Náhradní rodiče
V debatách o náhradní rodinné péči se často používá jeden společný pojem – „náhradní rodiče“. Pod ním se ale skrývají dvě velmi odlišné role: adopce a pěstounství.
My ve SPIRIT dlouhodobě vnímáme, že tyto dvě cesty se v praxi někdy zbytečně směšují – a to může být problém jak pro dospělé, tak především pro děti.
Adopce a pěstounství mají totiž jiný smysl, jinou dynamiku vztahů a také jiné nároky na rodiče.
Adopce: vznik nové rodiny
Adopce je cesta, kdy vzniká nová rodina. Dítě se právně i společensky stává dítětem adoptivních rodičů. Přijímá jejich jméno, rodinu i rodinný příběh.
Je proto přirozené, že adoptivní rodiče vstupují do tohoto procesu s určitou představou o dítěti, které přijmou. Často mají přání, aby dítě bylo:
- malé,
- zdravotně v dobrém stavu,
- někdy také určitého etnika nebo pohlaví.
Nevidíme na tom nic nelegitimního. Adopce je především cesta k rodičovství. Lidé do ní vstupují proto, že chtějí vychovávat dítě jako své.
Zároveň je ale důležité, aby adoptivní rodiče rozuměli i specifickým tématům adopce – otázkám identity dítěte, práci s informacemi o biologické rodině nebo otevřenému mluvení o původu dítěte.
Pěstounství: služba dítěti a jeho příběhu
Pěstouni vstupují do života dítěte, které už má svou rodinu, historii a často i velmi složité zkušenosti. Jejich role není dítě „získat“, ale provázet ho určitou část jeho životní cesty.
To znamená přijmout i skutečnosti, které mohou být velmi náročné:
- dítě může zůstat ve vztahu se svou biologickou rodinou,
- může ji hledat a potřebovat,
- někdy se do ní může i vrátit.
Proto se domníváme, že pěstounství vyžaduje velkou míru vnitřní stability a vyzrálosti. Pěstoun by neměl vstupovat do této role primárně proto, aby si „naplnil“ vlastní rodičovskou potřebu nebo sanoval bezdětnost.
Problém společných příprav
V praxi se ale často setkáváme s jednou věcí, která podle našeho názoru není ideální.
Přípravy na adopci a na pěstounství probíhají často společně.
Na jedné straně tak sedí:
- lidé, kteří ještě nikdy rodiči nebyli a připravují se na adopci,
- na druhé straně zkušení rodiče, kteří chtějí přijmout dítě do pěstounské péče.
Jejich motivace, zkušenosti i očekávání jsou přitom velmi rozdílné.
Společná příprava může být v některých momentech obohacující, ale zároveň může vést k nejasnostem v tom, jaká je vlastně role pěstouna a jaká role adoptivního rodiče.
Tlak na změnu rozhodnutí
Setkáváme se také s jinou praxí, která nás znepokojuje.
Někdy jsou žadatelé o adopci motivováni nebo přímo tlačeni k tomu, aby zvážili pěstounství. Argumentem bývá nedostatek adoptovatelných dětí nebo snaha rychleji najít rodinu pro děti, které čekají.
Rozumíme tomu, že systém hledá řešení. Přesto si myslíme, že tato cesta není správná.
Adopce a pěstounství nejsou zaměnitelné role. Pokud někdo touží po adopci a není vnitřně připraven na pěstounství, může být takové rozhodnutí později velmi těžké – pro dospělé i pro dítě.
Stejně tak pěstounství potřebuje lidi, kteří do něj vstupují vědomě a s jasným pochopením jeho smyslu.
Jakou podporu potřebují adoptivní rodiny
Adoptivní rodiny po dokončení adopce většinou vypadávají ze systému podpory. Formálně se stávají běžnou rodinou.
Přesto víme, že i adopce může přinášet otázky a výzvy:
- jak mluvit s dítětem o jeho původu,
- jak reagovat na otázky identity,
- jak pracovat s informacemi o biologické rodině.
Adoptivní rodiče proto podle nás potřebují dostupnou odbornou pomoc, pokud ji sami vyhledají – poradny, vzdělávání nebo podpůrné skupiny. Nemusí jít o kontrolní systém, ale o možnost opory, když ji rodina potřebuje.
Jakou podporu potřebují pěstouni
U pěstounů je situace jiná.
Pěstounství je role, která je od začátku spojena s institucionálním rámcem a spoluprací se systémem ochrany dětí. Pěstouni proto potřebují:
- kvalitní doprovázení,
- odbornou podporu při práci s traumaty dětí,
- možnost sdílení a supervize,
- vzdělávání, které odpovídá realitě jejich role.
Pěstoun totiž často stojí uprostřed vztahů mezi dítětem, biologickou rodinou a institucemi. Bez podpory může být tato role velmi osamělá.
Potřebujeme větší jasno
Z našeho pohledu by pomohlo jediné: jasněji rozlišovat, co je adopce a co je pěstounství.
Ne proto, abychom jednu cestu hodnotili výš než druhou.
Ale proto, že každá z nich má jiný smysl a jiné nároky na dospělé.
Děti, které přicházejí do náhradních rodin, už mají za sebou složitý začátek života. O to víc potřebují, aby systém kolem nich byl srozumitelný, stabilní a poctivý.
A to začíná právě tím, že budeme pěstounství a adopci vnímat jako dvě různé – a stejně důležité – cesty pomoci dítěti.
