Žena regionu

Obsah článku

Ráno v šest přicupitalo  první dítě, Beruška.

Vklouzla ke mně do postele a tu hodinku do vstávání na mě upřeně koukala a střídavě mě hladila a kopala. Začala chodit do školky a tak si prostor, kde budeme jenom spolu, musí urvat ráno.

Vylézáme obvykle kolem sedmé a pokud je v pokojíčku ještě ticho, podaří se nám proklouznout ven. Cesta ze školky bývá často jediný moment, kdy jsem z celého dne sama.

Tohle ráno už byla Madlenka vzhůru a tak jsme šly do školky všichni, tři děti, pes a já. Zapomněla jsem peněženku. Už nemáme čas vracet se, kolem půl deváté začíná Zbojníkovi domácí škola a my si dali závazek, že to budeme dodržovat. Nakoupím, až půjdu z kanceláře.

Chvíli se Zbojníkem

společně opakujeme vyjmenovaná slova, začal čtvrtou třídu.  Madlenka se  dívá na Mášu a medvěda a chvíli se jí nemusím věnovat. Po dvaceti minutách už jí televize přestane bavit a chce si se mnou malovat. To znamená, že já maluju a ona mi říká, co mám dělat.

Zbojník jde samostatně pracovat. Máme plán, že to vydrží třicet minut.  Mezitím chodí na záchod, napít se, najít gumu, ořezávátko, zeptat se, co znamenají uvozovky a jestli je Pinďulína sprostá nebo není.

Po desáté obvykle jdeme ven, na nákup, na hřiště, na procházku. Ale ne dnes – v jednu hodinu mám být v Královéhradeckém muzeu na vyhlášení ankety

Žena regionu.

Je deset dopoledne a my letíme do kanceláře, odeslat kalendáře2021 My a naše „jiné“ děti, které jsem společně s dalšími pěstouny připravila.  Je strašně fajn, dělat to, co má smysl a to, co nás baví. Nestojí za námi žádná organizace, žádná nadace, nemáme ani členské příspěvky, prostě nic, jen my tři, Marcela, Petra a já a s námi pár našich přátel. Kancelář sdílíme s manželem Miriam, naší grafičky. Tedy, nastěhovali jsme se mu tam.

Madlenka začíná brečet, jen pochopí, kam jdeme. Nechce tam. Přestože ji sebou beru minimálně, nesnáší to tam. Chce ven, chce na písek. Nakonec ji musím po schodech vynést, dneska to jinak nejde, několik kalendářů musíme zabalit a odeslat.

Zvládli jsme to.

Je jedenáct a já se musím chystat. Žena regionu probíhá letos po jedenácté, jsem opravdu ráda, že jsem mezi deseti nominovanými. Nominace schvaloval kraj a pro mě to znamená, že pěstounství začíná být oceňováno. Těším se na další ženy, mám svou favoritku: Věru Finu. Paní, která krásně maluje a fotí a s úplně stejnou vervou, jako my bojujeme za ohrožené děti, ona bojuje za onkologické pacienty.

Jsme doma, opět jsem nenakoupila.  Posílám  Zbojníka na tržnici, koupit langoše, dneska prostě nevařím. Lakujeme si s Madlenkou nehty a tvářím se, že mám dost času.

Zbojník se vrací s obědem ze stánku a já volám na Madlenku, protože musíme pro Berušku do školky. Jde po Ó, protože ve dvanáct přijede moje kamarádka Renata a bude je hlídat. Dnes poprvé. Mám v plánu přesvědčit ji, aby se stala naší rodinnou zachránkyní, tetou, babičkou nebo čím bude chtít, hlavně ať občas pohlídá.

Nemůžu Madlenku najít.

Nakonec ji najdu, schovanou pod peřinou. 

Vzpomenu si na své věty jako Máš si to uklízet a nebo Když se ti to tady válí, tak se nediv …

MÁ NALAKOVANÉ OBOČÍ, OČNÍ VÍČKO I RTY. A postel. A peřinu.

Zbojník jde do školky sám a já přemýšlím nad tím, čím to z Madlenky dostanu dolů a jestli mě může sociálka obvinit z dětské práce, protože nebýt dnes Zbojníka, prostě to nezvládnu. Chce se mi brečet, protože jsem neschopná a opět nestíhám.

Přichází můj muž a chce jít do koupelny, diví se, proč ještě nejsem připravená.

Přijíždí Renata, a když mě vidí, jak si v špinavém triku čistím zuby, tak si myslí, že popletla datum.

Oblékám si šaty,

které jsem neměla pár let na sobě a nestihla jsem si je vyzkoušet. Naštěstí mi jsou. Domaluju se, prohrábnu vlasy a je to.

Renata mi na schodech pošeptá, že mi to sluší. Dodá, že takhle bych měla chodit i doma. Pořád. Abych se líbila svému muži. I sobě.

Sedáme do auta a já si uvědomím, že jsem měla jenom kafe, že jsem nejedla, že jsem strašně unavená a že se mi nikam nechce, protože se bojím, jak to děti zvládnou.

Za dvacet minut píšu Renatě, ptám se jí, Jestli malá nepláče a ona mi odpoví:

ANI SI NA TEBE NEVZPOMENE.

Setkání probíhá v krásném prostoru muzea, v komorním duchu, zatím ještě bez roušek. Představujeme se, mluvíme o sobě a svých projektech a já jsem opravdu hrdá, že tu můžu být. Jsem ve skvělé společnosti a organizátorkám se podaří přenést na mě slavnostní atmosféru.

Parkování máme zaplacené do půl třetí, slíbila jsem manželovi, že hned jak vyhlásí vítězku, tak mizíme, přišel z práce, sedl do auta, odvezl mě, doveze mě zpátky a bere děti ven, já v pět odjíždím s kýmsi kamsi …

Vyhlašují vítězku a řeknou mé jméno. A mě to dojde. Daří se nám. Jsme vidět. Jsme slyšet. Naše snažení nese výsledky.

Další články