Vdávala jsem se v osmnácti a v dvaadvaceti jsem už byla mámou dvou dětí. Mé manželství bylo příšerné a já dokázala odejít až ve chvíli, kdy jsem potkala svého současného muže.
Chvíli jsme žili pohromadě s našimi čtyřmi dospívajícími dětmi a dvěma psy a byly to moje nejšťastnější chvíle. Jenže jak už to bývá, neuvědomovala jsem si to. Do života nám zasáhla smrt manželovi dcery a přišly roky, kdy jsem si byla jistá, že už nikdy nezažiju pocit štěstí.
Řízením osudu jsme se s manželem stali nejprve pěstouny na přechodnou dobu a po pěti letech pěstouny dlouhodobými. Do rodiny jsme přijali dva sourozence, chlapečka a holčičku.
A když už se náš život zaběhl do jakžtakž klidných kolejí, narodila se našim přijatým dětem sestřička.
Ještě stále věřím tomu, že budu autorkou několika úžasných knih. Poctivých, mnohovrstvých románů.
Také věřím tomu, že se ještě někdy pořádně a dlouho vyspím 🙂.
Poslední roky jsem se snažila pochopit, proč se mi dějí věci, které se mi dějí. Nakonec jsem došla k názoru, že je to jedno. Že podstatné je to, jak se k nim postavím.
Psaní je moje terapie. Pomáhá mi srovnat se sama se sebou.
Ráda bych byla inspirací pro ty, kterým v životě stále ještě něco chybí, přestože už mají všechno. ZNÁM TO.