TAKOVÉ DÍTĚ SE NÁM TU NEHODÍ

Potřebuji vám vyprávět jeden příběh.

Budu moc ráda, když se nad ním zamyslíte a napíšete mi, co je v něm špatně. Kdo je v něm ten špatný, je-li to vůbec někdo. A možná – možná někoho napadne, co udělat, aby se už neopakoval. Jde-li to.

Byli žili muž a žena. Přijali do péče chlapce, říkejme mu třeba Marcel. Bylo mu skoro šest a do pěstounské rodiny přišel z opravdu těžkých podmínek. Řekněme si na rovinu, bylo fajn, že přežil.

V rodině mu bylo dobře. Rychle pochopil, jak se má chovat a co mu přinese prospěch. Pomáhal, dobře se učil, rád se mazlil. Postupně si k sobě s pěstounkou a pěstounem našli cestu a začal jim říkat mámo a táto.

Všechno vždycky nebylo úplně snadné, přišly i hodně náročné chvíle, ale společně je zvládali.  Marcel byl šikovný, v první třídě začal hrát na housle, chodit na gymnastiku, závodně plaval a také chodil na vodák, kde se učil sjíždět řeky a hlavně obstát mezi svými vrstevníky. Vedoucí z oddílu byli první, kdo si ho vzali na víkend on a pak s nimi jezdil pravidelně a to dokonce i na týdenní soustředění.

„Hele, je to úplně normální živej kluk,“ řekl pěstounovi vedoucí, když se ho na Marcela ptal.

Čas běžel a Marcel začal chodit do páté třídy. Pěstounka viděla, jak se mění – najednou už nebyl roztomilý malý kluk, rostl a sílil a začaly se vynořovat chmury, které byly dosud schované. I ve škole se trochu zhoršil – ze samých jedniček bylo na konci pět dvojek. Marcel nesnáší, když mu něco nejde a byl na sebe proto naštvaný, přestože doma slyšel, že to je krásné vysvědčení.

Pěstouni na něj byli pyšní. Kdekoliv se ptali na jeho chování, slyšeli podobná slova: energický, hlasitý, potřebuje pozornost, ale dobrý, hodný, nejsou s ním žádné problémy, normální šikovný kluk.

Pěstounka si přesto všímala změn, které se s Marcelem děly. Viděla prudší reakce při dohadování se sestrami, viděla, jak nerad prohrává, jak je nejistý v určitých situacích a jak to skrývá frajerským a přezíravým chováním. Při listování na internetu objevila reklamu na tábor a hned ji napadlo, že to je přesně to, co by jim mohlo pomoci.

Informace hlásaly, že se jedná o jediný terapeutický letní tábor pro děti s širokou paletou rozvojových a sebepoznávacích aktivit v České republice.

Doslova uváděly: Jde o svého druhu jedinečný terapeutický pobyt pro děti nejisté, bojácné, úzkostné, ale i roztržité a divoké, který bude mít podobu dětského tábora v přírodě. Pod vedením zkušených terapeutů, etopedů a psychologů bude vaše mládě absolvovat pobyt s cílem rozvoje přizpůsobivosti, kooperace, učení se vyhrávat i prohrávat, posílení sebedůvěry, odvahy, zlepšení komunikačních dovedností, sebepoznání a vlastní kreativity.

S dětmi se zaměříme na:

• Posílení a rozvoj sociálních dovedností
• Posílení sebevědomí a sebehodnoty dítěte
• Rozvoj empatie
• Posilování zodpovědnosti a samostatnosti dítěte
• Posílení a podporu komunikačních dovedností
• Rozvoj dovedností na zvládání stresu, úzkostí, napětí či intenzivních emocí

Pěstounka byla nadšená, pěstoun moc nesouhlasil. Tábor byl 290km daleko, stál 8500Kč a navíc měl pěstoun na podobné aktivity poměrně skeptický názor. A – žádné ty lidi, co tábor pořádali, neznal a to mu vadilo. Pěstounka to ale viděla jako prospěšný krok a očekávala, že to Marcelovi hodně prospěje. Argumentovala odborností a erudovaností garanta tábora a také tím, že pár dní před začátkem se s vedoucími sejdou online a seznámí se, takže budou vědět, komu Marcela předávají.

Online setkání se nekonalo. Přešel email, že jsou dovolené a tak online odpadá. “No nic,” pomyslela si, “prostě psychologové, praktické věci jim moc nejdou,” a pokrčila rameny.

Před nástupem na tábor vyplnila dlouhý a obsáhlý dotazník. Popsala tam přesně to, co vnímala a cítila. Popsala, že Marcel přehnaně reaguje na kritiku, nesnáší ironii, že zkouší hranice kam až může zajít, že potřebuje dohled a pozitivní motivaci a spoustu dalších věcí … A že se mu tam nechce, protože ještě nikdy nikde s cizími lidmi nebyl. Byla upřímná a svědomitá.

V sobotu ráno Marcela odvezli na tábor. Přitom vyplnili ještě nějaké papíry a podepsali smlouvu. V té byly stanoveny práva a povinnosti jednotlivých účastníků.

Ve středu ráno pěstounce zavolal hlavní vedoucí tábora. Oznámil jí, že se jednohlasně (on a 18dalších vedoucích) shodli na tom, že Marcela vylučují z tábora. Jak důvod uvedl to, že Marcel provokuje další děti, narušuje program a protože si troufá i na starší kluky, hrozí, že někoho opravdu vyprovokuje k útoku.

Pěstounka zavolala pěstounovi, ten přijel z práce a jeli.

Hlavní vedoucí – garant tábora – na ně čekal a požádal je, aby si s ním chvíli sedli a promluvili. Pěstoun odmítl. Řekl mu, že ví, jaké dítě má šest let doma a že mu nikdo nebude po dvou dnech vykládat, že o něm ví něco víc. „Manželka říkala, že jste dobrej, tak jí budu věřit, ať si vás poslechne ona, já o to nestojím.”

Pěstounce se chtělo brečet. Možná se i trochu styděla.

“On nemá rád psychology,” řekla omluvně vedoucímu.

“ To já taky ne”, řekl vedoucí. “ já nejsem psycholog, jsem psychoterapeut, “ dodal.

Pak pěstounce dal podepsat nějaké papíry, na chvilku přišel i nějaký chlapec, který byl prý oddílovým vedoucím, oba shodně řekli, že to s Marcelem nejde, pěstounka něco koktala, vlastně té situaci vůbec nerozuměla, za Marcela se omlouvala, bylo jí trapně a bylo jí to líto.

“Já takové kluky v terapii měl, “ řekl hlavní vedoucí,” ale to jeden na jednoho,” dodal. Pěstounku napadlo, že je možná on ten pravý, kdo jim může pomoc, že vidí to, co jiní nevidí, koneckonců je odborník a tak se zeptala, možná by to mohla být cesta.

“Protože je Marcel v pěstounské péči a tábor hradila doprovodná organizace z částky na mé doprovázení, potřebuju nějakou zprávu o tom, proč si pro něj jedeme dřív a i kvůli vyúčtování,“ řekla hlavnímu vedoucímu.

”Samozřejmě Vám ji pošlu,” slíbil, “jen nám nechte pár dnů po skončení tábora na vydechnutí a odstup a zprávu pošleme.”

“Děkuju,“ skoro se poklonila pěstounka.

Marcel o táboře nemluvil, na otázky odpovídal nevím, když pěstounka stáhla z hromadné konverzace fotografii všech dětí, tak jí ukazoval, že s tímhle hrál to a to, tahle že byla taková a tenhle odjel domů dřív a tenhle taky… Pěstounce to trochu vrtalo hlavou, přece jen, děti se z tábora jen tak neposílají. Jak to tedy je, poslali z tábora domů více dětí nebo si to Marcel vymýšlí? A je to důležité, nebo není?

Dny plynuly a zpráva nepřicházela. Pěstounka musela sociální pracovnici vysvětlit, proč Marcel jel domů dřív. Pročetla si z novu smlouvu, kterou uzavřela s pořadateli tábora a tam se dočetla, že důvodem k vyloučení je požití návykových látek nebo sebevražedné sklony. A také to, že o vyloučení bude rodič informován telefonicky A emailem. Vrtalo jí to hlavou. 60 dětí s bolavou duší, hlavní vedoucí, kapacita v oboru a pak dalších 18psychoterapeutů a odborníků … a Marcel to nezvládl. Měl u sebe nějaký alkohol? Cigarety? Čekala na zprávu a ta stále nepřicházela.

30.9 se odvážila napsat dotaz, kdy zpráva přijde.

Nepřišla žádná reakce a pěstounka 3.10 poslala tu samou zprávu ještě jednou. Bylo to víc než šest týdnů poté, co si Marcela odvezla z tábora předčasně domů.

Za další tři dny zpráva konečně přišla.

Pěstounka byla velmi překvapená. Důvod, který byl ve zprávě uveden, slyšela poprvé. Marcel nikdy žádnému dítěti neublížil. VŽDY BYL MEZI MENŠÍMI DĚTMI JAKO RYBA VE VODĚ, STAVĚL SE DO ROLE OCHRÁNCE. Co to má znamenat? Opravdu je svěřený chlapec tak strašně jiný než si ona myslí? Opravdu se ona tak hodně mýlí?

Se slzami v očích dala zprávu přečíst pěstounovi a ten se rozzlobil. Nejenom, že pořadatelé tábora neprojevili ani trošku lítosti nad tím, že péči o 12letého chlapce nezvládli, ale nenapadlo je ani vrátit část peněz, třeba jen symbolicky. Podle smlouvy měli o důvodu vyloučení z tábora informovat předem písemně emailem, ale ani to neudělali. Zprávu, kterou hlavní vedoucí slíbil zaslat, poslali až s velkým zpožděním.

Pěstounka dala manželovi za pravdu a rozhodla se, že svou nespokojenost dá najevo. Na email odpověděla:

( ví, že se píše přecenit a je na sebe pěkně naštvaná, že zprávu odeslala s hrubkou).

Nenapadlo ji, že její zpětnou vazbu bude někdo považovat za výhružku: považovala za nutné informovat o tom, že má výhrady k jednání a míní je řešit. Kdyby jim nenapsala nic, bylo by to špatně, protože by nebyli informování. Nebo ne?

Odpověď přišla ještě týž den. Dokonce dvě odpovědi.

První od ženy, s kterou pěstounka nemluvila a která při předávání Marcela nebyla.

Druhá zpráva byla od vedoucího tábora. Od toho, který pěstounce slíbil, že jí zprávu pošle, jakmile po skončení tábora vydechne.

Pěstounka si zprávy musela přečíst několikrát a pak si musela zopakovat, že ona byla klientem, koupila si nějakou službu, služba neproběhla tak, jak bylo dohodnuto a nyní ji provozovatel služby vysvětluje, že on dodržovat smlouvu nemusí a ona nemá právo požadovat to, co jí slíbil. Dokonce tím, že není spokojena, je provozovatel služby zklamaný. Chvilku přemýšlela, že by mu poskytla radu jak si nebrat kritiku osobně a jak hledat východisko k tomu, aby příště mohl službu poskytnout kvalitněji, ale pak si řekla, že na to si ji on nenajal. Naopak, ona si najala jeho, aby pomohl jejímu svěřenému dítěti.

Chvíli si připadala jako letadlo.

(Od návratu z tábora do teď s Marcelem pěstouni ani nikdo jiný žádnou agresivitu řešit nemusel. Dělání různých zvuků, vyrušování při vyučování a přidrzlé obličeje ano, to ano.)

Z první zprávy se navíc dozvěděla, že OSPOD řeší fungování Marcela v kolektivu dětí, což pro ni byla naprosto nová informace, přestože je s Ospodem v kontaktu. Je možné, že se souhlasem k nakládání s osobními údaji při přihlášení na tábor dala pořadatelům i souhlas s nahlížením do spisu na Ospodu a jejich dokumentace? Není si toho vědoma.

Pěstounka samozřejmě ví, že má Marcel problémy. Proto ho na daný tábor poslala. Předpokládala že si s ním zkušení terapeuti budou vědět rady. Chodí do normální školy, na kroužky, jezdí na výlety, na týdenní soustředění.

Celé jí to hodně znejistilo a Marcela to opravdu poškodilo. Následky toho, co během těch necelých tří dní zažil a toho, že to ze svého pohledu nezvládl (z pohledu pěstounky k tomu nedostal adekvátní podporu) si Marcel nese do teď.

A já bych chtěla vědět, co si o tom myslíte Vy.

Kdo udělal chybu? A jakou?

Bylo chybou poslat Marcela na takový tábor?

Bylo přání o zaslání zpětné vazby a vysvětlení něco, na co pěstounka nemá nárok?

A co dál, má to pěstounka dál řešit? Má hledat příčinu Marcelovi agresivity? Nebo má věřit jemu a sama sobě? Existuje nějaká instituce, která rozhodne, kdo postupoval špatně? Může Ospod požadovat po pěstounce vrácení peněz, které zaplatil za její respit, který neproběhl? Je vyloučení dítěte správné?

A je reakce pěstounky na zprávu neadekvátní?

A reakce obou terapeutů adekvátní?