ROK DO PADESÁTKY – VYŘEŠÍ TO PLASTIKA

Všechno nejlepší k narozeninám.

49, že?

Za rok 50 a  potáhne ti na 60.

No jo, už nejseš nejmladší.

Ha ha ha

Tohle a podobná slova jsem poslouchala celý loňský říjen. A vůbec mi v tom nebylo dobře. Přestože jsem odpovídala O nic nejde, zrovna končím mateřskou, pohodička … trápilo mě to.

Takže tlustá a ještě stará. Paráda.

Proč jsem to tak prožívala? Možná právě kvůli dětem, které máme. Chtěla bych, aby na mě byly pyšné. Chtěla bych být pro holky vzorem a Zbojníka tou nejkrásnější mámou na světě.

Hm.

A nebo jsem třeba samožer a samolibá a neumím se s tím srovnat. S tím, že stárnu.

A nebo taky možná ze strachu.

Ze strachu z toho, že všechno hezký už bylo. Že už nebude nic. Nic nového, překvapivého, nic dechberoucího. Jen šedo a nuda a bolesti kloubů. A hlavy. A nateklé nohy. A …

Co tedy bude? Co mě čeká? Co budu já, když nebudu “mladá” paní?

A v hlavě mi pořád dokola zněl text z nějaké (nevím jaké) knížky:

Její bradavky koukaly smutně dolů…

Kam já na to chodím …

a proč to nemůžu dostat z hlavy?

Potřebovala jsem se s tím poprat rychle. Nejlíp do Vánoc. Jasně že v roce 23 o sebe budu pečovat, zdravě jíst a zpomalým, ale teď potřebuju rychlou změnu.

Plastické operace jsou dnes už normálním standardem žen středního věku.

Já, která omdlévá při odběru krve, jsem zavolala na kliniku plastické chirurgie a domluvila si termín.

Začínala jsem zlehka: operací vrchních očních víček. Tedy ne operací, ale zákrokem, jak tomu na té klinice říkají.

Samozřejmě jsem se připravila. Listovala jsem časopisy, kde různé krásné dámy popisovaly, jak jim operace – pardon – zákrok, prospěl (a), jak to vůbec nebolelo a jak prakticky hned po něm mohly jít do práce nebo třeba do divadla.

Právě protože “to nic není,” jsem se domluvila s kamarádkou, že spolu “potom,” když už budu v městě kde bydlí, skočíme do wellnes. Perličky, sauna, bazén ne, to je jasné, to “potom” nejspíš hned nepůjde.

Když se blížil termín a já se začala trochu bát, chtěla jsem se ujistit, že vše platí a raději jsem se při telefonování s recepcí zeptala, jestli “potom” do té sauny můžu.

Milá paní recepční mi tak trochu otráveně řekla, že můžu, ale pokud si to víčko třeba při utírání potu roztrhnu, oni za to nenesou odpovědnost. Takže doporučuje počkat, až to pořádně sroste. To mi dávalo smysl, takže jsem saunu odvolala a dohodly jsme se, že spolu půjdeme jenom na kafe.

A utvrdilo mě to v tom, že „to“ opravdu nic není. Vždyť „potom“ můžu klidně do sauny!

Přišel den D a já konečně  seděla v křesle na klinice. Sestřička, která mi víčka omývala desinfekcí a strašně rychle mi popisovala, co mě čeká, se na mě nakonec usmála a řekla: Vám to opravdu prospěje, díky čemuž jsem neutekla, protože od chvíle, co jsem si lehla na to křeslo, mi srdce bušilo jak o závod a hlava mi říkala Seber se a mazej – ale nohy neposlouchaly…

Pak už přišel lékař, hodil přese mě plenu s vystřiženýma očima a řízl.

Nevím, jak vypadal, protože byl zakrytý. Vím, jak mluvil, protože se snažil hlasitým povídáním přehlušit bouchání mého tepu.

A přesto jsem slyšela každé projetí nití a každé střihnutí kůžičky mého víčka. A pak odsavač tuku, ano, i z víček se odsává tuk.

Byla jsem trošku překvapená, přece jen, čekala jsem to, co milé, krásné dámy v časopisech popisují: takovou odpočinkovou hodinku v křesle plastického chirurga, kde nic necítí, nic nebolí a pak odejdou domů a dívají se na svět rozzářeným pohledem.

Úplně to tak nebylo: když pan doktor skončil, sestřička mi zavázala obě oči, jen u pravého mi nechala dole malilinkou škvírku, abych viděla…

O léky jsem si řekla hned, jak jsem si obula boty. Kopla jsem do sebe první pilulku ze tří, které mi sestřička dala. Na kafe jsme nešly. Vlastně jsem nikam nešla ještě dost dlouho.

Fňukala jsem několik dní. A rozesílala své fotky všem těm, které mi říkaly „nic to není.“ Prý to měly také tak, jen jim nepřišlo důležité mi to říct.

Kamarádka, která je s plastickou chirurgií jedna ruka, se mi smála. Prý „oči“ nic nejsou, počkej až půjdeš na další. Na prsa, na břicho, na zadek. Víte, že si můžete dát omladit „i ji?“

Jsem rozmazlená? Jsem bolestínek?

Plastická chirurgie může v některých případech přinést psychické uspokojení a zlepšit duševní pohodu, odpověděla mi umělá inteligence na můj dotaz, proč jsem tam vlastně lezla. U někoho ano, u mě očividně ne.

Už jsem nebavila ani sama sebe.

Nemohla jsem číst, koukat na televizi ani nikam chodit. Začala jsem tedy poslouchat. Písničky, na které jsem už zapoměla. A nové, které jsem neznala. A podcasty, rozhovory s lidmi, kteří svůj život nemarní hloupostmi a opravdu žijí.

Třeba podcastu Host Lucie Výborné, kam si Lucie zve opravdu zajímavé hosty. Můj muž se ji miluje. Připadá mu chytrá, okouzlující, přitažlivá.

Kolik jí asi je, napadlo mě.

Už ani nevím, za jak dlouho mi vyndali stehy. Souběžně se splaskáváním očí mi vylézal obrovský monokl.

Prostě jsem měsíc vypadala jako zmlácená. A pak si další týdny zvykala na to, že vypadám jinak, protože i takováhle drobnost vás prostě změní.

A nerada jsem si připustila, že ani tahle cesta není ta moje. Že nejsem typ. který dokáže pro krásu trpět.

Prostě zvenku se na sobě žádné změny k lepšímu asi jen tak nedočkám.

Hm.

Pustím se do duše.

Třeba to bude jednodušší.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Rubriky