ROK ÚKLIDU

Brzy to bude rok, co odešla E. E. byla moje sestra, tedy přesněji: nevlastní sestra. Jenom nevlastní. Jakoby to něco měnilo.

Opakovalo se mi, co jsem zažila před lety, když zemřela P., dcera mého muže. Měla jsem tenkrát pocit, že nemám právo cítit tak ohromnou bolest, jakou jsem cítila. Byli tu jiní, mnohem bližší,  já byla jenom nová žena jejího táty.

Vlastně jsem se i styděla za to že nemůžu spát, že pořád brečím, že ji vídám, slyším, že se mi chce řvát Ať nám ji vrátí, že mi to přišlo nespravedlivé, bála jsem se že ztratím svého muže, bála jsem se, že s tím nedokáže žít, litovala jsem děti, že to zažívají, měla jsem pocit, že se na mě každý dívá, že nemám právo smát se a být šťastná, když už tu není ….

Bylo to tenkrát tak náhlé, autonehoda, byla tu a najednou nebyla. Tolikrát jsem přemýšlela nad tím, co je snažší. Příjít o někoho takhle naráz, bez přípravy, nebo mít možnost rozloučení, dokončení, usmíření …

E. mi o tom, že je nemocná, řekla na Vánoce na Štědrý večer. Byly to Vánoce, kdy nepřijel T. domů a my nevěděli, co s ním je. Povídali jsme si tenkrát o dětech, o tom jak je těžké obstát a dělat věci správně  a ona mi to jen tak oznámila, něco našli, půjde na operaci a chemoterapii a je to v klidu, netvař se tak tragicky.

A pak přišly Velikonoce a léto a pak zase podzim a tak, chvíli to vypadalo dobře a já nechápala, proč si nedá tohle a tohle a proč se schovává před sluníčkem, přece se nebudeš do konce života takhle kontrolovat, to je strašný opruz, ptala jsem se jak bolí chemoterapie a dívala se na jizvy po operacích a pak přišel covid a totální panika, covid přišel zároveń se špatnými výsledky a já se začala bát.

Máme v ložnici veliké okno a z něj jsem koukala s telefonem v ruce, když mi to zavolala. Nemohla jsem popadnout dech, nechtěla jsem, aby to říkala, z pusy mi vypadly fráze jako Třeba se pletou a Nevzdávej to a ona řekla:

Nepotřebuju  žádný plačky, já budu potřebovat pomoc, Marcelo.

Můj muž to zažil se svojí maminkou a tak neříkal vůbec nic, běžely týdny a já čekala na očkování jako na smilování, až nás oočkují budeme se moc potkat, půjdeme k našim na zahradu a všechno bude lepší.

Místo zahrady jsme se viděly až v nemocnici, v nemocnici v Olomouci, kam jsem za ní jela. Dostala jsem od naprosto jasné instrukce a nemohla jsem pochopit, kde se v ní bere ta laskavost. Odkud jí doluje? Jak může být tak milá na personál, copak necítí to strašné vedro a ten všude přítomný smrad a nevidí jak je to omšelé a hnusné?

“A co můžu dělat,” řekla mi, když jsem se jí na to ptala.

“Můžeš být protivná, můžeš otravovat všechny kolem, můžeš křičet….” odpověděla jsem jí.

“ Ale di. To k ničemu  není. Koukni se kolem.. Na tu mladou holku, co je se mnou na pokoji. Má půlroční dítě. Taky nekřičí. Nemá na tak zbytečný věci už čas. Chápeš?”

Řekla mi, že “pak”  bude chtít do hospicu. Slíbila jsem, že to zařídím.

Připomněla mi to, když podle ní to “pak” přišlo.

Vytočila jsem číslo a hlas na druhé straně spustil stavidla mých slz. Každou větou mě ten hlas opečovával, jakoby hladil, uklidňoval mě. Vysvětlovala jsem, že jí tam dát nechceme, ale že je paličatá a trvá na tom. “ Někdy jsou tu klienti jen pár dní a rozhodnou se vrátit se domů,” řekl ten hlas.

Naděje, co to pomáhá zvládnout.

Vytisknu papíry a statečně jí je odnáším. Nikdo to neví. Řekla to mě a chtěla to po mně. Proč? Dávám jí je a začínám zase brečet a to nesmím, úplně jí tím rozčiluju, má pravdu. Já nejsem tím, kdo má právo litovat se.

Zbytek času se snažím využít, co to jde. Když můžu, jdu k ní. Nechci to přehánět. Přijíždí teta, kterou jsem dlouho neviděla a říká nám Holky, kdybyste si dávaly každé ráno panáčka, bylo by vám líp. Koukneme se na sebe a E. se usměje. Pošle tetu pro nějakou bylinku na zahrádku, ale ta jí tam nemůže najít a tak E. najednou řekne Víš co, Marcelo, pomoz mi, půjdeme si tam na chvíli sednou. Píšu mamce, že jdeme na zahrádku a mamka hned přibíhá a tak tam sedíme, čtyři ženy, mluvíme o lidech, které známe a o kytkách, které rostou a chvíli je všechno v míru a fajn.

A pak už musíme jít, E. je unavená a je to naposledy, co jsem jí viděla vstát a jít a pak už jsou jen krátké návštěvy a pak jedna, při které obě víme, že je poslední.

Volá mi to mamka, to, že ji odvážejí do hospicu a volá mi to brácha, to, že už není. Jedeme spolu za našima, jak to, že nepřichází úleva, vždyť jsem to věděla, bylo to bolavé, strašně těžké, vždyť jsem se na to měla připravit, ale místo toho mám v srdci díru a bolí to, strašně to bolí.

E. byla o pár let starší a byla tu vždycky. Znala jsem jí odjakživa. Považovala jsem za samozřejmé, že tu bude až naši úplně zestárnou, počítala jsem s tím, že máme spolu spoustu času a že si všechno řekneme, taková ta rodinná tajemství a střípky příběhů, které známe každá jinak. Prý na mě nikdy nežárlila, moji mamku měla vždycky ráda, na tátu se vůbec nezlobí. Vyptávala jsem se, co to šlo. Myslím, že mi říkala přesně to, co jsem potřebovala slyšet.

Občas ji zahlédnu, nejčastěji na horách, když přichází k našim. Jsou to záblesky nevědomí, chvilka, než mi dojde, že to není možné.

Vždycky jsem měla strach, že něco důležitého prošvihávám. Je toho tolik, co bych chtěla vidět, přečíst, ochutnat, vyzkoušet, zažít, udělat…

Kolik mám času? Počítám, kolik by mi zbývalo dní, kdybych byla ona… Vím, že to není racionální, ale musím na to často myslet. Nechci časem plýtvat.

Celé roky chodím kolem kostela, na kterém je napsáno Bdi a modli se, neb nevíš dne ani hodiny. Jako dítě jsem vůbec nechápala, co znamená to BDI.

Myslím, že už to vím. A vím, že ona to věděla určitě.