květen: příběh o potřebnosti

Petra celý život tvrdě pracovala – jak říká, nic jiného jí nezbývalo. Brzy se
rozvedla a zůstala sama se svou dcerou a strach o jejich zabezpečení ji neustále
hnal dopředu. Cestovala po světě, plnila si sny, podívala se po Jižní Americe…
Jela na plný plyn a pak jí její tělo dalo jasně najevo, že takhle už dál nemůže.
„Blokly se mi záda tak, že jsem se úplně přestala hýbat. Nemohla jsem nic,“
popisuje začátek své pěstounské cesty.
Nastal čas na přemýšlení, jak dál naložit se svým životem, aby měl smysl.
Dozvěděla se o existenci přechodného pěstounství a zjistila, že jí možnost
pomáhat ohroženým dětem, přijmout je na nutnou dobu do svého srdce i
domova, hodně láká.
Nastalo kolečko zkoumání, školení a konečné schválení. Petřino první dítě
v přechodné pěstounské péči nebylo miminko, tak jak je obvyklé, ale šestiletá, hodně zanedbaná holčička.
„Přestože jsem měla nějaké povědomí o lidech žijících na okraji společnosti, svět, do kterého jsem nahlédla, mě strašně překvapil. Najednou jsem měla doma dítě, které vypadalo jako po obrně. Zkroucené tělo, ohnutá záda, nikde žádný sval. Prý byla stále sama zavřená doma, v jednom pokoji v postýlce, nikdo se jí nevěnoval. Nemluvila, měla zkažené zuby, neznala základní hygienické návyky ani základní potraviny, žádná slovní zásoba, panický strach ze zavřených
dveří, potřebu vykonávala jen na povel, nedokázala si sama říct.”
Pro takhle velké dítě je skoro nemožné sehnat pěstounskou rodinu a tak to bylo i v tomhle případě. Nakonec si ji vzala do péče Petřina sestra. Petra v jejím životě tedy zůstala, stala se její opravdovou tetou.

„To, že naše úřady moc nefungují, jsem věděla, ale že nefungují ani ty, které mají
pomáhat dětem, to pro mě byla novinka. Kdybychom nevzali osud holčičky do
svých rukou, skončila by v ústavu. A to, že úplně propadla sítem jakékoliv
ochrany a zjevila se až v šesti letech, kdy ji matka nechala u cizích lidí, to jsem nepochopila dodnes.”

Jako svůj druhý případ dostala Petra do péče děti rovnou dvě: sedmiměsíčního chlapečka a dvouletou holčičku. Rodiče nechali děti u babičky a ta je po nějaké době odvezla na sociálku. Máma dětí šla do vězení. Začala jsem komunikovat s biologickou rodinou, podařilo se mi s nimi navázat vztah, začali mi důvěřovat a nechali si poradit.
Hodně jsem podpořila tatínka v jeho kompetencích, ukázala jsem mu, jak pečovat. Zatím to vypadá, že se nám to podařilo – děti se mají dobře,“ vypráví.

Podpora rodin u nás prakticky nefunguje, když už ji rodina má, tak je to spíš finanční pomoc, která situaci v rodině řeší jen krátkodobě. Řada
přechodných pěstounů přijetí starších dětí nebo sourozenecké skupiny odmítá. Často pro to mají zásadní důvody – věk biologických dětí nebo realistické zhodnocení svých schopností. Stát ale zároveň nijak finančně nerozlišuje, je-li přechodný pěstoun univerzální, připravený na různé věkové kategorie a nerozlišuje ani to, kolik má v péči dětí. Pochopitelně je jednodušší být připravený pouze pro jednu věkovou kategorii.

„Byla jsem v našem kraji jediná, kdo si troufl přijmout děti, které jsem dostala jako třetí případ,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Samozřejmě jsem měla obavy – přece jen žiju sama a přijmout patnáctiletého chlapce a třináctiletou dívku je něco úplně jiné než přijímat miminka. Co když budou agresivní nebo utečou?
Děti jsem přijala na dobu, než se jim uzdraví táta – byl v nemocnici, maminku už
neměly. Vlčata,” blesklo mi hlavou, když jsem je poprvé uviděla.
„A zjistila jsem, že vůbec nemluví. Kývali hlavou, občas řekli ano, ne. V průběhu pečování jsem se dozvěděla, že je nad rodinou stanoven dohled a už rok děti navštěvuje pracovnice ze sanační organizace. Děvče nemělo tušení, jak se jmenuje, chlapec se s ní nikdy nesetkal. Po pěti měsících děti odešly zpět do
biologické rodiny, přestože jsem upozorňovala na jejich velké zanedbání.
Vídáme se, když chtějí, přijedou za mnou. Strádají tam. Stále přemýšlím o tom,
jak dětem v nefunkčních rodinách opravdu pomoci.

Jsem z dřívějška finančně zabezpečená a proto si můžu dovolit tuhle práci dělat. Na každé dítě jsem přispěla ze svého – příspěvek na úhradu potřeb dítěte nestačí. Lze to snadno spočítat, každý přece ví, kolik stojí vybavení dětského pokoje, drogerie, hračky, kolik jídlo, pleny, benzin. Děti žijí u nás doma – kočárky i autosedačky mají určitou životnost, starší děti, ač nerady, demolují domácnost.
Poničí nábytek, zeď, vysají konvičku s vodou vysavačem… Potřebují vyzkoušet, co neznají. Dále jim chcete dopřát kvalitní obuv, kolo, vybavení do školy, výlety a kroužky… To všechno hradí pěstoun ze své kapsy. A naše odměna? Neznám nikoho, kdo by z platu 20 000,- hrubého dokázal uhradit své bydlení a potřeby a ještě si třeba ušetřit na auto, dovolenou nebo novou střechu. Dítě v ústavu stojí stát minimálně jednou tolik než u pěstouna. Přála bych si, aby stát naši práci náležitě ocenil.“

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010