Od 1. července 2025 platí nový systém. Zásadní změnou je, že odbornou přípravu ani psychologické posouzení už nemusí provádět přímo krajský úřad nebo organizace, kterou kraj předem vybral. Žadatel si může vybrat pověřenou osobu, která má pro danou činnost platné pověření, a to i v jiném kraji.

Následující postup se týká především zprostředkované pěstounské péče, pěstounské péče na přechodnou dobu a osvojení. Příbuzný nebo člověk blízký dítěti, který podává návrh přímo soudu, zpravidla neprochází celým procesem zprostředkování a zařazení do krajské evidence.

Přehled celého procesu

Co se při schvalování posuzuje

Krajský úřad neposuzuje pouze to, zda je žadatel bezúhonný, zdravý a má vhodné bydlení. Sleduje především:

• osobnostní a psychickou způsobilost,
• motivaci k pěstounství,
• představy a očekávání od dítěte,
• stabilitu partnerského vztahu a rodinného prostředí,
• schopnost pečovat o dítě se zkušeností ztráty a traumatu,
• ochotu přijmout původ a identitu dítěte,
• schopnost spolupracovat s rodiči dítěte a odborníky,
• schopnost podporovat kontakty dítěte s biologickou rodinou,
• postoj dětí a dalších lidí žijících v domácnosti,
• zdravotní stav, bezúhonnost a celkovou spolehlivost,
• u přechodné pěstounské péče také schopnost přijmout dočasnost péče a dítě bezpečně předat dál.

Kraj může žádost zamítnout ještě před přípravou a psychologickým posouzením, pokud zjistí závažnou překážku – například nesplnění podmínky bezúhonnosti nebo zdravotní stav, který dlouhodobé péči o dítě brání. Smyslem je, aby žadatel zbytečně neabsolvoval časově i finančně náročné části procesu.

Jak probíhají odborné přípravy

Přípravy může poskytovat pouze osoba nebo organizace, která má pověření k výkonu sociálně-právní ochrany právě pro tuto činnost.

Příprava má mít individuální i skupinovou část. Nejde jen o předávání právních informací. Má rozvíjet znalosti, dovednosti a osobní předpoklady potřebné pro péči o konkrétní skupiny dětí.

Minimální rozsah

Zákon stanovuje minimální, nikoli maximální počet hodin. Krajský úřad může ve výzvě určit jiný rozsah podle situace žadatele. U člověka, který již přípravu v minulosti absolvoval, může být rozsah upraven nebo snížen.

Po skončení přípravy musí pověřená osoba vydat doklad o absolvování nejpozději do 30 pracovních dnů. Doklad nemá být pouhým potvrzením účasti. Obsahuje také popis znalostí a dovedností žadatele a oblastí, které je potřeba dále rozvíjet.

Účast na přípravě se považuje za jiný úkon v obecném zájmu. Zaměstnanec má právo na pracovní volno v nezbytném rozsahu, nejvýše však šest dnů. Zákon tím ale automaticky nezaručuje náhradu mzdy.

Jak probíhá psychologické posouzení

Psychologické posouzení může od 1. července 2025 provádět pouze psycholog nebo organizace s příslušným pověřením k výkonu sociálně-právní ochrany dětí.

Žadatel si pověřeného psychologa vybírá sám. Krajský úřad mu má poskytnout informace o dostupných poskytovatelích a může ve výzvě určit, jaké skutečnosti mají být psychologem posouzeny.

Psycholog se zaměřuje zejména na:

• strukturu a charakteristiku osobnosti,
• aktuální psychický stav,
• motivaci k přijetí dítěte,
• očekávání od dítěte,
• stabilitu partnerského vztahu,
• fungování rodinného systému,
• zvládání stresu, ztráty a zátěžových situací,
• rodičovské předpoklady,
• schopnost přijmout dítě s jeho minulostí a biologickou rodinou,
• případná rizika pro výkon náhradní rodinné péče.

Zákon nestanovuje pevný počet rozhovorů, testů ani hodin psychologického posuzování. Rozsah musí odpovídat otázkám položeným krajským úřadem a posudek musí být úplný, odborně odůvodněný a přezkoumatelný.

Psycholog musí posudek vydat nejpozději do 30 pracovních dnů od provedení posouzení. Žadatel musí být se závěry seznámen a má právo se k průběhu i výsledku písemně vyjádřit.

Kdo přípravu a psychologické posouzení platí

Jestliže žadatel absolvuje přípravu nebo psychologické posouzení na základě výzvy krajského úřadu v probíhajícím řízení, náklady nehradí žadatel.

Pověřená osoba uplatní nárok na náhradu u krajského úřadu. Kraj náklady zaplatí jako náklady správního řízení a stát mu na tyto výdaje poskytne prostředky ze státního rozpočtu.

Maximální částky hrazené státem

Nejde o automatický paušál, který organizace vždy dostane. Hradí se pouze ekonomicky oprávněné náklady, nejvýše však do uvedeného limitu.

Kdy může platit žadatel

Žadatel může náklady hradit sám zejména tehdy, když:

• absolvuje přípravu ještě před oficiální výzvou krajského úřadu,
• nechá si vypracovat psychologický posudek bez výzvy kraje,
• požádá o druhý nebo další psychologický posudek,
• osloví současně více poskytovatelů pro stejný úkon,
• bezdůvodně přípravu či posuzování nedokončí a smlouva s poskytovatelem upravuje náhradu vzniklých nákladů.

Krajský úřad hradí pouze jeden vyžádaný doklad o přípravě a jeden vyžádaný psychologický posudek. Případné opakování nebo další posudek si žadatel zpravidla platí sám.

Jaké jsou časové limity

Samotný proces nemá jeden celkový termín, do kterého musí být žadatel definitivně schválen. Řízení se totiž po dobu příprav a psychologického posouzení přerušuje a správní lhůta v této době neběží.

Důležité lhůty jsou:

Do třiceti- či šedesátidenní správní lhůty se nezapočítává doba, po kterou je řízení přerušeno kvůli přípravě, psychologickému posouzení nebo doplňování podkladů. V praxi proto může celý proces trvat výrazně déle.

Co považuji za důležité

Nový systém přináší žadatelům svobodnější výběr poskytovatele. To je dobře. Současně však může vzniknout nerovnost mezi kraji a jednotlivými organizacemi – v dostupnosti termínů, kvalitě příprav i náročnosti psychologického posuzování.

Finanční limity navíc otevírají důležitou otázku kvality. Za 9 800 Kč má být zajištěna nejméně 48hodinová příprava jednoho dospělého člověka, včetně individuální práce, skupinové části, administrativy a závěrečného hodnocení. U 72hodinové přípravy přechodného pěstouna činí limit 12 200 Kč. Je legitimní ptát se, zda za těchto podmínek lze všude zajistit skutečně kvalitní, individuální a prakticky zaměřenou přípravu – nejen formální splnění zákonné povinnosti.

Stejně důležité je sledovat, zda si žadatel opravdu vybírá svobodně, nebo zda je fakticky odkázán na jediného dostupného poskytovatele. A také zda příprava dokáže pracovat s jeho obavami, předsudky a příliš úzkou představou o dítěti.

Příprava nemá žadatele pouze prověřit a „propustit dál“. Má ho bezpečně posunout od představy ideálního dítěte k porozumění skutečným dětem, které dnes rodinu potřebují.

Aktuální úpravu obsahuje zejména zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, vyhláška č. 473/2012 Sb. ve znění novely č. 477/2024 Sb. a metodika MPSV ke správnímu řízení o zařazení žadatelů.

Kdo zaplatí přípravu druhého dospělého

Pokud krajský úřad vyzve k absolvování přípravy také manžela, partnera nebo druha žadatele, hradí se příprava každé vyzvané dospělé osoby.

Maximální náhrada činí:

• 9 800 Kč za přípravu jednoho dospělého pro osvojení nebo dlouhodobou pěstounskou péči,
• 12 200 Kč za přípravu jednoho dospělého pro pěstounskou péči na přechodnou dobu.

U páru tedy může být uhrazeno maximálně:

Nejde o paušál automaticky vyplacený organizaci. Hradí se skutečné ekonomicky oprávněné náklady, nejvýše do stanoveného limitu.

Kdo zaplatí psychologické posouzení

U psychologického posouzení je limit výslovně stanoven za každou dospělou osobu:

• maximálně 7 700 Kč za jednoho dospělého,
• u dvou posuzovaných dospělých tedy maximálně 15 400 Kč,
• případně dalších maximálně 3 200 Kč za posuzované dítě.

Podmínkou opět je, že psychologické posouzení proběhlo na základě výzvy krajského úřadu. Pokud si partner nechá udělat další posudek dobrovolně nebo nad rámec výzvy, může jej hradit sám.

A co člověk, který žádá o další dítě?

Metodika MPSV používá označení „druhožadatel“ také pro člověka, který už jednou procesem prošel a nyní žádá o zprostředkování dalšího dítěte. To je jiná situace než druhý partner v páru.

Takový žadatel není automaticky osvobozen od nové přípravy ani psychologického posouzení. Proces se ale má přizpůsobit jeho předchozí zkušenosti:

• příprava má obsahovat skupinovou i individuální část,
• kraj může stanovit jiný nebo snížený rozsah,
• hodnotí se zkušenost s již přijatým dítětem,
• vždy se znovu posuzuje fungování celé rodiny,
• do přípravy se zapojují také děti, které už v rodině žijí,
• psycholog může upravit diagnostické metody s ohledem na dřívější posouzení,
• u přijatých dětí může být sledována také vztahová vazba a dopad příchodu dalšího dítěte.

Podle mého názoru je důležité používat přesnější označení:

• žadatel 1 a žadatel 2, pokud žádají oba,
• žadatel a společně posuzovaný partner, pokud žádá pouze jeden,
• opakovaný žadatel, pokud rodina žádá o další dítě.

Slovo „druhožadatel“ totiž může označovat dvě různé osoby a snadno vede k nedorozumění. Podrobnosti stanovují metodika MPSV k přípravám a metodika psychologického posuzování.

Proto musíme zachovat ústavní zařízení, protože děti nelze nechat bez pomoci.

Ale: Co když ti, kteří mají pěstouny vyhledávat, v samotný smysl pěstounství nevěří?

Jak ve skutečnosti vypadá snaha hledat nové pěstouny?

Podívali jsme se například na veřejnou komunikaci Prahy 13.

OSPOD má podle samotného webu městské části vyhledávat osoby, které mají zájem stát se osvojiteli nebo pěstouny. Praha 13 má dokonce ve svém akčním plánu na roky 2025–2027 napsáno, že Den pěstounství má být osvětovou akcí zaměřenou na získávání nových zájemců.

To zní dobře. Ale jak to vypadá v praxi?

Sedm příspěvků za sedm let

Na současném webu Prahy 13 jsme od roku 2019 dohledali pouhých sedm samostatných stránek věnovaných pěstounství nebo hledání náhradních rodičů. Většinou jde o krátké pozvánky na Den pěstounství či den otevřených dveří.

Bohužel, pozvánky spíš zájemce odrazují, než aby je povzbudily… Co myslíte vy?

Příspěvek z 1. června 2026 byl zveřejněn v den konání akce. Potencionální zájemci se z něj dozvěděli, že se mají ještě tentýž den dostavit do druhého patra radnice ke dveřím číslo 326.

Dvě krátké věty.

Žádný příběh pěstounské rodiny. Žádné vysvětlení, pro které děti se rodiny hledají. Žádné vyvracení obav. Žádná možnost přihlásit se na další termín. Žádný kontakt pro ty, kteří si příspěvek přečtou o den později.

Je toto opravdu náborová kampaň? Nebo jen splnění povinnosti, aby bylo možné říct, že se akce uskutečnila?

Bábovkový den jsme na webu Prahy 13 nenašli ani jednou.

Podrobné příspěvky pro jiný druh pomoci

Naopak nejméně jedenáct samostatných stránek propaguje organizaci DEJME DĚTEM ŠANCI a její pomoc dětem a mladým lidem z dětských domovů. Opakovaně se zde objevují pozvánky na prodejní akce, fotografie, poděkování, tiskové zprávy, informace o výtěžku i výzvy k nákupu kalendářů, hrnků, triček, kávy nebo pečiva.

Praha 13 tuto organizaci označuje za svého dlouhodobého partnera. V roce 2022 podpořila částkou 50 000 korun vydání její knihy. Výtěžek radniční akce v listopadu 2025 činil 81 067 korun.

Pomoc mladým lidem, kteří odcházejí z dětských domovů, je bezpochyby potřebná. Tito mladí lidé si podporu zaslouží a nebylo by spravedlivé práci organizace zlehčovat. Podle její vlastní výroční zprávy poskytla v roce 2025 dětem přímou podporu přesahující 12,2 milionu korun a od roku 2011 téměř 97 milionů korun.

To nejsou zanedbatelná čísla.

Přesto zde zůstává zásadní etická otázka.

Pomáháme řešit následek. Ale co příčina?

DEJME DĚTEM ŠANCI vybudovala svůj model pomoci především kolem dětí, které už v dětských domovech žijí, a mladých lidí, kteří je opouštějí. Spolupracuje s desítkami dětských domovů, pořádá setkání jejich ředitelů a získává peníze na podporu konkrétních dětí.

Taková pomoc zmírňuje následky ústavní péče. Sama o sobě však nezabrání tomu, aby do ústavu přišlo další dítě.

A právě tady vzniká nepříjemná otázka: Nedává veřejná správa mnohem více prostoru pomoci, která udržuje děti viditelné jako „děti z dětských domovů“, než práci, která by jim pomohla vyrůstat v rodině?

Je totiž mnohem jednodušší koupit si adventní kalendář, vypít na radnici kávu a odejít s pocitem, že jsme pomohli. Mnohem těžší je dlouhodobě hledat nové pěstouny, vysvětlovat jejich roli, pracovat s jejich obavami, připravovat je a následně jim garantovat skutečnou odbornou podporu.

Kalendář může dítěti udělat radost. Nenahradí mu ale rodinu.

Na veřejném postoji vedoucích pracovníků záleží

PhDr. Blanka Vildová, vedoucí Odboru sociální péče Prahy 13, své postoje k transformaci systému veřejně neskrývá. V březnu 2025 publikovala článek nazvaný „Zákaz umísťování dětí do pobytových zařízení je hazard se zdravím a životy dětí“. Později popsala deinstitucionalizaci jako „experiment na dětech“. V roce 2025 také vystoupila na setkání ředitelů dětských domovů pořádaném organizací DEJME DĚTEM ŠANCI.

Má samozřejmě právo upozorňovat na nedostatek krizových míst, pěstounů i podpůrných služeb. Tyto problémy jsou reálné a nesmějí se zamlčovat.

Vedoucí veřejného odboru však zároveň nese odpovědnost za to, aby zákonem nastavená změna mohla skutečně fungovat. Pokud někdo opakovaně říká, že bez ústavů se neobejdeme, veřejnost má právo ptát se, jak intenzivně se na jeho úřadě hledá alternativa.

Kolik lidí jednotlivé Dny pěstounství skutečně oslovily? Kolik zájemců přišlo? Kolik jich podalo žádost? Kolik bylo nakonec zařazeno do evidence? Jak s nimi úřad dále pracoval? Kolik peněz investovala Praha 13 do dlouhodobé kampaně na podporu pěstounství? A proč se o potřebě nových rodin nemluví průběžně po celý rok?

Bez těchto údajů nemůžeme říct, že Praha 13 pěstouny nehledá. Můžeme ale říct, že její veřejná komunikace žádnou naléhavou a dlouhodobou snahu hledat je neukazuje.

Jak by měl vypadat skutečný nábor

Pěstouny nenajdeme tím, že jednou za rok otevřeme na několik hodin kancelář a na web napíšeme číslo dveří.

Skutečné hledání pěstounů znamená pravidelně vysvětlovat, pro koho pěstounství je a pro koho není. Ukazovat příběhy dětí i pěstounských rodin. Mluvit o starších dětech, sourozencích, romských dětech i dětech se zdravotním znevýhodněním. Nabízet zájemcům osobní kontakt se zkušenými pěstouny. Spolupracovat se školami, zaměstnavateli, lékaři, místními organizacemi i médii. A hlavně otevřeně slíbit, že rodina po přijetí dítěte nezůstane sama.

Pomoc dětem z dětských domovů je potřebná. Ještě důležitější je ale pracovat na tom, aby další děti do dětského domova vůbec nemusely přijít.

Peníze dítěti mohou pomoci začít samostatný život. Rodinu mu však nenahradí.

A pokud skutečně věříme, že děti patří do rodin, musí to být vidět nejen v zákoně, ale také na webu, v rozpočtu, v každodenní práci úřadu a ve výsledcích.

Ne jednou za rok. Každý den.

I děťátko, které drží na fotografii v náručí, brzy po našem setkání předala do jeho nové, definivní rodiny. 

„Děti mají vyrůstat v rodině, úplně nejlépe v té své,“ popisuje svůj pohled na věc.

„Pokaždé, když děťátko přebírám, mísí se ve mně zvláštní kombinace pocitů. Vždy se jedná o příběh ohroženého dítěte, ať už jsou okolnos jakékoliv. Nejjednodušší, byť s nádechem určité melancholie, jsou případy, kdy se jedná o novorozence, jehož biologič rodiče dají ihned souhlas s adopcí. Miminka od nás odchází po uplynutí zákonem stanovené lhůty a vzniká nová rodina. Všem dětem s sebou dáváme Knihu jejich dosavadního života, kde jsou zapsané důležité momenty a chvíle jejich života – to, v jaké porodnici nebo v jakém babyboxu byly, kdy jsme si je přivezli domů, kdy se poprvé usmály.

Nedávno jsem úplnou náhodou potkala rodinu s jedním naším pěstouňátkem. To dítě mě poznalo, ptalo se, jestli jsem to opravdu já, ta paní z knížky a jestli to miminko, které mám v kočárku, je u mě také jen na chvíli.

Děti celý proces vnímají přirozeně, to jen my, dospělí, věci někdy až příliš komplikujeme.

Po tomto milém a dojemném setkání jsem se opět přesvědčila o tom, že to, co s manželem děláme, má smysl,“ pokračuje ve vyprávění. 

Přechodná pěstounská péče ale není určená pouze pro miminka a děti směřující do adopce. Proškolení pěstouni jsou připraveni přijmout i děti větší a i takové, které zažily opravdu ošklivé věci. 

„Někdy je to hodně těžké. Například jsme měli v péči dítě, jehož rodiče byli obviněni z týrání. Po celou dobu našeho pečování se obvinění vyšetřovalo, psaly se různé posudky, vyslýchali svědci. Do toho jsme s těmi rodiči měli úředně doporučené schůzky, které končily úplně rozhozeným dítětem zvracejícím po cestě domů a pak ještě celou noc. Pochopitelně je v takovém případě mojí povinnos se s rodiči svěřeného dítěte vídat a nepřísluší mi nějak je hodnot. Bylo pro mě ale velmi náročné, že jsem neměla možnost do celého procesu mluvit, a nemohla jsem před těmito setkáními nám svěřené dítě chránit. Ačkoli jsem to právě já, koho stát uznal kompetentním o dítě pečovat, o těchto věcech rozhodují sociální pracovníci a doprovodné organizace. 

I tento příběh má šťastný konec: dítko nakonec žije se svými rodiči, kteří se za podpory svého okolí naučili s ním správně pracovat. Je jim spolu dobře. Několikrát jsme měli to štěstí a náhodou jsme se potkali. Pokaždé jsme si s jeho maminkou dlouho povídaly a bylo skvělé se s nimi vidět. Vidět tu změnu, pokroky, spokojené dítě a dobrou mámu. Vnímám takové příběhy vlastně jako malé zázraky a naplňují mě upřímnou radostí.” 

Petra a její muž jsou jedni z prvních přechodných pěstounů u nás. 

„Těší mě, že jsem u něčeho tak důležitého, jako je pomoc dítě. Když jsem unavená nebo třeba rozzlobená na systém, vybavím si některé z „našich dětí“ a to, co by s ním mohlo být, kdybychom my, přechodní pěstouni, nebyli.

Vzpomenu si například na holčičku, kterou nám dovezli v jejích devíti měsících. Oba rodiče měli problém s drogami a malá byla hodně zanedbaná. Vystrašená, hladová, opruzená. Její táta zmlál mamku tak, že skončila v nemocnici a on v kriminále. Volali nám ve tři odpoledne a v pět už byla u nás. Měla jsem ji v náručí snad celý měsíc, než se uklidnila a začala se usmívat. Dneska je z ní nádherná a šikovná holčička a je se svou mamkou, která se ze závislos vyléčila a o malou dobře pečuje. V době, kdy byla maminka po detoxu a čekala na nástup do léčebné komunity, neměla kde být, a tak jsem ji vzala k nám domů. Viděla jsem, že malou miluje.

Nakonec jsem je odvezla do léčebny přes půl republiky a dodnes se s nimi vídám. Myslím, že jsme s manželem byli první a také jediní, kdo mamince věřil, že to může zvládnout. A nemýlili jsme se.“ 

Děti, které přechodní pěstouni dostávají do péče, jsou děti „rozbité”.

I novorozenec, který zůstane pár hodin bez blízké osoby, cítí prázdno. Dokázal to bezpočet výzkumů a bylo o tom napsáno množství odborných pojednání. Přechodní pěstouni dělají neuvěřitelně důležitou práci – pro dítě zastávají roli těch nejbližších lidí, rodičů. „Rozbité” děťátko se léčí pomocí dotyků, houpání, hlazení. Potřebuje cítit hlavně bezpečí. Krmení, koupání i vycházky se musí přizpůsobit jemu, ne jim. To platí i pro starší děti, které se navíc často musí vyrovnávat s těžkými věcmi, které zažily. Právě na to potřebují mít „svého“ člověka, který s nimi bude právě ve chvílích, kdy ho potřebujÍ.

Zajímá vás přechodná pěstounská péče?

Chcete o ní vědět víc, potkat se s některou z přechodných pěstounek, na něco se zeptat?

Přihlaste se k odběru SPIRITUSu!

Vážené vedení Ministerstva práce a sociálních věcí,

obracíme se na vás jménem iniciativy SPIRIT2018 z.s, a dalších pěstounských rodin. 

Pěstounská péče je náročná a odborná činnost. Děti, které k nám  přicházejí, za sebou mají často  zkušenost ztráty, zanedbávání, nejistoty nebo traumatu. Péče o ně vyžaduje stabilitu, energii, čas i odborné vedení.

V roce 2012 byla zavedena služba doprovázení pěstounů s jasným cílem:

• předcházet předčasnému ukončení pěstounské péče,
• podporovat její dlouhodobou stabilitu ve prospěch dítěte,
• zajistit pěstounům odbornou podporu.

Dohoda o výkonu pěstounské péče má garantovat odbornou, praktickou i lidskou podporu.

Bohužel se v praxi setkáváme čím dál častěji s výhradami  k tomu, jak fungují doprovázející organizace. Chceme zdůraznit, že doprovázení neodmítáme. Odmítáme jeho deformaci. 

Finanční rámec služby

Roční příspěvek na doprovázení pro doprovázející subjekty činí:

• 66 000 Kč u běžného pěstounství a svěření dítěte,
• 72 000 Kč u přechodné pěstounské péče,
• + 18 000 Kč při péči o tři a více dětí nebo o dítě se zdravotním postižením.

Tyto prostředky nejsou symbolické. Jsou určeny k zajištění konkrétních služeb pro pěstounské rodiny. Bohužel tomu tak v praxi často není a doprovázení je často pouze formální. A navíc se v některých případech  z  doprovázení stala služba, která nejen že pěstounské rodině nepomáhá, ale dokonce ji vyčerpává. 

Naše zkušenosti ukazují na opakující se systémové problémy:

• formálnost doprovázení – redukce doprovázení na minimum nutné k formálnímu vykázání služby
• s výše uvedeným související nejasné využívání finančních prostředků, kdy významná část podpory končí v provozu organizací místo v přímé pomoci rodinám,
• nedostatečné zajištění odborné pomoci a navazujících služeb  – psychoterapie, lékaři, odborní lékaři, zubaři, právníci, školka a škola v místě bydliště, v rozsahu odpovídajícím potřebám dětí i pěstounů,
• nezkušené klíčové pracovnice, často začátečnice bez zkušeností nejen s NRP, ale i s dětmi obecně, což vede k nedůvěře a nejistotě pěstounů
• posun od podpory ke kontrole, často doprovázený přístupem z pozice moci místo partnerství, dokonce nevhodná či arogantní komunikace ze strany vedení některých doprovodných organizací,
• absence funkčního a bezpečného mechanismu stížností, kam se může pěstoun  obrátit bez obav,
• nejednotný přístup k financování služeb pro pěstouny, který vede k různému plnění a tedy k nerovnému přístupu k pěstounským rodinám
• absence supervizí 
• absence pomoci při zajištění osobní péče o dítě při vyřizování nezbytných záležitostí – často nahrazena finanční kompenzací, místo aby byla poskytnuta reálná služba
• absence 14ti denního respitu – dokonce některé DO svým pěstounům tvrdí, že MPSV respitní službu zakázalo
• 24hodinové vzdělávání se v praxi často mění spíše v administrativní povinnost, protože ze strany doprovázejících organizací chybí jeho smysluplné plánování podle individuálních potřeb konkrétní rodiny a dítěte. Nabízená školení bývají nevhodná či obecná a pěstouni zároveň nemají dostatečný prostor zajistit si vzdělávání, které by skutečně odpovídalo jejich aktuálním potřebám.

To považujeme za zásadní rozpor mezi deklarovaným smyslem služby a její reálnou podobou.

Zároveň víme, že existují DO, které doprovází kvalitně a smysluplně. Bohužel mají naplněnou kapacitu. Doprovodných organizací na trhu není tolik, aby vznikla přirozená konkurence a pěstouni u té své – nevyhovující – zůstávají často právě proto, že neexistuje lepší varianta. 

Voláme po otevřené, poctivé a odvážné debatě o budoucnosti doprovázení pěstounských rodin v České republice.

Žádáme Vás, abyste:

• otevřeli odbornou diskuzi o kvalitě a reálném fungování doprovázení,
• zohlednili zkušenosti nás, pěstounů, jako důležitý a nezastupitelný zdroj zpětné vazby,
• prověřili efektivitu využívání finančních prostředků určených na doprovázení pěstounských rodin,
• podpořili nastavení služeb, které budou skutečně posilovat stabilitu pěstounských rodin a chránit vztah dítě–pěstoun,
• vytvořili prostor pro větší transparentnost, sdílení dobré praxe a jasnější standardy kvality podpory.

Současně vyzýváme ke společnému jednání u kulatého stolu:

• zástupce doprovodných organizací,
• Ministerstvo práce a sociálních věcí,
• Úřad práce České republiky,
• odbornou veřejnost,
• a samotné pěstouny, kterých se nastavení systému bezprostředně dotýká.

Jsme přesvědčeni, že budoucnost náhradní rodinné péče nelze vytvářet bez aktivního zapojení nás, pěstounů. Jme každodenními nositeli odpovědnosti za děti, které systém nedokázal ochránit v jejich původních rodinách. Proto by naše zkušenost měla být vnímána jako důležitá součást odborné diskuse i rozhodovacích procesů.

Máme věcné návrhy, zkušenosti z terénu i ochotu podílet se na hledání funkčních řešení. Jsme připraveni být rovnocenným partnerem při revizi systému doprovázení a při hledání cesty, jak služby nastavit tak, aby skutečně podporovaly děti a rodiny, pro které byly vytvořeny.

Věříme, že:

Doprovázení má být oporou.
Má vytvářet bezpečí, nikoli napětí.
Má posilovat vztah dítě – pěstoun, ne ho narušovat.

Pěstounství bez podpory nefunguje.
Podpora bez respektu k pěstounům také ne.

Společně můžeme vrátit doprovázení jeho skutečný smysl.

Za iniciativu SPIRIT2018 z. s.Marcela Tobiášová, Iveta Hromasová, Petr Skála
osveta@spirit2018.cz,  tel. 721 429 879

V debatách o náhradní rodinné péči se často používá jeden společný pojem – „náhradní rodiče“. Pod ním se ale skrývají dvě velmi odlišné role: adopce a pěstounství.

My ve SPIRIT dlouhodobě vnímáme, že tyto dvě cesty se v praxi někdy zbytečně směšují – a to může být problém jak pro dospělé, tak především pro děti.

Adopce a pěstounství mají totiž jiný smysl, jinou dynamiku vztahů a také jiné nároky na rodiče.

Adopce: vznik nové rodiny

Adopce je cesta, kdy vzniká nová rodina. Dítě se právně i společensky stává dítětem adoptivních rodičů. Přijímá jejich jméno, rodinu i rodinný příběh.

Je proto přirozené, že adoptivní rodiče vstupují do tohoto procesu s určitou představou o dítěti, které přijmou. Často mají přání, aby dítě bylo:

• malé,
• zdravotně v dobrém stavu,
• někdy také určitého etnika nebo pohlaví.

Nevidíme na tom nic nelegitimního. Adopce je především cesta k rodičovství. Lidé do ní vstupují proto, že chtějí vychovávat dítě jako své.

Zároveň je ale důležité, aby adoptivní rodiče rozuměli i specifickým tématům adopce – otázkám identity dítěte, práci s informacemi o biologické rodině nebo otevřenému mluvení o původu dítěte.

Pěstounství: služba dítěti a jeho příběhu

Pěstouni vstupují do života dítěte, které už má svou rodinu, historii a často i velmi složité zkušenosti. Jejich role není dítě „získat“, ale provázet ho určitou část jeho životní cesty.

To znamená přijmout i skutečnosti, které mohou být velmi náročné:

• dítě může zůstat ve vztahu se svou biologickou rodinou,
• může ji hledat a potřebovat,
• někdy se do ní může i vrátit.

Proto se domníváme, že pěstounství vyžaduje velkou míru vnitřní stability a vyzrálosti. Pěstoun by neměl vstupovat do této role primárně proto, aby si „naplnil“ vlastní rodičovskou potřebu nebo sanoval bezdětnost.

Problém společných příprav

V praxi se ale často setkáváme s jednou věcí, která podle našeho názoru není ideální.

Přípravy na adopci a na pěstounství probíhají často společně.

Na jedné straně tak sedí:

• lidé, kteří ještě nikdy rodiči nebyli a připravují se na adopci,
• na druhé straně zkušení rodiče, kteří chtějí přijmout dítě do pěstounské péče.

Jejich motivace, zkušenosti i očekávání jsou přitom velmi rozdílné.

Společná příprava může být v některých momentech obohacující, ale zároveň může vést k nejasnostem v tom, jaká je vlastně role pěstouna a jaká role adoptivního rodiče.

Tlak na změnu rozhodnutí

Setkáváme se také s jinou praxí, která nás znepokojuje.

Někdy jsou žadatelé o adopci motivováni nebo přímo tlačeni k tomu, aby zvážili pěstounství. Argumentem bývá nedostatek adoptovatelných dětí nebo snaha rychleji najít rodinu pro děti, které čekají.

Rozumíme tomu, že systém hledá řešení. Přesto si myslíme, že tato cesta není správná.

Adopce a pěstounství nejsou zaměnitelné role. Pokud někdo touží po adopci a není vnitřně připraven na pěstounství, může být takové rozhodnutí později velmi těžké – pro dospělé i pro dítě.

Stejně tak pěstounství potřebuje lidi, kteří do něj vstupují vědomě a s jasným pochopením jeho smyslu.

Jakou podporu potřebují adoptivní rodiny

Adoptivní rodiny po dokončení adopce většinou vypadávají ze systému podpory. Formálně se stávají běžnou rodinou.

Přesto víme, že i adopce může přinášet otázky a výzvy:

• jak mluvit s dítětem o jeho původu,
• jak reagovat na otázky identity,
• jak pracovat s informacemi o biologické rodině.

Adoptivní rodiče proto podle nás potřebují dostupnou odbornou pomoc, pokud ji sami vyhledají – poradny, vzdělávání nebo podpůrné skupiny. Nemusí jít o kontrolní systém, ale o možnost opory, když ji rodina potřebuje.

Jakou podporu potřebují pěstouni

U pěstounů je situace jiná.

Pěstounství je role, která je od začátku spojena s institucionálním rámcem a spoluprací se systémem ochrany dětí. Pěstouni proto potřebují:

• kvalitní doprovázení,
• odbornou podporu při práci s traumaty dětí,
• možnost sdílení a supervize,
• vzdělávání, které odpovídá realitě jejich role.

Pěstoun totiž často stojí uprostřed vztahů mezi dítětem, biologickou rodinou a institucemi. Bez podpory může být tato role velmi osamělá.

Potřebujeme větší jasno

Z našeho pohledu by pomohlo jediné: jasněji rozlišovat, co je adopce a co je pěstounství.

Ne proto, abychom jednu cestu hodnotili výš než druhou.
Ale proto, že každá z nich má jiný smysl a jiné nároky na dospělé.

Děti, které přicházejí do náhradních rodin, už mají za sebou složitý začátek života. O to víc potřebují, aby systém kolem nich byl srozumitelný, stabilní a poctivý.

A to začíná právě tím, že budeme pěstounství a adopci vnímat jako dvě různé – a stejně důležité – cesty pomoci dítěti.

Takže ideální adoptivní rodiče.
No, to jsme si mysleli taky. Jenže tím, že jsme za sebou neměli umělé oplodnění a asi že jsme ani netrpěli touhou být tatínek a maminka, a hlavně že jsme neměli žádnou představu, jaké to dítě má být, tak jsme byli podezřelí. Já to zkrátím – z přípravy jsme vylezli s tím, že chceme zdravé dítě většinového etnika.

Po nějaké době po tom, co jste byli schváleni a zařazeni na seznam čekatelů, jsi mě oslovila a potkali jsme se.Jo, sledovala jsem tě na facebooku a rozhodla jsem se ti napsat. My jsme si totiž až po nějaké chvíli uvědomili, že vlastně vůbec nevíme, proč máme ty požadavky. Že jsme se nechali natlačit někam, kde nám není dobře, byť jsme to během procesu „přípravy“ několikrát avizovali, že bychom byli ochotní si vzít např. i dítě na invalidním vozíku, menšinového (jakéhokoliv) etnika…Je to blbý, ale chtěla jsem se s tebou potkat a zjistit, jestli je péče o romské děti opravdu tak jiná, než o neromské.

Potkali jsme se a vy jste pak… o tom doma ještě chvíli mluvili a pak zavolali na kraj, že chceme ty preference změnit. Museli jsme znovu na pohovor s psychologem, že nechceme „jen zkrátit“ dobu čekání na dítě (Protože „takové“ děti téměř nikdo „nechce“, tudíž jsou „k mání dřív“…), tak abychom obhájili své rozhodnutí. Dneska mi to přijde tak absurdní, vůbec nechápu, proč se to dělo.

Asi je důležité říct, že je to už 9 let a dnes je to třeba jinak. Hele, dovolili nám tedy “poloromské” dítě a hned další měsíc po tomhle dovolení nám nabídli dítě, které bylo v PPPD už skoro rok a hrozila mu mezinárodní adopce. Bylo z babyboxu, vedené jako dítě poloromské a mělo hendikep, za sebou operaci (zřejmě i další před sebou, což se také stalo) a před sebou každodenní rehabilitace, nutnost rehabilitačních pomůcek a do dovršení růstu, tedy do dospělosti, docházení na ortopedii s půlroční intenzitou. Z naší strany to byla láska na první pohled.
Měla jsem tenkrát strašnou radost, i když jsem silně vnímala tu absurditu.

Kdybyste se systému nepostavili a nezatlačili na kraj, to dítě byste neměli.  A co hůř, ono by nemělo vás. Musela jsem si zakázat na to myslet. Překvapila mě intenzita naší lásky, celé naší rodiny, to, jak krásně vše zapadlo. 

Děťátko jste dostali do předadopční péče … a 4 měsíce na to, nám zavolal Ospod s tím, že „se našel“ jeho původní rodný list a že ten, který mu vystavil soud po nálezu v babyboxu se ruší. Ovšem s ním bylo zrušeno i RČ a my jsme doma měli dítě, ke kterému jsme neměli doklady. Tedy měli ale neplatné, takže, pokud by se něco stalo a my potřebovali lékařské ošetření, dítě v naší péči nebylo vlastně ani pojištěné… Tím pádem vznikla, dle zákona, jeho biologické rodině „znovu“ práva na dítě. Ospod ji musel oslovit a matka s biologickou rodinou měla 3 měsíce na to, rozhodnout se, zda s adopcí souhlasí.

Dokážeš popsat, co to pro tebe znamenalo? Totální kolaps. Bylo to strašný. Pro mě, pro manžela, pro naše rodiče. Bála jsem se, že to moji rodiče nezvládnou, pokud se někdo z biologické rodiny dítěte rozmyslí, že si ho tedy „vezme zpět“. Ten strach byl strašný. Strašný.

Vím, že to dopadlo dobře a máte k vašemu adoptivnímu dítěti veškerá práva. Dokážeš s odstupem času říct, jak se to mohlo stát? To naše dítě se narodilo v porodnici a do babyboxu bylo dáno asi po třech dnech. Celá komunita věděla, že se to stalo a sociální pracovnice to věděla taky, i když to nikdy otevřeně nepřiznala. V porodnici věděli, kdo tam rodil a na matrice věděli, že si matka nevyzvedla RL dítěte, navíc v době, kdy se v babyboxu objevilo dítě…Bylo to malé město, každý zná každého…Ono bylo zapsané, zaevidované, dlouhé měsíce u přechodné pěstounky a pak u nás. Nikdo si nevšiml, že vlastně není.

Kdo myslíš, že neudělal dobře svoji práci? Kdo za to podle tebe může? Já jsem přesvědčená, že jeho sociální pracovnice, potažmo celý OSPOD, Policie… Všichni o tom věděli, všichni věděli, že je to průser, když se to „provalilo“. A provalilo se to jen proto, že dle zákona je vždy (logicky) platný PRVNÍ rodný list a to byl, samozřejmě, ten vystavený v porodnici. Než vlastně zjistili, že ho nemohou ignorovat, mysleli si, že to všechno „zametou pod koberec“, protože tohle dítě, s tímhle hendikepem, dítě, které brzy ztmavne, nikdo chtít nebude. Nechtělo se jim, dle mého názoru, trávit čas řešením nějakého „chudáka“. Přitom, opět podle mě, stačilo zvednout telefon a obvolat okolní nemocnice, zda se tam v určité době narodilo dítě s tou a tou diagnózou. JEDNODUCHÉ, JAKO FACKA, ale nikdo to neudělal… Jeli jsme i k ombudsmanovi do Brna na konzultaci, ale nakonec jsme se na to vše vykašlali, protože ve finále by to stejně nakonec odneslo zase to dítě. (média, dotčené město atd.) A to mělo za sebou už víc, než dost!

Ještě mi řekni – tomu miminku je už 10, jaké je?
Úžasné. Chytré. Krásné. Milované. Máme album, kde jsou fotky od prvního dne u přechodné pěstounky. Potkáváme se s ní a přátelíme dodnes, vypráví mu o tom, jaké to bylo, když bylo malé. Teď jsme tam mohli dopsat i jméno. Kořeny. Máme na čem stavět.

Úplně na začátku jsi mluvila o dětech. O tom, že by jich mohlo být víc. Po soudu jsme zavolali na kraj a nechali se z evidence žadatelů vymazat. Byli jsme tak rozzlobení! Říct někomu po pár měsících péče – adoptivní péče – že možná o dítě přijde, protože se musí oslovit biologická rodina, která byla rok neznámá – a zjistit, že to mohli udělat hned – a že za to nikdo nemá žádnou odpovědnost – to je přece strašné. Nechceme s tímhle systémem mít nic společného.

Ještě prosím…když bylo miminko z babyboxu a údajně anonymní, kdo ho popsal „poloromským“ a vlastně tím ztížil jeho šanci na adopci? To je právě ono. Sociální pracovnice věděla, kdo je biologická máma, ale nic s tím nedělala. A na kraji – přestože jsme měli napsáno, že akceptujeme dítě z babyboxu – nás nekontaktovali, protože jsme tam zároveň měli to většinové etnikum, do kterého nás prostě natlačili. Mohli jsme být společně už dávno, přechodná pěstounka mohla pečovat o jiné potřebné dítě … Ještě teď, když o tom mluvíme, jsme strašně naštvaná.