Selhání pěstounské péče

Obsah článku

PŘEDČASNÉ UKONČENÍ DLOUHODOBÉ PĚSTOUNSKÉ PÉČE

Selhání pěstounské péče neboli PŘEDČASNÉ UKONČENÍ DLOUHODOBÉ PĚSTOUNSKÉ PÉČE znamená to, že pěstouni svěřené dítě nedovedli do dospělosti, ale před dovršením 18 let bylo dítě předáno do ústavní péče.

Takže  průšvih. Vzít si dítě a vrátit ho. Nezvládnout ho. Ublížit mu. Selhat.

V roce 2020 vydala  organizace Lumos podrobnou výzkumnou práci s názvem Předčasné ukončování pěstounské péče v České republice – Selhává pěstounská péče v ČR?

V ní pracuje s údaji z 10 krajů České republiky, které organizaci poskytly Ospody. Z údajů
vyplývá, že se v případě dlouhodobé pěstounské péče jedná asi o 200 dětí
ročně. Přestože jde jen o zlomek z celkového počtu dětí, které jsou svěřeny v pěstounských rodinách – a přesto je to strašné číslo.

200 dětí, které zklamala jejich biologická rodina a poté i rodina další.

Některé ty rodiny znám. Vím, jak hodně tímto selháním ztratily. A troufnu si tvrdit, že poznám, kde se k tomu schyluje. Vnímám, jaké jsou v pěstounských rodinách problémy. Hledám cestu, jak jim pomoc.

Hledám cestu, jak neselhat.

Sedím u psycholožky, obě mlčíme. Dává mi čas, než začnu mluvit. Opět jsem musela do školy. Po několikáté. Nevhodné chování. Mluví sprostě. Prokopnul dveře. Posmívá se učitelce. Rozumím tomu, proč to tak je. Chce být nejlepší. Klidně i ve zlobení. Klidně i nejhorší. Hlavně když bude něco. Protože nic už byl a už být
nikdy nechce.
 Pořád soupeří. Sedím v kabinetě a poslouchám. Neumím argumentovat, nemám sílu vysvětlovat. Obhajuju sama sebe jak malá holka. Přijdu domů a manžel je naštvaný, je úplně jedno proč, protože je toho den ode dne víc. A P. sedí v posteli a čučí do mobilu. Okolo sebe bordel. Úkoly nemá
hotový. Stačí jeho malé gesto, úšklebek a já začínám ječet. Jsem unavená. Řvu na něj, že je hajz, že na něj pořád slyším jenom stížnosti a že stejně dopadne jako jeho máma. Pak mu dám facku. Večer nemůžu spát, pořád přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Co bylo špatně. Myslím, že to nezvládnu. Ráno potom, co beze
slova odešle do školy, najdu v jeho posteli roztrhanou knížku, kterou dostal k Vánocům. Rozškubal jí na kousíčky. Brečím.

Psycholožka mě poslouchá. Chodím k ní pravidelně, důvěřuju jí. Svěřím se jí s tím, že jsem mu dala facku. Stydím se za to. Ona mluví o tom, že každý někdy selhává. Neodsuzuje mě, nehodnotí. Nebojím
se, že proti mně má slova použije. Cítím úlevu, protože mě někdo poslouchá. Vnímá. Musím se naučit ovládat, já jsem dospělá, on je dítě. Já jsem ten, kdo má být profesionální. Mluvíme o tom, jak hodně mě bolí srdce z toho, co se děje. Učím se na naše spory nahlédnout jinak, vidět v nich i jeho. Odcházím
s nadějí, že to spolu zvládneme. 

Můžeme za sebou mít sebekvalitnější přípravu a přečtené všechny knížky o attechmentu, znát všechna vývojová stádia dítěte a pana Matějíčka citovat zpaměti a přesto se nám to stane: ochromí nás bezmocnost.

A pokud se nám to stává často a zůstáváme na to sami, pokud uvízneme v situacích, které nás ochromují a my nabudeme dojmu, že není v našich silách ovlivnit, co se bude dít, potom přijde to, že se přestaneme snažit. Že to vzdáme. Selžeme.

Ono se snadno řekne: Buďte trpěliví. A důslední. Aktivní. Klidní. Ostražití. Milující. Vnímaví. Neodsuzující. Otevření … 24hodin denně, 7 dní v týdnu. Navíc v náhradním rodičovství je to několikanásobně složitější než u rodičovství vlastního.

Tlak okolí je neuvěřitelný. Dítě by mělo to a to. Společnost vyžaduje určité chování, naše děti ho nejsou schopné. K tomu, aby se začaly uzdravovat, potřebují čas. Čas zvyknout si  na novou
situaci, přijmout nás, novou rodinu. Pochopit naše pravidla, orientovat se v našem světě. Jak dlouho to může trvat? Jak dlouho by to trvalo nám, být na jejich místě?

A jak hodně těžké je pro nás, pěstouny, tohle s dítětem žít?

Rodičovství samo o sobě je náročné, náhradní rodičovství ještě několikanásobně náročnější. Pěstounů je málo, stát je potřebuje. Je třeba vážit si každého žadatele a přijmout jejich různorodost. neexistuje mustr Ideálního pěstouna. Dokazuje to právě i selhávání pěstounské péče, kdy děti byly svěřeny do „ideálních“ rodin a za „ideálních“ podmínek.

Co mají příběhy selhání společného? 

Pracovníci Ospodu uvedli jako nejčastější důvody selhání tyto:

  1. Nezvládání chování dítěte ze strany pěstounů 
  2. Nereální očekávání ze strany pěstounů vůči dětem
  3. Pěstouni nespolupracovali s odborníky (nabídka skutečné pomoci přichází pozdě, pěstoun už není schopen důvěřovat, věřit).

Opravdu to tak je? Co znamená Nezvládání chování dítěte ze strany pěstounů? Nezvládali dítě od samého začátku? Dají se vypozorovat první chvíle „nezvládání“? Mají pěstouni podporu při náročných výchovných situacích? Měli dostatečný prostor k odpočinku? A na reflexi, uvědomění si svých pocitů? Na své zájmy? Na svůj život?

A co Nereálné očekávání ze strany pěstounů vůči dětem? Co to vlastně znamená? Co pěstoun očekává od přijímaných dětí? Inteligenci? Poslušnost? Lásku? Co tím sociální pracovníci vlastně myslí? Vím, jak hodně frustrující je cítit nedostatek síly a možností jak pomoc dítěti uspět. Potřebuju na to pomoc od okolí. Dostávám jí?

K třetímu bodu, k tomu že Pěstouni nespolupracovali s odborníky, se mi vybavuje situace, kdy si sociální pracovnice stěžovala na klienta, že pro něj dělá co může, mnohem víc než musí a on jí za to ani nepoděkuje, naopak jí naposledy řekl, že pro něj za celý rok neudělala vůbec nic. „Tak to nejspíš děláte něco jiného než on potřebuje, ne?“ zeptala jsem se jí. Byla překvapená.

Navíc vztah odborníka a klienta dává odborníkovi do rukou moc – a moc je vždy zneužitelná.  Odborník, kterému já jsem schopná důvěřovat,  musí být zralý, profesionální a mít vysokou morální úroveň. A takového vůbec není snadné najít a už vůbec ne zaplatit.  Takže možná – Pěstouni neměli k dispozici odborníka, který by jim skutečně pomohl. 

Nedostatek podpory ze strany státu.

Za každým selháním pěstounské péče stojí celá řada dílčích kroků, které vedly k neúspěchu. A já si jsem víc než jistá, že těmi nejčastějšími je nedostatek podpory ze strany státu.

Připravit se stoprocentně na pěstounství nedá. Nikdy se nadají pochytit všechny proměnné a samozřejmě se všechno vyvíjí. Přípravy pěstounů mají různou kvalitu. Stát (ani kraj) nezajímá, zda byla pro pěstouny přínosná nebo co jim při přípravě chybělo. Nepožaduje žádnou zpětnou vazbu. V přípravách mi chybí důraz na povinnosti doprovodných organizací, na povinnosti sociálních pracovníků, na práva pěstounů.

Myslím, že je po deseti letech profesionalizace pěstounské péče potřeba přistoupit k revizi systému, podívat se objektivně a bez emocí na kvalitu přípravných kurzů, na práci doprovodných organizací, na skutečnou podporu pěstounů.  A je důležité, abychom k této revizi byli přizváni my, pěstouni, kteří žijeme pěstounství na vlastní kůži.

Bez nás se totiž pěstounství opravdu neobejde. 

Další články