únor: příběh o otevřenosti

Na to, že bych „si vzala“ dítě z dětského domova, jsem pomýšlela ve svém životě několikrát. Tím hlavním impulzem bylo asi to, že jsme měli v širší rodině dvě přijaté děti, s kterými jsme sem tam trávili čas a po jejich poslední návštěvě u nás doma jsme se s mužem rozhodli, že se zkusíme prokousat formuláři a podat žádost o dlouhodobé pěstounství.

Tedy: s tím nápadem jsem přišla já, pamatuji si to jako dnes, nesměle jsem se muže zeptala a čekala jsem spíš zápornou reakci a on řekl: „Tak jo.“

Zvažovali jsme i možnost adopce, ale právně volných dětí je málo, naopak dětí do pěstounské péče je hodně a my chtěli dát domov někomu, kdo by jinak vyrůstal dlouhé roky v ústavu. 

Mně bylo tehdy dvacet sedm a Honzovi třicet pět. Chtěli jsme i své děti, ale řekli jsme si, že prostě vyplníme formuláře a uvidíme. Co přijde a v jakém pořadí, necháme osudu. Proces příprav byl zdlouhavý, byli jsme jediní žadatelé o dlouhodobou pěstounskou péči a měli jsme čekat, až se naplní kapacita přípravných kurzů. No a na to já nejsem. Jsem netrpělivá. Ve všem. Někdy se to hodí – jako v tomto případě, někdy je to na škodu – třeba ve výchově. Tam se učím opaku a upřímně – dává mi to často zabrat. Nedala jsem se a přípravy jsme absolvovali napůl s žadateli o přechodnou pěstounskou péči a o adopci.

Nakonec to nabralo docela obrátky a rok po podání žádosti jsme měli doma první dítko. Když jsme byli na dovolené v Maroku, volali nám z magistrátu, že pro nás mají malého čtrnáctiměsíčního Petříka. Toho jsme si přebírali z kojeneckého ústavu, kam jsme za ním nejdříve měsíc docházeli, aby si na nás zvykl. 

Neplakal, když upadl, ke každému se hned hnal, objímal cizí lidi a s každým by odešel, stačilo, že se na něj ten dotyčný usmál. Bál se věcí, které neznal – třeba neznámých zvuků v domácnosti , nebo třeba sprchy. Z té měl panickou hrůzu. Našim kočkám říkal děti. Slyšel na oslovení děti… Co z toho výčtu je a není dobře, ví mnohdy jen ti, kteří  znají pojmy jako citová deprivace. My o ní do té doby neslyšeli, ačkoliv jsme znali některé projevy dětí z
ústavní výchovy. Bohužel přípravy nebyly tak důkladné, jak by podle mě měly být. A navíc teorie a praxe je zcela něco jiného, to zjistí každý prvorodič velice záhy 🙂

S druhým chlapečkem to bylo trošku jiné. V té době jsme už plánovali vlastní dítě. Nicméně ten nahoře to chtěl zřejmě jinak a Péťovi se narodil bráška Adámek. Netušili jsme to, protože ze strany biologické rodiny nebyl žádný kontakt. Byl to docela šok a já okamžitě onemocněla. Myslím, že mé tělo reagovalo na stres a samo si řeklo o odpočinek. Měli jsme pár dní na rozmyšlenou. Informace o malém jsme neměli žádné – neměli jsme tti ž právo nahlížet do zdravotní dokumentace a ani ho vidět, dokud se nerozhodneme, zda jej přijmeme k nám do rodiny nebo ne. A tedy dokud nebudeme mít v ruce předběžné opatření. To, jak na tom skutečně je, jsme se dozvídali oklikou přes různé známé, kteří v dané porodnici pracovali. Dlouho jsme se nerozmýšleli a brzy si jeli pro třítýdenní tříkilové miminko po těžkém porodu a abstinenčním syndromu. Co nás bude ještě čekat a jaké zdravotní komplikace můžou drogy způsobit, jsme nevěděli. Jako dlouhodobí pěstouni jsme nebyli školeni na přijetí tak malého miminka v tomto stavu. Nicméně jsme to nakonec všechno zvládli. Byl to ale velmi náročný rok, než se začalo všechno alespoň trošku stabilizovat. Teď je to kluk jako buk.

Třetí dítě jsem chtěla holčičku. Přece jenom chlapské energie už na mě bylo doma dost a tak jsme si ji pomocí hvězd a přání naplánovali a s pomocí kouzla Vánoc si ji na Štědrý den zplodili jako takový malý dárek. Užíváme si to, co jsme s kluky nestihli. Je to všechno takové klidnější. Nikdo nám do ničeho nemluví, vše si děláme po svém, jak cítíme, že je to pro dítě nejlepší. Mít své dítě je upřímně mnohem jednodušší, než se sžívat s dětmi, které za sebou už mají nějakou minulost a do rodiny si často neberete pouze je, ale i jejich biologickou rodinu, sociální pracovnice a mnoho dalšího. 

I přes to bych nic z toho nevzala zpět. Neudělala bych to jinak, i když je to prostě těžké. Velké věci přece bývají těžké, že? Kdyby byl život moc jednoduchý, byla by to nuda.

Hanka

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010