Představte si…
že vaše dítě právě nastoupilo do školky. Těší se na nové kamarády, na paní učitelku. Po obědě si s radostí běží pro objetí – máma nebo táta už čekají u dveří. Doma ho čeká jeho postýlka, oblíbená hračka, někdo, kdo ho zná od narození a komu na něm bezvýhradně záleží.
A teď si představte, že by domů nešlo. Že by v té školce muselo zůstat. Ne na den, ne na týden, ale napořád. Že by se paní učitelky střídaly, že by si k němu nikdy žádná nezalezla do postýlky, aby ho objímala, než usne. Ne že by nechtěla, ale protože má na starosti dalších deset dětí. Že by žádná nebyla jen jeho.
Anebo: od kdy byste poslali své dítě na tábor? V pěti? V šesti? A co na internát? Že až po základní škole? A co kdyby tam muselo zůstat i o víkendech, o Vánocích, o letních prázdninách? Mezi desítkami dalších dětí, z nichž mnohé nikdy nezažily bezpečnou náruč?
Jak by mu bylo? Jak by to zvládalo? Zvyklo by si? Bylo by mu tam fajn?
V našem státě je v ústavní péči kolem 5 000 dětí. Všem nám je jasné, že individuální rodinná péče prospívá dítěti víc než kolektivní. Prohlédněte si pozorně fotky z dětských domovů. Hromadné výlety, oslavy narozenin v neosobních jídelnách, letní tábory, kde se dítěte nikdo neptá, s jakými kamarády a zda vůbec chce jet. Kroužky, které jsou uvnitř dětských domovů a kamarádi z pokoje, kteří jsou přesunuti do jiného DD nebo dokonce do výchovného ústavu, protože se nechovali podle pravidel.
Jak to vidí teta
Pracuji jako teta v dětském domově už několik let. Každý den se snažím dát dětem, které k nám přicházejí, co nejvíce péče, lásky a pochopení. Znám jejich radosti i smutky, vím, kdo se bojí tmy a kdo usíná s plyšákem pevně sevřeným v náručí. Dětský domov není rodina, to vím moc dobře. Ale když slyším, jak lidé o ústavní péči mluví jen negativně, někdy mě to bolí. Říká se, že děti mají vyrůstat v rodinách. Souhlasím. Jenže co dělat, když pro některé děti ta náhradní rodina prostě není? Když jejich blízcí selhali nebo když se pěstouni nenašli? Mnozí si představují, že dětský domov je chladné, neosobní místo, kde děti jen přežívají. Ale já vidím každodenní úsilí všech, kteří tu pracují, vidím, jak děti kvetou, když mají stabilitu, pravidelný režim a někoho, kdo se jim věnuje. Často se setkávám s kritikou ústavní péče. Říká se, že bychom měli dětské domovy zrušit a všechny děti dát do pěstounských rodin. Ale realita není tak jednoduchá. Jsou děti, které prošly tolika zklamáními, že další přesun do neznámého prostředí by pro ně mohl být ještě větším traumatem. Jsou sourozenci, které nelze rozdělit. A jsou děti, které se v kolektivu cítí bezpečněji než v dalším neznámém domově. Na druhou stranu chápu, že změny jsou nutné. Chci, aby každé dítě mělo svůj domov. Chci, aby naše společnost vnímala děti bez rodin jako prioritu, ne jako problém. Pokud se systém změní tak, aby měl každý malý člověk svou stabilní rodinu, budu první, kdo tu změnu uvítá. Ale dokud tomu tak není, budu tady a budu dětem dávat alespoň tu jistotu, kterou jim poskytnout můžu.
Souhlasíme s tím, že náš stát neumí dobře podpořit selhávající rodiny a ani vyhledat dostatek rodin náhradních. Proto máme tolik dětí v ústavní péči. A proto je logickým a správným řešením TRANSFORMOVAT dětské domovy.
Přesun do běžných bytů a domů
Součástí transformace je snaha o přesun dětí z velkých ústavních zařízení do menších bytů či rodinných domů v běžné komunitě. Tento přístup má za cíl usnadnit dětem integraci do společnosti a poskytnout jim přirozenější prostředí pro jejich růst a vývoj. Dává nám to smysl: děti mají klíče od bytu, chodí na kroužky, zvou si spolužáky, nakupují, pomáhají s vařením podle svých schopností, chodí s košem … asi všichni chápeme rozdíl mezi bydlením v samostatném bytě nebo v domě internátního typu.
V některých krajích již děti v takových bytech nějakou dobu bydlí. Zkušenosti jsou shrnuty např. zde: https://www.pravonadetstvi.cz/aktuality/transformace-detskych-domovu-v-pardubickem-kraji-hlasy-deti-a-mladych-dospelych.html
I zde se opět naráží na roztříštěnost systému: Ministerstvo práce a sociálních věcí mluví o potřebě individuální péče o každé dítě, ale děti v dětských domovech spadají pod Ministerstvo školství a Dětské domovy zřizují kraje.
Mluví se o tom, že ústavní péče je mnohem dražší než náhradní rodinná péče – tedy péče pěstounská. Odhaduje se, že náklady na provoz v transformovaných dětských domovech budou min. o 30 procent vyšší než v domovech.
Například Jihočeský kraj vyčlenil finanční prostředky na nákup bytů a rodinných domků pro menší rodinné skupiny dětí s vychovateli. jcted.cz
Správný krok
Přesunutí dětí z velkých budov do jednotlivých bytových jednotek je bezesporu správným krokem. Děti tak nemusí vyrůstat v budově s velkou kapacitou, která evokuje instituci, ale v běžném bytě v komunitě. Bytové jednotky zcela jistě poskytnou atmosféru, která se více podobá běžné rodině. Děti získají větší odpovědnost za svůj každodenní život, naučí se samostatně hospodařit, připravovat si jídlo, plánovat čas a pečovat o domácnost. Péče v menších skupinách je cílenější a osobnější, to přispěje k lepší psychice dětí. Menší počet dětí v jedné domácnosti snižuje míru kolektivního vlivu a umožňuje pečovatelům lépe reagovat na individuální potřeby.
Nic není ideální
I když se podaří koupit vhodné byty a děti do nich nastěhovat, velkým problémem může být personální zajištění. Zatímco v budovách DD mohl jeden noční vychovatel dohlédnout na všechny skupiny, v novém modelu to možné nebude.
Aby transformace proběhla dobře, jsou potřeba nejenom dostatečné zdroje, pečlivé plánování a podpora ze strany státu, ale i pochopení veřejnosti, proč tomu tak je. Nám se zatím zdá, že naše společnost nevnímá dostatečně úskalí kolektivní péče.
Ano, jsou lidé, kteří jako děti vyrostli v dětských domovech a vzpomínají na ně s vděčností. Byl to pro ně jediný stabilní a bezpečný prostor v dětství plném nejistoty. Dětský domov jim dal střechu nad hlavou, jídlo, školu, kamarády.
Ale není to prostě málo? Nepotřebují ty děti něco víc?
