Rok do padesátky: Jak se smířit sám se sebou?

Obsah článku

Je to necelý rok, kdy jsem dostala úžasnou nabídku: podílet se na natáčení dokumentu s tématem o body shamingu a přijetí nebo nepřijetí svého těla. Tu nabídku jsem dostala od ženy – režisérky, s kterou jsem už spolupracovala, kterou znám a která zná mě.

Obdivuju ji a to že oslovila zrovna mě, pro mě byla velká pocta.

Napsala mi strašně hezké povídání o tom, proč bych v dokumentu měla mluvit právě já. Psala, že jsem proto ta pravá. Protože jsem  v tom autentická. Upřímná. 

„Prijed Marci,bude li to jenom trochu možné…jsou to jen 4 hodky,cestu ti proplati a daji honorar a hlavne…budeme spolu dál točit podle toho,j ak to vymyslime(s)…situace, ktere jsou Ti blizke a souvisi s Tvym hledanim sebe sama…Tvého těla..o Tve vychove dcer…dodavani jim sebevedomi atd.o to vic, ze jsou nektere adoptovane..je to krasne ..Budu Ti k ruce…Muzeme zviditelnit Tvou tvorbu a nejake foceni…neco s detmi…terapeuticka mista…vsak vis… „

A já jsem na tu nabídku samozřejmě kývla. Řekla jsem, že ano.  

A pak jsem dostala strašný strach.  

Pořád se mi honilo hlavou, že budu na kameře sama za sebe. Bez berliček. Sama za sebe.

Co budu říkat?  

Protože pokud bych měla mluvit opravdu upřímně o tom, jak se cítím ve svém těle, tak by to bylo o tom, že se nesnáším.  

Nesnáším se, protože jsem tlustá.  

A protože si myslím, že jsem hnusná. A že být tlustá je selhání. A že se na sebe zlobím, že jsem tak přibrala. A že to nedokážu shodit, zvládnout a omezit příjem kalorií a že nedokážu pořádně cvičit. Dostatečně výkonně a dostatečně dlouho.  

Dostatečně. 

Bylo mi zle při představě, že tohle říkám veřejně – a že to slyší moje máma, můj muž, moje dcery. Že na to někdo bude reagovat. Jakkoliv. Bylo mi zle z představ, že někdo hodnotí to, jak se hodnotím já sama.  

Mé tělo nakonec rozhodlo za mě. V podvečer natáčení jsem dostala menstruaci a to pro mě znamenalo několik dní v koupelně, s bolestí, která mi nedovolila jít ani na nákup, natož jet někam mezi lidi. A tak jsem musela napsat, že nepřijedu.  

„Drz se Marci.To je prece jasne.Jsi statecna krasna zena a my nase chvile teprve prijde.Mam Te rada! „

A bylo to. I odpověď na mé selhání byla milá.

A já… já se styděla. Protože to byla hrozná úleva, že se z toho můžu nějak vyvlíknout.  

Nedalo mi to a musela jsem na to pořád myslet. Na to, že jsem nebyla schopná překročit pomyslný bod upřímnosti.  

Na sociálních sítích se strašně snadno klame. Fotky, na kterých mi to nesluší mažu. Z padesáti vyfocených použiju jednu, tu, kde se sobě líbím.  

Ale vím to, to, že je to jenom iluze.  

Vzpomněla jsem si, jak jsem nešla na třídní sraz, protože jsem nechtěla, aby mě moji spolužáci viděli tak, jak ve skutečnosti vypadám.  

Připadá vám to praštěný? Mně taky.  

A přesto to tak mám.  

Co si to vlastně sama sobě dokážu dělat? Svýmu tělu. Stydět se sama zase přece není v pořádku. Bude mi padesát, máme dospělé děti, tři další děti jsme přijali do péče. Zvládám toho v životě hodně. Můj muž mě miluje. Spíme spolu. Vidím, jak jsou jiné ženy krásné. Mé kamarádky. Kolegyně. Dívky, mámy i babičky. Jak jsou silné. Jsem feministka. Umím si stát za svým.  

Proč tak strašně opovrhuju sama sebou?  

Začalo to s příchodem puberty a ještě to nepřestalo. Velkej zadek. Krátký nohy. Pupínky v obličeji. Povolené břicho. Měkké paže.  

V dospělosti jsem NIKDY nebyla spokojená se svým tělem. Ani v době, kdy jsem měla o třicet kilo míň než mám teď. Nikdy.  

Můj jakýkoliv pokus o zhubnutí končil přibráním. Naposledy jsem začala chodit k výživové poradkyni. Na kontrole jsem měla o kilo víc.  

A ona řekla větu, na kterou jsem nemohla zapomenout: Možná na hubnutí není teď ten správný čas.  

Pár dní po tom, co jsem jí navštívila a zjistila jsem, že jsem zase přibrala, jsem dostala tu nabídku. Abych mluvila o svém těle. Další výzvu, kterou jsem nezvládla.  

A tenkrát někdy, před necelým rokem, v mých 49, mě napadlo, že to třeba už nikdy nedám. Že už nikdy nebudu hubenější.  A že by vlastně bylo fajn, kdybych víc nepřibrala. Kdyby to mé tělo zůstalo tak, jak je. Kdyby zvládalo to, co zvládá.  Protože se se mnou děti rádi mazlí. Přitulí se do teplíčka, do měkka. Můj muž mě rád hladí. Hladí mě, když jsem v pohodě, když se usmívám, když je mi dobře.  

Já sama lidi podle váhy neposuzuju. Tak proč tím trápím sebe?

Co kdybych si dovolila přijmout sama sebe? Co kdybych se přestala snažit o nějakou lepší verzi, co kdybych začala prostě jen tak být spokojená?  

Dokážu to vůbec?

A bude mi líp?

A tak jsem si dala svoji výzvu. Přestat se soudit za velikost břicha. Nestydět se za svůj vzhled. Přijmout se.  

Vím že to zní děsně ezotericky a alternativně. A samolibě.  

 Ale já už to prostě potřebovala. Právě kvůli tomu, abych se mohla cítit dobře.  

Dala jsem si rok. Rok, kdy se nebudu trápit. Žádné odměřování, vážení. Žádné diety. Rok, kdy o sebe budou pečovat. Rok, kdy budu jíst dobře, zdravě a chutně. V klidu. Rozmanitě. Rok, kdy nebudu zírat na sportovní hodinky, jaký jsem měla tep, kolik jsem toho ušla a jestli jsem splnila tréninkový plán? Budu si doma tančit sama pro sebe a začnu chodit na nějaké jemné, pomalé cvičení. A do sauny a na masáže.  

Naučím se mít ráda svoje tělo. Přijmu ho. Budu ho rozmazlovat a budu na něj hodná.  

Bylo to těžší, než jsem myslela. 

A bolestivější. A nejenom proto, že jsem svůj rok SEBEPÉČE začala operací očních víček, abych vypadala mladší.

Ale o tom až příště.

Darujte

V roce 2023 bylo v ČR NOVĚ svěřeno do ústavní péče 1378 dětí. Stát v péči o ohrožené děti a zajištění náhradních rodin selhává. My to chceme změnit. Všechny příspěvky, které dostaneme, investujeme s rozvahou a uvážlivostí a každou korunu několikrát otočíme, než ji utratíme. Potvrzení o Vašem daru je samozřejmostí.
 

Další články