V debatách o náhradní rodinné péči se často používá jeden společný pojem – „náhradní rodiče“. Pod ním se ale skrývají dvě velmi odlišné role: adopce a pěstounství.

My ve SPIRIT dlouhodobě vnímáme, že tyto dvě cesty se v praxi někdy zbytečně směšují – a to může být problém jak pro dospělé, tak především pro děti.

Adopce a pěstounství mají totiž jiný smysl, jinou dynamiku vztahů a také jiné nároky na rodiče.

Adopce: vznik nové rodiny

Adopce je cesta, kdy vzniká nová rodina. Dítě se právně i společensky stává dítětem adoptivních rodičů. Přijímá jejich jméno, rodinu i rodinný příběh.

Je proto přirozené, že adoptivní rodiče vstupují do tohoto procesu s určitou představou o dítěti, které přijmou. Často mají přání, aby dítě bylo:

• malé,
• zdravotně v dobrém stavu,
• někdy také určitého etnika nebo pohlaví.

Nevidíme na tom nic nelegitimního. Adopce je především cesta k rodičovství. Lidé do ní vstupují proto, že chtějí vychovávat dítě jako své.

Zároveň je ale důležité, aby adoptivní rodiče rozuměli i specifickým tématům adopce – otázkám identity dítěte, práci s informacemi o biologické rodině nebo otevřenému mluvení o původu dítěte.

Pěstounství: služba dítěti a jeho příběhu

Pěstouni vstupují do života dítěte, které už má svou rodinu, historii a často i velmi složité zkušenosti. Jejich role není dítě „získat“, ale provázet ho určitou část jeho životní cesty.

To znamená přijmout i skutečnosti, které mohou být velmi náročné:

• dítě může zůstat ve vztahu se svou biologickou rodinou,
• může ji hledat a potřebovat,
• někdy se do ní může i vrátit.

Proto se domníváme, že pěstounství vyžaduje velkou míru vnitřní stability a vyzrálosti. Pěstoun by neměl vstupovat do této role primárně proto, aby si „naplnil“ vlastní rodičovskou potřebu nebo sanoval bezdětnost.

Problém společných příprav

V praxi se ale často setkáváme s jednou věcí, která podle našeho názoru není ideální.

Přípravy na adopci a na pěstounství probíhají často společně.

Na jedné straně tak sedí:

• lidé, kteří ještě nikdy rodiči nebyli a připravují se na adopci,
• na druhé straně zkušení rodiče, kteří chtějí přijmout dítě do pěstounské péče.

Jejich motivace, zkušenosti i očekávání jsou přitom velmi rozdílné.

Společná příprava může být v některých momentech obohacující, ale zároveň může vést k nejasnostem v tom, jaká je vlastně role pěstouna a jaká role adoptivního rodiče.

Tlak na změnu rozhodnutí

Setkáváme se také s jinou praxí, která nás znepokojuje.

Někdy jsou žadatelé o adopci motivováni nebo přímo tlačeni k tomu, aby zvážili pěstounství. Argumentem bývá nedostatek adoptovatelných dětí nebo snaha rychleji najít rodinu pro děti, které čekají.

Rozumíme tomu, že systém hledá řešení. Přesto si myslíme, že tato cesta není správná.

Adopce a pěstounství nejsou zaměnitelné role. Pokud někdo touží po adopci a není vnitřně připraven na pěstounství, může být takové rozhodnutí později velmi těžké – pro dospělé i pro dítě.

Stejně tak pěstounství potřebuje lidi, kteří do něj vstupují vědomě a s jasným pochopením jeho smyslu.

Jakou podporu potřebují adoptivní rodiny

Adoptivní rodiny po dokončení adopce většinou vypadávají ze systému podpory. Formálně se stávají běžnou rodinou.

Přesto víme, že i adopce může přinášet otázky a výzvy:

• jak mluvit s dítětem o jeho původu,
• jak reagovat na otázky identity,
• jak pracovat s informacemi o biologické rodině.

Adoptivní rodiče proto podle nás potřebují dostupnou odbornou pomoc, pokud ji sami vyhledají – poradny, vzdělávání nebo podpůrné skupiny. Nemusí jít o kontrolní systém, ale o možnost opory, když ji rodina potřebuje.

Jakou podporu potřebují pěstouni

U pěstounů je situace jiná.

Pěstounství je role, která je od začátku spojena s institucionálním rámcem a spoluprací se systémem ochrany dětí. Pěstouni proto potřebují:

• kvalitní doprovázení,
• odbornou podporu při práci s traumaty dětí,
• možnost sdílení a supervize,
• vzdělávání, které odpovídá realitě jejich role.

Pěstoun totiž často stojí uprostřed vztahů mezi dítětem, biologickou rodinou a institucemi. Bez podpory může být tato role velmi osamělá.

Potřebujeme větší jasno

Z našeho pohledu by pomohlo jediné: jasněji rozlišovat, co je adopce a co je pěstounství.

Ne proto, abychom jednu cestu hodnotili výš než druhou.
Ale proto, že každá z nich má jiný smysl a jiné nároky na dospělé.

Děti, které přicházejí do náhradních rodin, už mají za sebou složitý začátek života. O to víc potřebují, aby systém kolem nich byl srozumitelný, stabilní a poctivý.

A to začíná právě tím, že budeme pěstounství a adopci vnímat jako dvě různé – a stejně důležité – cesty pomoci dítěti.

Takže ideální adoptivní rodiče.
No, to jsme si mysleli taky. Jenže tím, že jsme za sebou neměli umělé oplodnění a asi že jsme ani netrpěli touhou být tatínek a maminka, a hlavně že jsme neměli žádnou představu, jaké to dítě má být, tak jsme byli podezřelí. Já to zkrátím – z přípravy jsme vylezli s tím, že chceme zdravé dítě většinového etnika.

Po nějaké době po tom, co jste byli schváleni a zařazeni na seznam čekatelů, jsi mě oslovila a potkali jsme se.Jo, sledovala jsem tě na facebooku a rozhodla jsem se ti napsat. My jsme si totiž až po nějaké chvíli uvědomili, že vlastně vůbec nevíme, proč máme ty požadavky. Že jsme se nechali natlačit někam, kde nám není dobře, byť jsme to během procesu „přípravy“ několikrát avizovali, že bychom byli ochotní si vzít např. i dítě na invalidním vozíku, menšinového (jakéhokoliv) etnika…Je to blbý, ale chtěla jsem se s tebou potkat a zjistit, jestli je péče o romské děti opravdu tak jiná, než o neromské.

Potkali jsme se a vy jste pak… o tom doma ještě chvíli mluvili a pak zavolali na kraj, že chceme ty preference změnit. Museli jsme znovu na pohovor s psychologem, že nechceme „jen zkrátit“ dobu čekání na dítě (Protože „takové“ děti téměř nikdo „nechce“, tudíž jsou „k mání dřív“…), tak abychom obhájili své rozhodnutí. Dneska mi to přijde tak absurdní, vůbec nechápu, proč se to dělo.

Asi je důležité říct, že je to už 9 let a dnes je to třeba jinak. Hele, dovolili nám tedy “poloromské” dítě a hned další měsíc po tomhle dovolení nám nabídli dítě, které bylo v PPPD už skoro rok a hrozila mu mezinárodní adopce. Bylo z babyboxu, vedené jako dítě poloromské a mělo hendikep, za sebou operaci (zřejmě i další před sebou, což se také stalo) a před sebou každodenní rehabilitace, nutnost rehabilitačních pomůcek a do dovršení růstu, tedy do dospělosti, docházení na ortopedii s půlroční intenzitou. Z naší strany to byla láska na první pohled.
Měla jsem tenkrát strašnou radost, i když jsem silně vnímala tu absurditu.

Kdybyste se systému nepostavili a nezatlačili na kraj, to dítě byste neměli.  A co hůř, ono by nemělo vás. Musela jsem si zakázat na to myslet. Překvapila mě intenzita naší lásky, celé naší rodiny, to, jak krásně vše zapadlo. 

Děťátko jste dostali do předadopční péče … a 4 měsíce na to, nám zavolal Ospod s tím, že „se našel“ jeho původní rodný list a že ten, který mu vystavil soud po nálezu v babyboxu se ruší. Ovšem s ním bylo zrušeno i RČ a my jsme doma měli dítě, ke kterému jsme neměli doklady. Tedy měli ale neplatné, takže, pokud by se něco stalo a my potřebovali lékařské ošetření, dítě v naší péči nebylo vlastně ani pojištěné… Tím pádem vznikla, dle zákona, jeho biologické rodině „znovu“ práva na dítě. Ospod ji musel oslovit a matka s biologickou rodinou měla 3 měsíce na to, rozhodnout se, zda s adopcí souhlasí.

Dokážeš popsat, co to pro tebe znamenalo? Totální kolaps. Bylo to strašný. Pro mě, pro manžela, pro naše rodiče. Bála jsem se, že to moji rodiče nezvládnou, pokud se někdo z biologické rodiny dítěte rozmyslí, že si ho tedy „vezme zpět“. Ten strach byl strašný. Strašný.

Vím, že to dopadlo dobře a máte k vašemu adoptivnímu dítěti veškerá práva. Dokážeš s odstupem času říct, jak se to mohlo stát? To naše dítě se narodilo v porodnici a do babyboxu bylo dáno asi po třech dnech. Celá komunita věděla, že se to stalo a sociální pracovnice to věděla taky, i když to nikdy otevřeně nepřiznala. V porodnici věděli, kdo tam rodil a na matrice věděli, že si matka nevyzvedla RL dítěte, navíc v době, kdy se v babyboxu objevilo dítě…Bylo to malé město, každý zná každého…Ono bylo zapsané, zaevidované, dlouhé měsíce u přechodné pěstounky a pak u nás. Nikdo si nevšiml, že vlastně není.

Kdo myslíš, že neudělal dobře svoji práci? Kdo za to podle tebe může? Já jsem přesvědčená, že jeho sociální pracovnice, potažmo celý OSPOD, Policie… Všichni o tom věděli, všichni věděli, že je to průser, když se to „provalilo“. A provalilo se to jen proto, že dle zákona je vždy (logicky) platný PRVNÍ rodný list a to byl, samozřejmě, ten vystavený v porodnici. Než vlastně zjistili, že ho nemohou ignorovat, mysleli si, že to všechno „zametou pod koberec“, protože tohle dítě, s tímhle hendikepem, dítě, které brzy ztmavne, nikdo chtít nebude. Nechtělo se jim, dle mého názoru, trávit čas řešením nějakého „chudáka“. Přitom, opět podle mě, stačilo zvednout telefon a obvolat okolní nemocnice, zda se tam v určité době narodilo dítě s tou a tou diagnózou. JEDNODUCHÉ, JAKO FACKA, ale nikdo to neudělal… Jeli jsme i k ombudsmanovi do Brna na konzultaci, ale nakonec jsme se na to vše vykašlali, protože ve finále by to stejně nakonec odneslo zase to dítě. (média, dotčené město atd.) A to mělo za sebou už víc, než dost!

Ještě mi řekni – tomu miminku je už 10, jaké je?
Úžasné. Chytré. Krásné. Milované. Máme album, kde jsou fotky od prvního dne u přechodné pěstounky. Potkáváme se s ní a přátelíme dodnes, vypráví mu o tom, jaké to bylo, když bylo malé. Teď jsme tam mohli dopsat i jméno. Kořeny. Máme na čem stavět.

Úplně na začátku jsi mluvila o dětech. O tom, že by jich mohlo být víc. Po soudu jsme zavolali na kraj a nechali se z evidence žadatelů vymazat. Byli jsme tak rozzlobení! Říct někomu po pár měsících péče – adoptivní péče – že možná o dítě přijde, protože se musí oslovit biologická rodina, která byla rok neznámá – a zjistit, že to mohli udělat hned – a že za to nikdo nemá žádnou odpovědnost – to je přece strašné. Nechceme s tímhle systémem mít nic společného.

Ještě prosím…když bylo miminko z babyboxu a údajně anonymní, kdo ho popsal „poloromským“ a vlastně tím ztížil jeho šanci na adopci? To je právě ono. Sociální pracovnice věděla, kdo je biologická máma, ale nic s tím nedělala. A na kraji – přestože jsme měli napsáno, že akceptujeme dítě z babyboxu – nás nekontaktovali, protože jsme tam zároveň měli to většinové etnikum, do kterého nás prostě natlačili. Mohli jsme být společně už dávno, přechodná pěstounka mohla pečovat o jiné potřebné dítě … Ještě teď, když o tom mluvíme, jsme strašně naštvaná.

Přiznávám, že je toho na mě (sem – tam) dost. Přece jen už mi není dvacet, že ?

„Mně tě je normálně líto,“ řekla mi mamka, když přijela na návštěvu (děti u nás byly pátý den) a rozhlížela se po našem bytě.

Zbojník zrovna mlátil do boxovacího pytle a Beruška lítala kolem něj. Oba strašně řvali Uáááááááááá a střídavě padali na zem. 

„A pak si řeknu, že jsi prostě vždycky byla střelená,“ dodala.

Myslím, že mi tím mamka chtěla říct, že mi rozumí. 

A já se rozhodla pozvat paní na úklid.

Den první:

Děti přiváží sociální pracovnice. Malou má v náručí, Zbojník stojí za ní. Představuju se jim, pouštím je dál. Je na nich vidět velká nejistota a strach. Jdeme do pokojíčku, sedám si na zem a vyzývám Zbojníka, aby si prohlédl pokoj. Hraju si s panenkami, za chvilku vítězí zvědavost a Beruška se pouští paní z úřadu a sedá si ke mně. Děti si sebou nic nepřivezly. Později mi Zbojník vypráví, jak mu mamka všechny věci vyházela s tím, že už ho nechce u sebe nikdy mít. Stejně to samé udělala s věcmi Berušky.

Společně s mým mužem jdeme na nákup, kupuju to nejzákladnější. Zbojník se stará o věci pro Berušku, říká mi, že potřebuje lahvičku, Sunar a dudlík. Vybírá to se mnou, protože svojí sestru zná nejlíp. Dávám na výběr, co bude k večeři, zelenina s masem a rýží, krupicová kaše nebo hranolky. Vítězí hranolky s kečupem – zeleninu ani rýži Zbojník nejí, jak mi oznamuje, krupicová kaše je pro mimina a mám ji udělat Berušce. Plním přání, ale malá si ani neochutná a trvá na tom, že bude jíst hranolky jako brácha. Nakonec rezignuju, protože opravdu netuším, co jedla doteď – lahvičku se Sunarem smetla ze stolu.

Pak jim nabízím vanu: můžou se vykoupat, jestli chtějí. Zbojník chce, ale jenom v trenýrkách a tričku. „Jak je libo,“ říkám mu. Malá stojí u vany a bráchu kontroluje, rozmlouvám s ní, že potřebuje vyměnit plínku. Nakonec souhlasí a já ji můžu svléknout. Zbojník kontroluje každý můj pohyb.

Pokojíček je zařízený pro nás tři, Zbojník má svoji postel, Beruška postýlku a já taky svojí postel. Zbojník chce, abych odešla, jsou zvyklí usínat sami (prý). Malé dávám pusu na dobrou noc, Zbojník mi dovolí, abych ho pohladila. V pokoji je ihned ticho, ale to mě nepřekvapuje, už to znám od jiných dětí. Chodím se na ně dívat, nespí, leží vedle sebe a něco si šuškají. Zbojník malou vyndal z postýlky a dal si ji k sobě, nechávám to tak.

„Ty nikam nejdeš?“ ptá se Zbojník. „Ne, budu doma s váma a se strejdou.“ 

„A budeš pak spát tady?“ vyptává se.

Usínají kolem jedenácté a za hodinku už je malá vzhůru, vzbudil ji její vlastní pláč ze spaní. Beru si ji k sobě do postele. Chvilku u mě leží, pak mě odstrčí a přeleze si k Zbojníkovi.

Střídavě se budí a brečí, vždy je utiším, lehnu si zpátky a tak dokola. Tuto noc nespím.

Den druhý:

Zbojník vyskakuje z postele a s vervou se pouští do průzkumu bytu. S pokřikem Uááááááá běhá bytem, do všeho kope, naráží, vše vytahuje. Občas zatřepe s malou tak, že si myslím, že je po ní. Vyrážíme ven – zatím jen před dům. Ukazuju Zbojníkovi kolo a koloběžku, které pro něj máme. Chce vyzkoušet obojí, rve mi to z rukou, chová se jak blázen. Tak tak stíhám hlídat Berušku, která se snaží dělat vše jako on. Je mi jasné, že pokoušet se s nimi vařit nemá vůbec cenu a tak objednávám telefonem dovoz těstovin. Malá chce jíst sama, odstrkuje mě od sebe a své židličky.

„Ona to umí sama,“ říká mi Zbojník.

Získávám tím asi třicet minut času, protože Beruška sice drží lžičku, ale vrtulky si bere jednu po druhé druhou ručičkou. Vyloženě si pochutnává a já si užívám, že je konečně na jednom místě. Zbojník ne, ten odbíhá od stolu, v jednu chvíli na stůl vyleze, za chvilku je pod stolem. Zmůžu se maximálně na to říct mu,  že mu to vystydne, mezitím si vařím kafe a lapám po dechu. Dochází mi, že nás čeká spanilá rychlá jízda životem…

Den třetí:

Včera jsem dala obě děti po obědě spát. Ne že by spaly, ale nevylézaly. Z pokoje se ozýval křik, bouchání a kopání, ale co, hlavně že tam tu hodinku vydržely. V noci se Beruška vzbudila jen několikrát; tím, jak spím s nimi, dokážu hned reagovat a tak se Beruška i Zbojník, jakmile je pohladím, uklidní. Myslím, že i já jsem na chvilku usnula a i dnešní ráno se zdálo nějak klidnější. Zbojník sám připravil lupínky do mističek a dokonce potom vydržel pět minut u stolu.

V návalu euforie jsem jim slíbila, že když nám to takhle hezky společně půjde, vyrazíme ZÍTRA do bazénu.

Den čtvrtý:

Já včera: Zítra půjdeme do bazénu.

Dnes: Jdeme do bazénu.

On: Teto, dneska je zejtra?

Já:  Ne, dneska je dneska.

On:  Ale včera jsi říkala, že do bazénu půjdem zítra.

Já: Včera bylo včera a dneska je zítra.

On: Říkala jsi, že dneska je dneska.

Já: Jo, to jo, a zítra bude dneska včera.

 Jsem z toho debil, říká on.

 To já taky, říkám mu já.

Šli jsme kolem třetí, po odpočinku (haha) a pěšky. Můj muž akorát přijel z práce, řekl něco o tom, že pochybujuje o mém zdravém rozumu, ale nepřemlouval nás, ať nejdeme a ani se nenabídl, že půjde s námi. Myslím, že vidina prázdného bytu ho nesmírně potěšila. Je to necelý kilometr, malá šlapala jak o závod (odmítla sednout do kočárku).

Zbojník skočil do vody okamžitě. Taky šel okamžitě ke dnu. Baruška ječela, já ji posadila na kraj bazénu a Zbojníka jsem vytáhla. Zalapal po dechu, zaječel Uáááááááááá a smál se.

Dál trval na tom, že plavat umí. Znovu skočil, znovu šel ke dnu, znovu jsem ho vytáhla. Přiznávám, že potřetí jsem ho tam nechala o vteřinku déle. Po mém vytažení lapal po dechu, konečně si sedl na kraj bazénu, vyslechl si můj monolog o tom, co to znamená umět plavat. Názorně jsem předvedla ukázku a pak jim oběma nasadila křidýlka. U malé to bylo zbytečné, celou hodinu se mě nepustila. Zbojník si to užíval, mizel v dáli a zase se vracel, stále s bojovým pokřikem.

Nakonec jsme šli na půl hodiny do výřivky. Bublinky a barevná světýlka s teplou vodou uspávaly. Mě, Zbojníka ne. Ten pokračoval ve skákání, potápění, ale přece jen – trošičku reagoval na mé pokyny (třeba ať neječí Do prdelééé, do prdeléééé). Malá se mě držela kolem krku – a po chvíli její napjaté tělíčko povolilo. Přitulila se, nechala se hladit, ležela klidně a usmívala se.

Myslela jsem, že ji domů ponesu, ale kdepak, opět jsme běželi jako o závod…

Když jsem v deset usínala u televize a z pokojíčka se ozýval rámus, můj muž konstatoval, že se nemám tak přepínat…

Den šestý: Dnes k nám přijela psycholožka. Povídala si se Zbojníkem o tom, co ho nejvíc trápí. Jsou to špatné sny: strašidlo Hary, které ho v noci chodí mlátit, škrábat a kousat. Namalovali ho a pak mu Zbojník bral sílu: začmárával ho. Čmáral s takovou vervou, že rozerval papír a poškrábal stůl. A znovu a znovu…

Nakonec si paní psycholožka promluvila se mnou. Známe se, pomáhala mi i s Náfukou a Kecalkou. Chtěla jsem po ní jednu věc: poradit, jak Zbojníka zklidnit. Vysvětlila mi, že tím, jak trávil čas zavřený na pokoji a péčí o malou sestru, za kterou se cítí zodpovědný, nashromáždil spoustu energie a tu potřebuje vybít. Takže žádné uklidňování, ale pořádný pohyb, žádné okřikování, ať je potichu, ale pořádné hlasité zpívání, vyťukávání rytmu, tleskání, křik, co nejvíc prostoru, hry…

Nepotěšila mě :-).

Den osmý: Beruška se ode mě nechává pusinkovat, lechtat. Krásně se hlasitě směje. Po koupání mi podává tělové mléko, sama si lehá a nastavuje nožičky a zádíčka a prostě si lebedí, když ji ohmatávám.

Zbojník to sleduje, ale už ne tak urputně. Namasírovat nechce, ale nabízí mi, že namasíruje on mě. Nastavuju záda a vychutnávám si karatistické údery a hmaty hodné thajské masérky.

Den desátý: o víkendu jsme byli na Moravě; já, děti, můj brácha a moje máma. Šlo o rodinnou sešlost, o setkání ve sklípku. Pro mamku bylo důležité, abychom s bráchou jeli a já usoudila, že děti manželovi doma nechat nemůžu. Malá se na mě začala fixovat, už mi dovoluje ji krmit, dokonce na mě volá, ať to dělám já. Sešlo se nás asi sedmdesát, přijela cimbálovka, zpívalo se do noci. Tetičky, strejdové a další vzdálení příbuzní mi chválili to, jak mám krásné a hodné děti. Oba vydrželi celý den venku, oba snědli všechno, co jim kdo nabídl, oba si sem tam přiběhli pro pusu. A kolem deváté se ujistili, že budu spát s nimi v pokoji a USNULI.

———————————————–

Děti, které jdou do ústavní péče, jdou jako první do sprchy. Nikdo nezkoumá, zda je to nutné, cizí člověk je svlékne, vydrhne jim hlavu šamponem proti vším a vyhodí jim jejich věci. Pak je zavede do pokoje, kde je několik dalších stejně traumatizovaných dětí. Je hloupé myslet si, že zde vznikají kamarádské vazby – tady se bojuje o přežití. 

Ty, které se počůrávají, dostanou pleny, ty, které křičí ze spaní, jsou okřiknuty. A ty, které pořád zlobí, dostanou nálepku ADHD a prášek. 

Vlastnosti jako je soucit, pochopení, víra v někoho, rozvážnost – ty nás učí naši rodiče a naše okolí. Děti, které jsou nemilované, týrané, se nemají kde naučit běžným principům fungování a umí jen to, co znají z prostředí, kde dosud byly – většinou v křiku, fyzickém násilí, ponižování. Ti, kteří na to mají, se stanou šéfy kolektivu; ti, kteří jsou slabší, tak otloukánky. 

Momentálně jsem pernamentně na příjmu. S dětmi spím, reaguju na jakékoliv jejich potřeby. Pět minut malujeme, deset zpíváme, pak cvičíme, uděláme si pití, učíme se barvy… Malá se mě začala držet jako klíště a Zbojník mě volá úplně ke všemu: Koukni, jak jsem to vybarvil; koukni, jak jsem to postavil; koukni, jaký má to auto kolo…

JAK SE TO DĚLÁ V ÚSTAVU???

Čím víc poznávám děti, které patří do náhradní rodinné péče, tím víc si uvědomuji, jak velké zvěrstvo je kolektivní ústavní péče. 

JAK JE MOŽNÉ, ŽE SI TO NEUVĚDOMUJÍ ODBORNÍCI???

Duben 2016

Další díl

„Narodil jsem se jednoho jarního dne. Prý předčasně. U mámy v břiše už se to totiž nedalo vydržet. Brala drogy. Z porodnice brzy utekla. Ale já se na ni nezlobím. Dala mi šanci. Šanci na lepší život. Ten její nebyl jednoduchý. Snad právě proto měla spoustu problémů sama se sebou a se světem.“ —

V den manželových narozenin mi zazvonil „kouzelný“ telefon. Je to zvláštní, až magický pocit, když se na druhé straně ozve ono kýžené „máme pro vás dítě“. Během pár sekund vám bleskne hlavou, jestli to bude chlapeček nebo holčička, mimčo nebo batole, jaký příběh to bude tentokrát… V ten okamžik, kdy řeknete „ano, já se o něj postarám“, se váš život propojí s osudem jiného človíčka. Navždy.

Je to kluk! Zase. Jak jinak u nás. Miminko. Už měsíc a půl leží v porodnici. Sám. Narodil se o tři měsíce dřív a nevážil ani kilo. Proto sociální pracovnice vybrala mezi volnými pěstouny právě mě. Bývalou zdravotní sestřičku. Předpokládají, že péče o něj bude náročnější a vzhledem k rodinné anamnéze bude jeho umístění obtížnější. Nevadí. S nedonošenci to umím a těším se.

Čekám nekonečné skoro tři dny, než se vyřídí administrativa a můžu jít za ním. Místo abych se naposledy na dlouhou dobu vyspala, v noci koukám do stropu a myslím na něj. Na jeho samotu. Na možné problémy, které přináší předčasné narození. Na to, jaký bude. Na hodinách jsou 3, 4 a spánek nepřichází.

Konečně nadešel den D. Jedu do porodnice! Vyřídíme papíry a můžu za ním na oddělení. Jsem na něj tak moc zvědavá! Sestřička mě vede k výhřevnému lůžku, kde leží zachumlaný nádherný malinký vlasatý chlapeček. „Ahoj zlatíčko, já se teď o tebe budu nějaký čas starat.“ Odchází se mi od něj jen těžko. Každý den za ním chodím, krmím ho, koupu, mazlím, chovám…

Přechodný domov

Po třech týdnech si ho odvážím domů. První prázdninový den, parno. Po dohodě s naším pediatrem rovnou odjíždíme na naši chatu u lesa, kde se dá lépe dýchat. Všechno jde dobře, malý krásně jí i spinká. Nemá rád koupání a při manipulaci je dráždivý. Ale to zvládneme. Moje předsevzetí, že si ho „donosím“ v šátku, bere za své. Je nejteplejší léto, které jsem kdy zažila. Přes poledne se schováváme v chatě, kde je mnohem příjemněji, než venku. Ve více než 30 stupňových vedrech je mu nejlépe jen v plence v kočárku. Dny ubíhají, malý krásně roste, užíváme si ho s rodinou.

Až v polovině srpna se něco změní. Po každém jídle je Plyšák zoufalý. Pláče, kroutí se, nejde utišit. Něco je špatně. Krmení se stává strašákem nás obou. Zkouším jiné mléko, speciální mléko, nic nepomáhá, konzultuji s pediatrem. I to, že má problém se sám vykakat. Následují odběry, zda není alergický na kravské mléko. Vše je v normě. Máme plánovanou návštěvu na neurologii. Přicházím se zaťatým nešťastným uzlíčkem. Paní doktorka nám předepisuje homeopatika na uvolnění a cvičení Vojtovky. Některými tolik proklínaná rehabilitace mu pomáhá. Pravidelně a sám se vyprazdňuje, pěstičky se začínají povolovat, jen pláč po jídle trvá. Až v centru pro nedonošence je mu diagnostikován reflux. Překvapuje mě to. Nikdy nezvracel, ani neublinkával. Náprava je snadná. Stačí zahustit mléko a je po problému. Z Plyšáka se stává vysmátý a spokojený chlapeček. Na všech kontrolách ho chválí a jsou nadšení.

Podzim

Podzim byl ve znamení nejrůznějších lékařských vyšetření, nedonošeňátka to tak prostě mají, jsou více sledovaná. Vše vypadá skvěle. Výsledky hlásím sociální pracovnici. Po právní stránce nic nového. Matka ani nikdo z rodiny se o něj nezajímá. Bohužel paní soudkyně dlouhodobě onemocněla a musíme čekat na její uzdravení. Trénuji trpělivost. Malý roste jako z vody a dělá velké pokroky. Poctivě rehabilitujeme. Slavíme v Krkonoších první Plyšákovy Vánoce. Myslím na jeho budoucí rodiče. Kde asi jsou? Kdo to je? Jak dlouho už čekají? Přicházejí o tolik neopakovatelných událostí z jeho života. Protože úřadům a soudu čas běží úplně jinak. První úsměv, první přetočení na bříško, objevení ručičky, první příkrm…

Plyšák je právně volný pro osvojení až v lednu dalšího roku. Je mu 9 měsíců, 6 korigovaných.

Hurá! Konečně se snad najde ta správná rodina! Netrpělivě čekám na nejbližší poradní sbor, kde párují děti a žadatele. Místo dobrých zpráv ale přichází studená sprcha. Poradní sbor rozhodl, že vzhledem k rodinné anamnéze a STAVU DÍTĚTE bude nabízen pouze do dlouhodobé pěstounské péče.

Zuřím!

Mám doma malého bojovníka, který zvládl předčasný vstup na svět bez jakýchkoliv následků!

Je krásný!

Je zdravý!

Je právně volný!

Dlouhodobých pěstounů je málo. Tak proč ne osvojení?

Trvá mi dlouho, než vychladnu. Nechápu to. Co víc by po něm chtěli?

Nicméně poradní sbor vybral pěstounku. Zdravotní sestru. Čekám na verdikt. Po seznámení se spisem malého odmítá. Kvůli rodinné anamnéze. V našem příběhu hrají obrovskou roli nálepky. Ty, které vám v životě nalepí než se nadějete a už vám navždy zůstanou. Biologická matka nebyla zrovna matkou roku. Byla problematická už od puberty. Nespolupracovala s autoritami. A vyfasovala psychiatrickou diagnózu. Žádná schizofrenie ani maniodeprese. Přesto to byl asi ten nejpodstatnější problém při hledání nových rodičů. Daleko větší než to, že je Romka. Co naplat, že malý nenese téměř žádné znaky menšinového etnika. I on má nálepku – poloetnický původ. Za tu předponu polo- jsem musela hodně bojovat. Dávala mu větší šanci.

Po neúspěchu v kraji, kam spadá kvůli bydlišti biologické matky, se jeho spis rozesílá po celé republice. Vidím v tom naději. V ostatních krajích totiž můžou hledat i osvojitele, nejen pěstouny. Přicházejícím zprávám, že někde někoho vytipovali, nepřikládám už skoro žádný význam. Všechny vyděsí už jen čtení spisu. Nikdo ho nechce vidět osobně. Odmítají ho. Myslím, že asi 4x. A pak nic. Jednou za měsíc je poradní sbor kraje… nemáme vhodného žadatele. Naivně žiji s představou, že vhodní žadatelé se stále hledají po celé republice. Někdy je lepší nevědět (za celou dobu byl celorepublikově nabízen POUZE 2x, jak se později dozvídám).

Čas neúprosně běží a brzy ho budu mít v péči rok. Lhůta, která by neměla být překročena. Lhůta, do kdy by měla být situace dítěte trvale vyřešena. Soudkyně zahajuje řízení o umístění dítěte do ústavní péče. A já se začínám bát.

Malému je rok, 9 měsíců korigovaného věku.

Jaro rychle přejde v léto a uplyne tak 6 měsíců hledání náhradní rodiny v ČR. Protože není úspěšné, Plyšák splňuje všechny podmínky pro zařazení do mezinárodní adopce. Strašák umístění do kojeneckého ústavu by tak měl být zažehnán. Je to vysmátý, krásný a šikovný kluk, věčně dobře naladěný, má rád lidi i naše zvířata. V dopravních prostředcích koketuje se spolucestujícími. Je ho všude plno, leze, staví se, všechno ho zajímá. Začínají se mu kudrnatit vlásky a délka jeho řas je ohromující.

V červenci lze postoupit jeho spis do Brna, kam spadají mezinárodní adopce. Je tu ještě poslední zádrhel, který je třeba vyřešit. Ze zákona musí sociální pracovnice znovu oslovit biologickou rodinu, zda dítě nechce. Jsem v šoku. Za celý rok se na něj nikdo z rodiny ani nezeptal. Tak proč? V hlavě mám obrázek hezkého vypiplaného chlapečka a výši sociálních dávek. Strašně se bojím! Zakazuji si na celou situaci myslet, přímo ukázkově ji popřu a nikomu o tom neřeknu. Ani manželovi. Věřím, že když na to nebudu myslet a mluvit o tom, nestane se to. Modlím se. Za dobrou rodinu pro Plyšáka. Jako už tolik večerů.

Zprávy od sociální pracovnice ale nejsou potěšující. Hned několik lidí z rodiny malého chce. I když nemají dobré podmínky. Moje popření nabývá na intenzitě, stejně jako modlení. Snažím se najít klid a sílu, abych ho dokázala v případě potřeby předat i tam. Utěšuje mě víra v to, že vše je, jak má být. Příbuzní si to střídavě rozmýšlejí, doporučují jiné členy rodiny a nikdy nikdo nedorazí na schůzku se sociální pracovnicí. Nikdo z nich nakonec nepodal žádost o svěření dítěte do péče.

Uf.

Můžeme tedy rozjet mezinárodní adopci a já si konečně oddechnu. Krajský úřad musí ještě naposledy obeslat celou republiku, zda se neobjevili vhodní žadatelé. Je konec června. Bohužel začínají zase prázdniny a dovolené.

Užíváme si další společné léto, čekáme, učím se být ještě trpělivější. V mých představách se náš společný čas krátí. Prcek je roztomilý, naučil se pískat, obchází kolem nábytku a neustále něco vypráví, ale v nějaké cizí řeči.

V srpnu přichází už téměř nečekaná zpráva. Našla se osvojitelka. Ukáže se to nakonec jako další planý poplach. Paní čeká už dlouho a nastala u ní fůra podstatných změn, které nehlásila patřičným úřadům. Je tedy třeba ji znovu prověřit a spis jí ani neukážou. Jen nás celá akce opět zdržela.

V září má konečně s definitivní platností krajský OSPOD informace z celé republiky, že pro malého není žádný vhodný zájemce.

Po čtvrt roce!

V době, kdy se většina věcí řeší elektronicky během pár minut! Začínám mít silnou alergii na větu „Buďte trpělivá.“ Plyšák dělá první samostatné krůčky. A jeho nová rodina u toho stále není.

Druhý podzim

V říjnu krajský OSPOD posílá spis do Brna na mezinárodní adopci. Ani teď ale nemáme vyhráno. Spis je neúplný, lékařská zpráva je na špatném formuláři, chybí odběry krve na žloutenky. Na ty jsme teprve objednaní. Jsem naštvaná! Znovu otravuji pediatra, jdeme na krev, abychom se po týdnu dozvěděli, že musíme mít také výsledek testu na HIV a syfilis. Nové odběry. Zuřím.

Prosinec. Kraj vytipoval vhodnou pěstounku. Už ničemu nevěřím. Paní Plyšáka odmítá. Chtěla dvě děti předškolního věku. Naprosto ji chápu. Ovšem vůbec nechápu poradní sbor, který je spároval. Jsou další Vánoce. Opět na horách. Už zase myslím na budoucí rodiče.

Leden

Spis v Brně je konečně kompletní a předán psychologům! Sláva! V únoru proběhne tzv. matching neboli výběr vhodných osvojitelů pro prcka. Začínám si připouštět, že u nás Plyšák oslaví i druhé narozky. Ke svým únorovým narozeninám dostávám super dárek! Jsou vybráni žadatelé ze Švédska a jako druzí z Německa. Mám obrovskou radost! Přestože následuje jako obvykle čekání. UMPOD (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí) osloví svoje zahraniční partnery a ti žadatele o osvojení. Musí se seznámit se spisem malého, prohlédnout fotky a vyjádřit se, zda ho chtějí vidět a přijedou za ním. Přesně za měsíc přichází ze Švédska odpověď. Ano, chceme ho vidět! Miluji je!!! Chtějí ho i s jeho rodinnou anamnézou a se všemi nálepkami! Akceptují ho takového, jaký je. Jsou první! Musí to být báječní lidé s obrovským srdcem!

Druhé jaro

UMPOD domlouvá termín návštěvy žadatelů. Přijedou v polovině dubna. Snažím se představit si, jak se asi cítí. Jak těžké pro ně musí být čekání. Kolik věcí musí zařídit a naplánovat. Já mnohem častěji vyprávím Plyšákovi o jeho nové rodině, pouštíme si pohádky a písničky ve švédštině a užíváme si společné dny. Naši pohodu naruší zpráva z Brna o termínu druhé interakce. Očekává se, že bude po 6 dnech od prvního setkání a že si žadatelé ten den dítě převezmou do plné péče a odjedou s ním do Brna. Nevěřím vlastním uším. Chrlím na úřednici, že to není možné. Že dítě se po dvou letech u nás nemůže za 6 dní navázat na nové rodiče. Že potřebujeme víc času. Mnohem víc! Žadatelé mají zůstat v ČR 6 – 8 týdnů, tak proč spěchat? Propadám panice.

Volám psychologovi, který má předávání na starost, ten je ale nedostupný.

Volám doprovázející pracovnici a řeším s ní svoje obavy. Nemůžu spát.

Druhý den mi volá psycholog, hovor je dlouhý a uklidňující. Systém předávání je stále nastavený na kojenecké ústavy, kde to tak funguje. My dostaneme času víc. Kolik bude potřeba. Trvám na tom, aby to věděli žadatelé. Aby pak nebyli zklamaní. Aby si zajistili včas bydlení v Praze a na správnou dobu. Přichází mi písemná omluva od úřednice, že těch 6 dní bylo jen nedorozumění. Uf. Věřím, že to bude dobré. Prcek si moc rád a se zaujetím prohlíží fotky nových rodičů, jejich domu, psa i kočky.

Den D

Nadešel další den D! Oficiálně se to jmenuje 1. interakce. Přijedou k nám oba žadatelé, dva psychologové (jeden na zácvik), překladatelka a moje klíčová pracovnice z doprovázející organizace. Děti mají zrovna velikonoční prázdniny a tak budou doma i moji dva mladší synové. Schůzka je naplánovaná po 13. hodině, což je čas, kdy malý zrovna spí. Od rána jsem hodně nervózní. Co když si s novými rodiči lidsky nesedneme? Co když si nebudeme rozumět? Moje angličtina není dobrá. Naštěstí přichází moje klíčová pracovnice, povídá si se mnou o mých pocitech a já se uklidňuji. Brzy dorazil i zbytek účastníků schůzky. Protože malý spinká, máme čas se seznámit, odpovědět na všechny předem připravené otázky nové maminky, kterých má připravenou celou A4. Další velmi prakticky přidává pan psycholog.

Když vše dořešíme, vzbudí se malý. Obvykle potřebuje trochu času na rozkoukání, než nasadí svůj neodolatelný úsměv, a tak si nejsem vůbec jistá jeho reakcí na plný obývák cizích lidí. Překvapil mě. Přímo ukázkově se stydí! To jsem u něj ještě neviděla.

Od nové maminky dostává žirafu, stejně velkou, jako je on sám. Vezme si ji a utíká se schovat k jednomu z mých synů. Po pár minutách se ale rozkouká, je zvědavý a zkoumá nové lidi. Za chvíli si už kreslí s novou maminkou. Protože vše běží hladce, psychologové, překladatelka i klíčová pracovnice odcházejí. Noví rodiče zůstávají a mají prostor k seznamování s jejich synem.

Doporučený čas jsme přetáhli. Poprvé jsme nuceni spolu komunikovat bez překladatelky. Ale ne! Vůbec jim nerozumím! Dokonce i synové, kteří umí anglicky dobře, mají problémy. Jak tohle zvládneme? Připadám si nemožná. Nicméně jsme domluveni, že přijdou další den ráno.

Jsou Velikonoce. Celá rodina je doma, rozšířená o dva nové členy. Plyšák je z příchodu mámy a táty nadšený! Oba se mu krásně věnují, dávají mu prostor, netlačí na něj. Zcela přirozeně vklouzávají do pečující role a já si uvědomuji, že některé věci jsem jim nestačila ani ukázat. A oni je dělají. Jako kdyby se o něj starali odjakživa. Můžu v klidu uvařit pro všechny a pozorovat, jak jim to spolu sluší. Odcházejí jen na dobu jeho spánku. I komunikace se vyladila. Přestože ve spěchu pletu banální slovíčka včera x dnes, my x vy, oni mi rozumí. Ví, co chci říct a já rozumím některým jejich rozhovorům ve švédštině. Kluci mi ale pro jistotu nainstalovali do mobilu překladač, používáme ho často u těžších vět a slov. Později míň a míň. Vytvořili jsme si vlastní jazyk. Zvláštní směs anglo-česko-švédské řeči. Ale nejvíc mluvíme a posloucháme srdcem.

Druhý den večer, při odchodu nových rodičů, nemůžu malého odtrhnout od nové maminky. Zaskočilo mě to, dojalo a potěšilo. Další dny jsou ve stejném režimu. Trávíme společně veškerý bdělý stav Plyšáka. Noví rodiče ho skvěle „čtou“. Přesně poznají co chce, co nechce, jestli je nejistý, jestli je spokojený… Kocháme se pohledem na nově vznikající rodinu. Prožíváme něco neuvěřitelného! Velmi silného. Zázrak! Plyšák nové rodiče krmí, pusinkuje, zamilovaně se na ně dívá… to nám nedělal. Od prvního dne ví, že k nim patří. A ani my o tom nepochybujeme. Po čtyřech dnech vím, že je jejich. Už není „můj“. Už si ho od nich „půjčuji“.

Vnímám tenhle okamžik celou bytostí.

Radostně.

Tohle je moje předání.

Už nejsem tou dočasnou lvicí, která ho musí chránit, opatrovat, krmit a bojovat za něj. Teď má mámu a tátu. Oni budou pokračovat v tom, co já jsem začala.

Po 6 dnech je druhá a poslední interakce ve stejném složení jako ta první. Navíc je jen sociální pracovnice malého. Řešíme, jak probíhá předávání, jestli máme nějaké připomínky, jestli bychom něco dělali jinak. Plyšák sedí s novými rodiči, visí na nich a všichni to vidí. Plán je takový, že rodina zůstává v Praze dalších 14 dní, poté se stěhuje do Brna. Připadá mi to jako zbytečná zátěž pro malého, další změna prostředí, která není nutná a prosím, zda by nemohli zůstat v Praze. Rodiče i psycholog souhlasí, ale ukáže se to jako nemožné. Pronájem bytu už nelze prodloužit. Máme tedy 14 dní na to, aby byl Plyšák schopný u nových rodičů spát i přes noc. Tedy aby byl schopen s nimi být 24 hodin denně. Jsem připravená jet s nimi do Brna, alespoň na nějaký čas.

Po prvním týdnu začínáme společně chodit i do nového bytu k rodičům. Prcek je z nového prostředí chvíli zaražený, ale rodiče jsou trpěliví. Brzy se rozkouká a 9. den u nich poprvé spinká po obědě. Tráví víc a víc času jen s rodiči, já si pro něj chodím večer a beru ho domů na noc. Slavíme Plyšákovy druhé narozeniny. Všichni společně. Jeho dočasná rodina s dočasnými bráchy i jeho noví rodiče. Konečně je všechno jak má být! Vše jde hladce a tak 15. den bez problémů zvládl i noční spaní. Beze mě. Další týden chodím už jen na krátké návštěvy. Asi dva dny vynechám. Blíží se čas odjezdu do Brna. Představovala bych si delší čas na postupné „mizení“ z jeho života. Konzultuji s psychologem, zda mám s nimi jet do Brna. Nedoporučuje mi to. Necháváme to tedy tak, že jsem připravená kdykoliv přijet, kdyby nastal nějaký problém. Každý den ale víc a víc cítím, že to nebude potřeba. Před odjezdem jsem si tím téměř jistá.

Po třech týdnech předávání odjela nová rodinka do Brna. Každý den mi posílali fotky dokumentující co dělali a psali, zda je vše v pořádku. Viděla jsem naprosto šťastné a věčně usměvavé dítě. Zvládl s přehledem další nové prostředí. A v průběhu dalších tří týdnů se stěhoval ještě jednou. Za pár dní dostali soudní rozhodnutí o předadopční péči a mohli jet domů.

Cestou se zastavili rozloučit s námi. Plyšák se hned vrhnul na pejsky a mazlil je a mazlil. Až jsem na ně trochu žárlila. I manžel si stihnul odskočit z práce, aby se ještě viděli. Po příjemně strávené hodince prcek naskočil radostně do auta, s úsměvem nám zamával a odjel za novým životem.

Kdyby mi někdo vyprávěl, že dítě po dvou letech tak rychle přilne k cizím lidem, nevěřila bych mu. Ale já to zažila. Jsem na něj pyšná, že to zvládl. I na nás. Že jsme ho dokázali pustit. Pravda, hodně nám to ulehčil on i noví rodiče. Jsou prostě skvělí! —

„Hned jsem je poznal, když přišli. Voněli mi. Máma a táta. Byl jsem nadšený, jak si se mnou hrají, i z dlouhé cesty autem a lodí. Tak tohle znamená mít svojí mámu a tátu! A svého psa a kočku a spoustu bratranců a sestřenic! Máma je moc hodná a měkoulinká a táta dělá skvělou pizzu a bagrujeme spolu na písku. Už jsem se naučil 9 slovíček švédsky! A mám kratší vlasy, vidělas, jak mi to sluší? Mějte se tam krásně. Posílám všem pusu. Váš Plyšák!

Autorem je Jana Crhová

Smířili jsme se s tím: Naše hočička je holčička s postižením. Dneska už vím, že bych nikdy nešla k soudu bez právníka. Z každé schůzky s OSPODem bych vyžadovala zápis. Zažádala bych si o rozšíření práv pěstouna, nespoléhala na OSPOD. Dodnes funguju jen na základě plné moci od otce. Na zbavení rodičovských práv (čekalo se na znalecký posudek rodičů) jsem čekala asi rok a půl a rozhodující soud, na který přišla nová pracovnice OSPODu naprosto nepřipravená a patrně vůbec nevěděla o čem soud bude, dopadl tak, že místo zbavení rodičovských práv obou rodičů, byla jen matka omezena v rodičovských právech a otci zůstala všechna práva.

Odvolala jsem se, dostala jsem vynadáno po telefonu jak od OSPODu, tak od soudkyně a nakonec jsem odvolání stáhla.

Nakonec jsem si plnou moc, kterou sepsal OSPOD musela nechat vypracovat od právníka znovu, protože plná moc od OSPODu mě téměř k ničemu neopravňovala.

Co nám život s těžce postiženou holčičkou dává?

Pocit, že nás někdo potřebuju, projevuje nám po svém, že nás má ráda a je jí s námi dobře. Dobře si pamatuju momenty, které jsem si chtěla zapamatovat se svými  dětmi a říkala jsem si, že si chci ty krásné chvíle uchovat na celý život a já podobné pocity, prožívám znovu i přesto, že mi klepe šedesátka na rameno.

Nikdy bych si neuměla představit co všechno zvládneme. Od zvládání těžkých epileptických záchvatů, přes krmení pegem, převazování ran po operaci, vydupávání té nejlepší léčby, boj s pojišťovnou, sehnání hlídání, odlehčovacích služeb, shánění peněz od nadací…..

A zdokonalila jsem se v šití, protože kvůli pegu šiju Anežce skoro všechno oblečení a slintáky, protože neuvěřitelně slintá.

Jak se nám změnil život?

Úplně. Musíme jinak plánovat a plánovat dlouho dopředu. Už na podzim si zamlouváme odlehčovací služby na celý další rok. Celý dům je přizpůsobený životu s postiženým dítětem. Máme štěstí, že máme velký dům a spoustu skladovacích prostor. 

Vím, že když jedu nonstop víc jak dva týdny, že už se to podepisuje na mojí psychice a je to pro mě hodně náročné. Byla jsem hlavně ze začátku několikrát hodně na dně a musela jsem začít hledat hlídání a odlehčovací služby. 

Čeho se nejvíc bojím?

Že ji jednou budu muset do ústavu dát, Bojím se, že to neustojím a nezvládnu. Ale udělat to jednou budu muset. A budu její nic. Nebude mít nikoho, kdo by jí zajistil léky a vozil jí k jedinemu odborníkovi na Dravetův syndrom na Moravě. Možná se potom pokusím zabojovat u soudu a udělat to, co mohl udělat OSPOD už před léty.

Spánek

Dost let jsme se vyspali, jen když Anežka začala zůstávat ve stacionáři na jednu noc v týdnu. Měla období kdy byla dvě hodiny vzhůru a dvě spala a tak celých 24 hodin. V noci jsem jí pouštěla tablet a snažila se o uspávání až po těch dvou hodinách. Postupně i s pomocí melatoninu se to trochu srovnalo. Ale stejně v noci, když se vzbudí ji beru k nám do postele a spí vedle nás. Moje spaní za moc nestojí. je to asi dané i věkem, ale když se to skloubí s Anežky buzením, tak ta noc za moc nestojí. Dneska, pokud je zdravá, tak bývá ve stacionáři z pondělka na úterý a ze čtvrtku na pátek a tak mám šanci něco dospat. 

Škola

Školu jsem vzdala a máme domácí výuku. Nechtěla jsem se vzdát stacionáře, kde je Anežka spokojená, oni ji tam znají a ten zajetý režim pasuje Anežce i mě.

Už vím, že se nesmí nahlas říkat, že si myslím, že se stejně nic nenaučí, ale když ona toho tolik uměla a postupně, plíživě o všechny dovednosti přišla. Poznala jsem jí v roce, jako normální roční děcko, které každou chvilku bude samo chodit. Potom přišlo osm dní v umělém spánku a trvalo pět let, než vyla ochotná se zase za ruce na nohy postavit. Chodila na nočník, žvatlala, slabikovala, jedla …. A všechno je pryč. Přestala jsem s tím bojovat, když se objeví nějaká nová dovednost, máme radost. Ale snažíme si ten život co nejvíc zjednodušit a usnadnit. 

Co jsem se nenaučila:

Říkat si včas o pomoc. Signály začnu vysílat až když už jedu za hranou a asi pořád čekám, že si Radek všimne. Až když si pustím Cikáni jdou do nebe, tak se zeptá, jestli mám blbou náladu a já už jedu za hranou čtyři dny. Ale to je moje chyba.

A už vím, že mi asi ani žádný psycholog nepomůže.

Pak se bojím, jestli už je to regulérní deprese nebo si koleduju o vyhoření. A že to pak přestává být sranda vím. S depresema a panickými atakami bojovala mladší dcera a asi nikdy vyhráno mít nebude. U ní obdivuju to, jak o tom mluví a nestydí se za to. Jenže my jsme generace, kdy se “blbá nálada” neřeší. To že se vám chce několik dní brečet a daří se vám to schovávat před okolím, že se vám z postele vůbec nechce vstát, protože vás bolí celý člověk a ještě k tomu z té postele vstáváte s dvacetikilovým prťouskem, protože ho tam samotného nemůžete nechat, tak to už asi k mojí generaci patří. 

Vím, že když jedu nonstop víc jak 14 dní, jsem zralá na chocholouška. Nepomůže ani hlídání na pár hodin, protože většinou stejně něco vyřizuju. Myslím, že bych zaměstnala asistentku na zkrácený úvazek na vyřizování doktorů, pojišťovny, nadací, shánění léků a je toho mnohem víc. 

Nejhorší je, když se potom nedostaneme ani ven, protože moc svítí nebo moc fouká a přidá se k tomu permanentní nevyspání a na mě padne černá deka. A nevím jak z toho ven. Nejlepší počasí je nakonec v zimě, kdy Anežku zababuším do fusaku a pokud fouká nebo prší, tak ji schovám po pláštěnku.

Teď jsem se zapojila do programu sponzorovaného EU “Jak se postarat o dítě a nezbláznit se”, ale zatím mi to nějak moc nepomáhá. Slibují až 150 hodin hlídání, ale chůvák je teď nemocný, tak nevím, jak to dopadne.

Teď mám před sebou týden dovolené, tak se snad trochu spravím. Poslední dvě noci už jsem musela poprosit Radka, aby spal vedle Anežky a já trochu dohnala svůj deficit. Kdybych Radka neměla, tak bych to už dávno musela vzdát.

Dlouho jsem věřila, že se Anežka naučí chodit, postupně jsem se smiřovala s tím, že asi nikdy chodit nebude, ale přiznat si to bylo hodně těžké. Nakonec překvapila a se změnou léků za covidu začala dělat samostatné krůčky v ohrádce a i za ruku se s ní dá kus ujít.

Stacionář nám moc pomáhá. Nejdříve tam spávala jen jednu noc a bývala tam tři dny v týdnu. Potom když se s námi Educo (raná péče) chtěli rozloučit, tak nám nabídli konferenci “Tým okolo dítěte” a stacionář nám nabídl druhou noc. Tento režim je skvělý. Anežku tam v pondělí zavezu a v úterý vyzvednu.

Ve středu se vždycky režimově srovná a dospí, když má nějaký dluh a ve čtvrtek jí zase zavezu a v pátek vyzvednu. Díky tomuto zvládáme pětkrát týdně hodinovou procházku venku. Ve středu mi chodila několik let hlídat paní z organizace Včelka. Chodila přes poledne, kdy Anežka spí a nemusí se krmit ani podávat léky. To oni nesmí. A já jsem si na tuto dobu objednávala holiče, doktory, masáže, zubaře. Ukončili se mnou smlouvu nebo spíš mi jí prodloužili jen do konce května. Tak je zase po zajetém režimu.

  Využívame ještě jednou za měsíc odlehčovací víkend ve Valašském Meziříčí v Centru Áčko. Tam není sestřička a musí na krmení a léky docházet, což není úplně ideální. Ale záchvaty tam zvládají a nám to taky moc pomáhá. Jen je to daleko. Než to otočíme, tak jsou to skoro čtyři hodiny.

Když jsme se před lety rozhodli, že pojedeme na větší dovolenou na Island, tak jsme odlehčovací službu na 14 dní hledali skoro dva roky. Našli jsme ve Veské u Pardubic (4 hodiny od nás). Byli skvělí a my je využívali na týdenní pobyty několik let, než jsme našli Centrum Ostrůvek v Olomouci.  Letos se nám podařilo přes nadaci Dobrý skutek tam nechat udělat pro Anežku ohrádku, která slouží zároveň i jako vysoká, bezpečná postel. To máme jen hodinu a něco daleko. V lednu otevřeli odlehčovací službu v Kunovicích, což máme deset km, ale jak to tam dopadne ještě není jisté. 

Pokud chceme jít do divadla nebo nějakou oslavu, tak máme v záloze dvě hlídací paní. 

Možná to vypadá divně, že tak řešíme hlídání, ale kamkoliv se Anežka veze, je potřeba neskutečné množství věcí. Tím že do pegu každé dvě hodiny (kromě spaní) něco dostává, tak i jen vyjetí k doktorovi do Brna je s obrovskou kabelou. Nevydrží sedět ve vozíku, pokud se nic neděje, chodit se s ní dá jen velmi omezeně a je to prostě čím dál složitější. Po cestě není kde takové velké dítě přebalit, nakrmit. A mě to vždycky hrozně vycuclo, tak jsem ježdění vzdala. 

Po dlouhé době plánujeme víkend v Neratově, tak uvidíme, jak to zvládneme. 

Bez odlehčovacích služeb už si to neumím představit. Měla jsem dlouho výčitky, jestli jsem měla právo do toho zatáhnout rodinu. Musím a chci mít čas i na svoje i když dospělé děti a na naše tři nádherné vnoučky. Říkám, že Anežka je naše splátka osudu za krásné a hlavně zdravé děti. Člověk to bere jako samozřejmost, když to má, ale ona je to výhra v loterii a obrovská. 

Můj projekt do budoucna:

Stezka Českem. Každé trochu delší volno se snažím rozdělit mezi maminku s bráchou (mám je 350km daleko a pro pobyt s Anežkou tam nejsou ani podmínky ani místo), mezi děti a potom s Radkem ukrojím pár km stezky českem. Potřebuju jít alespoň část cesty sama a Radek mi dělá servis s dopravou a část jdeme spolu a večery jsou taky společné. Na spaní sama venku už si netroufnu a řešíme to penziony. To že si jdu třeba půl dne opravdu jen sama mi moc pomáhá.

Děkujeme Hance – autorce tohoto příběhu – za důvěru a možnost šíření. Vážíme si toho!

Díl první: