Nebo jsme si jen zvykli pomáhat dětem až v dětském domově?

Víme, že nás, pěstounů, je málo. Že lidé nemají zájem. Že rodiny nejsou připravené.

Proto musíme zachovat ústavní zařízení, protože děti nelze nechat bez pomoci.

Ale: Co když ti, kteří mají pěstouny vyhledávat, v samotný smysl pěstounství nevěří?

Jak ve skutečnosti vypadá snaha hledat nové pěstouny?

Podívali jsme se například na veřejnou komunikaci Prahy 13. OSPOD má přitom podle samotného webu městské části vyhledávat osoby, které mají zájem stát se osvojiteli nebo pěstouny. Praha 13 má dokonce ve svém akčním plánu na roky 2025–2027 napsáno, že Den pěstounství má být osvětovou akcí zaměřenou na získávání nových zájemců.

To zní dobře. Ale jak to vypadá v praxi?

Sedm příspěvků za sedm let

Na současném webu Prahy 13 jsme od roku 2019 dohledali sedm samostatných stránek věnovaných pěstounství nebo hledání náhradních rodičů. Většinou jde o krátké pozvánky na Den pěstounství či den otevřených dveří.

Bohužel, pozvánky spíš zájemce odrazují, než aby je povzbudily… Co myslíte vy?

Příspěvek z 1. června 2026 byl zveřejněn v den konání akce. Zájemci se z něj dozvěděli, že se mají ještě tentýž den dostavit do druhého patra radnice ke dveřím číslo 326. Dvě krátké věty. Žádný příběh pěstounské rodiny. Žádné vysvětlení, pro které děti se rodiny hledají. Žádné vyvracení obav. Žádná možnost přihlásit se na další termín. Žádný kontakt pro ty, kteří si příspěvek přečtou o den později.

Je toto opravdu náborová kampaň? Nebo jen splnění povinnosti, aby bylo možné říct, že se akce uskutečnila?

Bábovkový den jsme na webu Prahy 13 nenašli ani jednou.

Jedenáct příspěvků pro jiný druh pomoci

Naopak nejméně jedenáct samostatných stránek propaguje organizaci DEJME DĚTEM ŠANCI a její pomoc dětem a mladým lidem z dětských domovů. Opakovaně se zde objevují pozvánky na prodejní akce, fotografie, poděkování, tiskové zprávy, informace o výtěžku i výzvy k nákupu kalendářů, hrnků, triček, kávy nebo pečiva.

Praha 13 tuto organizaci označuje za svého dlouhodobého partnera. V roce 2022 podpořila částkou 50 000 korun vydání její knihy. Výtěžek radniční akce v listopadu 2025 činil 81 067 korun.

Pomoc mladým lidem, kteří odcházejí z dětských domovů, je bezpochyby potřebná. Tito mladí lidé si podporu zaslouží a nebylo by spravedlivé práci organizace zlehčovat. Podle její vlastní výroční zprávy poskytla v roce 2025 dětem přímou podporu přesahující 12,2 milionu korun a od roku 2011 téměř 97 milionů korun.

To nejsou zanedbatelná čísla.

Přesto zde zůstává zásadní etická otázka.

Pomáháme řešit následek. Ale co příčina?

DEJME DĚTEM ŠANCI vybudovala svůj model pomoci především kolem dětí, které už v dětských domovech žijí, a mladých lidí, kteří je opouštějí. Spolupracuje s desítkami dětských domovů, pořádá setkání jejich ředitelů a získává peníze na podporu konkrétních dětí.

Taková pomoc zmírňuje následky ústavní péče. Sama o sobě však nezabrání tomu, aby do ústavu přišlo další dítě.

A právě tady vzniká nepříjemná otázka: Nedává veřejná správa mnohem více prostoru pomoci, která udržuje děti viditelné jako „děti z dětských domovů“, než práci, která by jim pomohla vyrůstat v rodině?

Je totiž mnohem jednodušší koupit si adventní kalendář, vypít na radnici kávu a odejít s pocitem, že jsme pomohli. Mnohem těžší je dlouhodobě hledat nové pěstouny, vysvětlovat jejich roli, pracovat s jejich obavami, připravovat je a následně jim garantovat skutečnou odbornou podporu.

Kalendář může dítěti udělat radost. Nenahradí mu ale rodinu.

Na veřejném postoji vedoucích pracovníků záleží

PhDr. Blanka Vildová, vedoucí Odboru sociální péče Prahy 13, své postoje k transformaci systému veřejně neskrývá. V březnu 2025 publikovala článek nazvaný „Zákaz umísťování dětí do pobytových zařízení je hazard se zdravím a životy dětí“. Později popsala deinstitucionalizaci jako „experiment na dětech“. V roce 2025 také vystoupila na setkání ředitelů dětských domovů pořádaném organizací DEJME DĚTEM ŠANCI.

Má samozřejmě právo upozorňovat na nedostatek krizových míst, pěstounů i podpůrných služeb. Tyto problémy jsou reálné a nesmějí se zamlčovat.

Vedoucí veřejného odboru však zároveň nese odpovědnost za to, aby zákonem nastavená změna mohla skutečně fungovat. Pokud někdo opakovaně říká, že bez ústavů se neobejdeme, veřejnost má právo ptát se, jak intenzivně se na jeho úřadě hledá alternativa.

Kolik lidí jednotlivé Dny pěstounství skutečně oslovily? Kolik zájemců přišlo? Kolik jich podalo žádost? Kolik bylo nakonec zařazeno do evidence? Jak s nimi úřad dále pracoval? Kolik peněz investovala Praha 13 do dlouhodobé kampaně na podporu pěstounství? A proč se o potřebě nových rodin nemluví průběžně po celý rok?

Bez těchto údajů nemůžeme říct, že Praha 13 pěstouny nehledá. Můžeme ale říct, že její veřejná komunikace žádnou naléhavou a dlouhodobou snahu hledat je neukazuje.

Jak by měl vypadat skutečný nábor

Pěstouny nenajdeme tím, že jednou za rok otevřeme na několik hodin kancelář a na web napíšeme číslo dveří.

Skutečné hledání pěstounů znamená pravidelně vysvětlovat, pro koho pěstounství je a pro koho není. Ukazovat příběhy dětí i pěstounských rodin. Mluvit o starších dětech, sourozencích, romských dětech i dětech se zdravotním znevýhodněním. Nabízet zájemcům osobní kontakt se zkušenými pěstouny. Spolupracovat se školami, zaměstnavateli, lékaři, místními organizacemi i médii. A hlavně otevřeně slíbit, že rodina po přijetí dítěte nezůstane sama.

Pomoc dětem z dětských domovů je potřebná. Ještě důležitější je ale pracovat na tom, aby další děti do dětského domova vůbec nemusely přijít.

Peníze dítěti mohou pomoci začít samostatný život. Rodinu mu však nenahradí.

A pokud skutečně věříme, že děti patří do rodin, musí to být vidět nejen v zákoně, ale také na webu, v rozpočtu, v každodenní práci úřadu a ve výsledcích.

Ne jednou za rok. Každý den.