Představte si, že se rozhodnete stát pěstounem.
Přijmout cizí dítě. Podáte žádost, vyplníte stoh formulářů, absolvujete psychologické testy, různá šetření, školení.
Dodáte zprávy z vašeho místa bydliště, ze zaměstnání, ze školy vašich biologických dětí, povyprávíte o svém prvním vztahu a o tom, jestli vám v partnerství všechno klape, a pokud přesvědčíte systém, že jste „v pořádku“, zařadí vás.
A pak přijmete dítě – a v nejlepší víře a jak nejlépe dovedete, ho vychováváte.
Dítě v náhradní rodinné péči je dítě s traumatem. Pokud je všechno, tak jak být má, hned od začátku víte, co má za sebou, a tušíte, co můžete čekat. S vědomím, že to nebude snadné, ale také s informacemi, kam se obrátit o pomoc, jak postupovat při různých problémech, a s důvěrou v odborníky, chcete pomoci dítěti, které za to, co zažilo, opravdu nemůže.
Jste tu od toho, abyste ho chránili, pomohli mu vyrovnat se s bolestí minulosti, a možná ho jednou dovedli ke spokojené dospělosti. Jednoduché to není, ale daří se vám. Budujete si vztah. Dítě vám začíná věřit.
Uzdravuje se.
A pak přijde škola.
Mnohý pěstoun přichází do školy s pokorou a s nabídkou spolupráce. Snaží se vysvětlit, jak dítěti pomoci: že potřebuje víc času, trpělivost, jiný přístup. Že jeho „neposlušnost“ je projevem traumatu. Že to není výmluva, ale fakt.
Źe on, jako pěstoun dítěte, není nepřítelem školy.
Ale co když učitel neposlouchá?
Co když pěstouna nevnímá jako partnera, ale jako neodborníka, jehož názor nestojí za řeč?
Co když sám ví nejlíp, jak na dítě? Co když už si poradil s jinýma ptáčkama?
Co když bere pěstouna jako otravnou veš a prudiče?
A co když nemá respekt ani k „běžným“ dětem, natož k těm, které nesou rány na duši?
To se pak se před očima pěstouna odehrává něco, co je těžké unést – dítě se znovu ocitá v prostředí, kde není v bezpečí. Kde je opět nepochopené, ponižované, ignorované.
Co se stane malému dítěti, kterému škola vlastně ubližuje?
Představme si dítě, které nemá stabilní základ.
Třeba šest let žilo v chaosu, zanedbání, ve strachu, v bolesti.
Nedaří se mu vydržet sedět. Zneklidňuje ho každé nové zadání, každé zvýšení hlasu. Má úzkosti, možná se bojí ozvat, možná si potají ubližuje. Možná se neudrží, vykřikuje. Je hlučné. Hlasité. Povídá. Ruší. neumí. Zapomíná. Plete.
Selhává.
Co když místo pochopení sklízí poznámky, puntíky a kritiku?
Pak místo naděje roste v jeho nitru přesvědčení, že je špatné.
Že nemá cenu se snažit.
Že nemá cenu snít.
Že jeho místo je někde na okraji.
Co bude, až mu bude 14 let?
Dítě, které bylo v 10 letech „problémové“, bude ve 14 letech „nezvladatelné“.
Škola už si s ním nebude vědět rady.
Všechny věci jako poznámky, 2 z chování, zákazy vycházet ze třídy, prohledávání kapes, všechno co už zkusili, možná všechno selže.
Možná si dítě začne dokazovat svou cenu způsobem, který škodí jemu i ostatním – drzostí, ignorací, posměchem, hrubostí.
Možná krádežemi, násilím, drogami.
My pěstouni víme, kam může vést, když je naše dítě zahnané do kouta.
Když škola dítěti nepomáhá, zasáhne to celou rodinu.
Pěstouni často zažívají frustraci, bezmoc, únavu i bolest, když sledují, jak jejich dítě bojuje a škola místo podpory přilévá olej do ohně.
Celá rodina se dostává pod tlak – vztahy doma se napínají, roste stres, někdy dochází i k sociální izolaci.
Pěstouni pak stojí před těžkým rozhodnutím: změnit školu, vzdělávat dítě doma, nebo znovu bojovat s nepružným systémem.
Jenže na boj leckdy nezbývá síla. A někdy je snažší uvěřit, že se „tohle dítě“ nedá opravdit.
Vize, kterou musíme chtít pro všechny děti
Je naší společnou odpovědností měnit tento scénář.
Potřebujeme učitele, kteří vnímají pěstouna jako spojence, nikoli jako rušivý prvek.
Potřebujeme školy, kde se věci dělají správně a podle pravidel.
Potřebujeme systém, který dítěti neuzavře dveře, když klopýtne, ale nabídne mu ruku, aby mohlo jít dál.
Ano, dítě s traumatem je celkem jistě náročnější než dítě bez traumatu. Ale to není argument k tomu, aby škola dítěti vlastně ubližovala.
