PŘÍBĚH O PŘÁNÍ

Leona má čtyři syny – dva již dospělé a samostatné a dva, kteří dospělí brzo budou. Dlouhodobými pěstouny se se svým manželem Pavlem stali před čtyřmi lety a začátek jejich pěstounské cesty vůbec nebyl jednoduchý. 
Koho napadlo stát se pěstouny?
„Mě,“ vzpomíná Leona. „A to ve chvíli, kdy jsem porodila čtvrtého syna. V ten moment mi proběhlo hlavou, že po páté už rodit nechci. A že chci holčičku. Ta myšlenka se mi pořád vracela. Po celou dobu se mi jakoby náhodou dostávaly pod ruku knížky o náhradním rodičovství, různé příběhy. Když pak nejmladší syn Radek ve svých necelých šesti letech onemocněl cukrovkou, bylo jasné, že musím skončit v práci. Pracovala jsem v třísměnném
provozu, nešlo to skloubit s péčí o nemocné dítě. Na druhou stranu: ve chvíli, kdy byl Radek ve škole, jsem se nudila. A tak jsem s tím nápadem vyrukovala na manžela, který mě podpořil. Prošli jsme ročním školením, psychotesty, návštěvami sociálních pracovnic a pak jsme byli zařazeni do registru čekajících pěstounů.“
Leona a Pavel si přáli holčičku a ona opravdu přišla. Malá, krásná a okamžitě přijatá nejenom Leonou, ale i Pavlem a kluky.
„Jezdili jsme za ní skoro tři měsíce, než nám byla svěřena do péče. Bylo to náročné, ale dávalo mi to smysl, malá byla u přechodné pěstounky už skoro rok a byla tam zvyklá. Snažila jsem se pro ni připravit bezpečné prostředí a strašně jsem se těšila, až bude naše.“
Leonu při vyprávění přepadají emoce, protože jejich štěstí po přijetí malé holčičky trvalo týden.
„Její biologičtí rodiče si podali novou žádost o svěření do péče a po týdnu soud vydal předběžné opatření na to, aby se malá vrátila k přechodné pěstounce, která měla s rodiči výborné vztahy a nás nazval klínem vraženým mezi dítě a biologickou rodinu. Přechodná pěstounka si pro ni přijela, měla s sebou jako podporu šéfku doprovázející organizace a malou si odvezla. Stála jsem na dvoře a dívala se, jak odjíždějí, všechno bylo tak rychlé a absurdní, že jsem ani nebrečela.“
Leonina rodina v tom zůstala sama. Ve chvíli, kdy neměli dítě svěřené do péče, přestali pro stát jako dlouhodobí pěstouni existovat. Stali se opět žadateli.
„Kluci měli malou rádi, vůbec jsem nevěděla, jak jim vysvětlit, že se něco takového může stát. Zůstala ve mně hořkost, a nejenom ve mně, ale i v manželovi, podle mě někde někdo něco udělal špatně, malá byla u přechodňačky dost dlouho na to, aby se poměry v rodině prošetřily. Občas si říkám, jaké by to bylo, kdyby u nás zůstala…”

Trvalo skoro rok, než je znovu oslovil kraj a nabídl jim maličkou, ani ne roční Barunku. Tentokrát předávání proběhlo úplně bez problémů a malá se u své nové rodiny brzy zabydlela. Stala se miláčkem a opečovávanou princeznou.
„Zjistila jsem, že má Barunka v dětském domově několik sourozenců a začali jsme tam jezdit. Šlo o dvě slečny – šestiletou Evičku a devítiletou Martu, a tři bratry – jedenáctiletého Kristiána, třináctiletého Pavla a patnáctiletého Honzu. Okamžitě jsem se ptala, zda si je nemůžeme vzít taky do péče, ale úřady je odmítly rozdělit a všechny najednou bychom nezvládli. Jezdili jsme za nimi dva roky a pak jsme jednou přijeli a Pavlík tam nebyl. Provedl nějakou lumpárnu a byl za trest „přeložen“ jinam. Honza se chystal osamostatnit, bylo mu v té době už sedmnáct a stěhoval se do cvičného bytu, a Kristián, který je sluchově postižený, byl přesunut do domova pro děti s hendikepem. Došlo mi, že tam holky zůstanou samy a že „nerozdělování dětí“ nejvíc odnese to dítě, které je nejmladší.“
Leona se pustila do boje a děvčata třetí a šestou třídu už začínaly u nich. Ještě než proběhl řádný soud, mohla je Leona vzít z dětského domova na společnou dovolenou a díky tomu byl i přechod na novou školu celkem bez problémů. Holky mi hrdě ukazují své krásné pokoje a vyprávějí mi o škole, kam zrovna teď, díky koronaviru, nemusí chodit. A já pořád myslím na to, že tu mohly být doma už o dva roky dřív…
„Za klukama jezdíme, jsou to přece sourozenci. Pavel a Honza s námi tráví i Vánoce, Kristián má určité problémy, bývá agresivní, zatím jsme ho jen navštěvovali, ale teď plánujeme, že k nám na pár dní přijede.”

Zajímá mě, jak odpočívá máma od pěti dětí?
„Já jsem předtím pracovala na tři směny. Šestý den noční jsem byla unavená stejně jako jsem teď o prázdninách. Ráda vařím a dělá mi dobře, když jsme všichni pohromadě a spokojení. No a pak u uklízení relaxuju,“ dodává.

 

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010