mimo svou komunitu. Našla jsem Letní terapeutický tábor a doufala jsem, že za nás ( mě a mého muže) alespoň kousek práce na opravě jeho duše udělá někdo jiný. Byl to průser jako hrom, ale to sem nepatří….
ZNÁMKOVÁNÍ
Vím, že známky vlastně nic nevypovídají. A zároveň toho říkají poměrně hodně – hlavně to, jak si dítě stojí tam, kam ho na velkou část dne 5x do týdne posíláme. Pokud nosí špatné známky, znamená to, že je neúspěšné a neúspěšné děti ztrácí motivaci. Myslím, že pěstoun musí udělat všechno, aby dítě zažívalo úspěch a díky tomu se mohlo cítit lépe, byť to pro nás znamená hodně práce a třeba i domácí učení. Dítě “zlobí,” pokud se necítí komfortně, přijímáno a v bezpeční.
Mysleme na to.