září: příběh o důveře

Pavlína je přechodnou pěstounkou od roku 2016 a hned první její případ nebyl
jednoduchý – dostala do péče osmiletého chlapce odebraného z rodiny kvůli
týrání. Přestože měla velkou podporu doprovodné organizace, péče o něj byla
hodně náročná. Chlapec musel chodit do školy a Pavlína byla neustále konfrontována s tím, že ho tam nezvládají.
„Dnes jsem zkušenější, mnohem víc bych si stála za svým. Dítě, které má za
sebou to, co měl náš chlapec, se nedokáže okamžitě přizpůsobit. Reagoval
agresivně na své okolí, šikanoval spolužáky, nedokázal se soustředit. Několikrát
jsme museli na výslech na policii.
Po třech měsících, kdy skončilo předběžné opatření, byl předán do Dětského domova rodinného typu. Věřím a doufám, že se vše srovnalo, údajně je chlapec v kontaktu se svou biologickou maminkou.“
Od té doby měla Pavlína v péči několik dětí – a všechny úspěšně předala do
nových rodin. Své poslední „pěstování“ popisuje takto:
„Měla jsem za sebou šest týdnů volna, když zazvonil telefon a sociální pracovnice mě informovala o právě narozených a okamžitě opuštěných nedonošených dvojčatech, snad zdravých a bez problémů. Děti musely být
rozděleny, jedno leželo v porodnici, vážilo už skoro dva kilogramy a mohlo by jít
domů, druhé bylo hospitalizované ve fakultní nemocnici z důvodu nízké porodní váhy a dýchacích potíží.
Manžel mi řekl, že jsem se zbláznila a jestli to myslím vážně. Je to totiž on, kdo
mi pomáhá a bylo jasné, že tentokrát bude muset pomáhat ještě víc. Po předešlém děťátku chtěl mít klid, chtěl se věnovat svým koníčkům, odpočívat. Během jednoho telefonátu bylo vše jinak a to jsme netušili, že
budeme pečovat v podstatě společně na půl. Chlapečka jsme si vyzvedli v porodnici, kde měl nadstandardní péči. Deset dní o něj pečovaly dvě sestřičky, byl od prvního okamžiku jejich miláček, i mé srdce si získal hned, co jsem ho
vzala do náruče. Holčička ležela v nemocnici mezi dalšími těžkými případy.
Sestřičky se střídaly a měly vždy na starosti tři děti. Holčička byla v nemocnici
jen o týden déle než její bráška, ale bylo to mezi námi od prvního okamžiku jiné,
bála se přitulit, schoulit, v klidu pít. Odjížděli jsme z nemocnice s tím, že
budeme 5x denně podávat léky, budeme hlídat váhu a dýchání. Snažila jsem se
tak jako vždy věřit, že teď už je vše dobré. Nebylo, přišel pláč, který někdy trval i deset hodin v kuse, špatný příjem jídla, odmítání náruče, houpání…
Prostě byla miminkem, kterému se nechtělo žít, a vedle ní ležel její bráška, který
mě šťastně tiskl prst, usínal na mém hrudníku a tulil se ke mně.
V šesti týdnech, s největší pravděpodobností při kontrolních odběrech krve, děti chytily zánět průdušek. Oslabená holčička byla týden v kritickém stavu, skvělá
dětská lékařka docházela třikrát denně k nám domů, poslouchala, pomáhala
podávat léky, kontrolovala stav kůže, vždy dlouho sledovala hrudníček, třetí kri􀆟cký den s námi v podvečer zůstala hodinu a půl a čekali jsme společně, kam se bude nemoc ubírat. Když se začala holčička zlepšovat, začal chlapeček s ještě horším průběhem, opakovaně jsme museli na rentgen… Po týdnu se vše zlepšilo a my se nadechli, ale ne na dlouho, protože lusknutím prstu opět začal u
holčičky neutišitelný pláč. Po opakované kontrole u neurologa byly doporučeny
barbituráty. Bála jsem se, ale nepolemizovala, léky jsme nasadili a čekali. Po 10
dnech bylo lépe, po 6 týdnech jsme je začali postupně vysazovat a po dvou měsících se nervová soustava konečně zklidnila a všichni jsme měli možnost se nadechnout, být pár minut ve vaně, vypít čaj, najíst se, chvilku řešit i naše věci.
Děti se v půl roce začaly obě usmívat, pravidelná rehabilitace a pomoc rané
péče přinesla veliké úspěchy.
Dětem bylo 7 a půl měsíce, když se poprvé viděly se svými adoptivními rodiči a já se strašně bála, jestli to zvládnou. Zvykání trvalo šest týdnů, bylo to pro rodiče i děti hodně těžké, ale díky lásce to všichni zvládli. Děti měly štěstí, že šly
do rodiny, kde o ně pečují spolu s rodiči i prarodiče.
Po celou dobu pečování o dvojčata jsem docházela do hospicu za mojí
maminkou, která bohužel krátce po předání dvojčátek zemřela. Bylo to pro mě
nesmírně těžké období, v kterém mě držela moje rodina a pár mých přátel. Mezi ně počítám i Štefana Šarközyho, lektora náhradní rodinné péče, který byl při mně, kdykoliv jsem potřebovala.
Jsem šťastná, že jsou dvojčátka v rodině, ale zůstává ve mně řada otázek a věcí, které nechápu. Až na revizním setkání na krajském úřadě jsem se dozvěděla, že
holčička celé tři a půl minuty po narození nedýchala, vrtulníkem byla převezena
do fakultní nemocnice a nikdo nevěděl, co bude dál.
Pochopila jsem větu primáře, že jsem statečná ženská, když si beru tohle dítě domů. Hlavou mi občas běží, co všechno se mohlo stát a jestli by při mně, kdyby se opravdu něco stalo, úřady a systém stály. Můj muž, který má svou práci, mi po celou dobu denně pomáhal. Další nedonošená dvojčata díky této zkušenosti
nemohu přijmout, nemůžu po manželovi chtít, aby pečoval se mnou.“

SPIRIT2018 z.s.

Nám.F.l. Věka 28
Dobruška 518 01
tel: +420721429879
IČ07351607

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Zajímavé odkazy

Podpořte nás

Číslo účtu: 2201484792/2010