Pojďme na to od začátku – rozhodnutí adoptovat dítě. Jak a proč jste k němu dospěli? To, že si dítě adoptujeme, bylo mé a manželovo vědomé rozhodnutí. Už na začátku našeho vztahu jsme se na tom domluvili. Šlo o rozhodnutí pomoct nějakému dítěti, nebo spíše dětem. Byli jsme mladí, finančně zabezpečení, ve stabilním vztahu někdy od osmnácti, já učitelka a můj muž markeťák, naše rodiny s tím byly seznámeny a naše rozhodnutí respektovaly. Navíc nám bylo úplně jedno, jaké to dítě bude. Neřešili jsme, jestli to má být holka nebo kluk, jestli má být fialové nebo zelené, ani zdravotní stav.
Takže ideální adoptivní rodiče.
No, to jsme si mysleli taky. Jenže tím, že jsme za sebou neměli umělé oplodnění a asi že jsme ani netrpěli touhou být tatínek a maminka, a hlavně že jsme neměli žádnou představu, jaké to dítě má být, tak jsme byli podezřelí. Já to zkrátím – z přípravy jsme vylezli s tím, že chceme zdravé dítě většinového etnika.
Po nějaké době po tom, co jste byli schváleni a zařazeni na seznam čekatelů, jsi mě oslovila a potkali jsme se.Jo, sledovala jsem tě na facebooku a rozhodla jsem se ti napsat. My jsme si totiž až po nějaké chvíli uvědomili, že vlastně vůbec nevíme, proč máme ty požadavky. Že jsme se nechali natlačit někam, kde nám není dobře, byť jsme to během procesu „přípravy“ několikrát avizovali, že bychom byli ochotní si vzít např. i dítě na invalidním vozíku, menšinového (jakéhokoliv) etnika…Je to blbý, ale chtěla jsem se s tebou potkat a zjistit, jestli je péče o romské děti opravdu tak jiná, než o neromské.
Potkali jsme se a vy jste pak… o tom doma ještě chvíli mluvili a pak zavolali na kraj, že chceme ty preference změnit. Museli jsme znovu na pohovor s psychologem, že nechceme „jen zkrátit“ dobu čekání na dítě (Protože „takové“ děti téměř nikdo „nechce“, tudíž jsou „k mání dřív“…), tak abychom obhájili své rozhodnutí. Dneska mi to přijde tak absurdní, vůbec nechápu, proč se to dělo.
Asi je důležité říct, že je to už 9 let a dnes je to třeba jinak. Hele, dovolili nám tedy “poloromské” dítě a hned další měsíc po tomhle dovolení nám nabídli dítě, které bylo v PPPD už skoro rok a hrozila mu mezinárodní adopce. Bylo z babyboxu, vedené jako dítě poloromské a mělo hendikep, za sebou operaci (zřejmě i další před sebou, což se také stalo) a před sebou každodenní rehabilitace, nutnost rehabilitačních pomůcek a do dovršení růstu, tedy do dospělosti, docházení na ortopedii s půlroční intenzitou. Z naší strany to byla láska na první pohled.
Měla jsem tenkrát strašnou radost, i když jsem silně vnímala tu absurditu.
Kdybyste se systému nepostavili a nezatlačili na kraj, to dítě byste neměli. A co hůř, ono by nemělo vás. Musela jsem si zakázat na to myslet. Překvapila mě intenzita naší lásky, celé naší rodiny, to, jak krásně vše zapadlo.
Děťátko jste dostali do předadopční péče … a 4 měsíce na to, nám zavolal Ospod s tím, že „se našel“ jeho původní rodný list a že ten, který mu vystavil soud po nálezu v babyboxu se ruší. Ovšem s ním bylo zrušeno i RČ a my jsme doma měli dítě, ke kterému jsme neměli doklady. Tedy měli ale neplatné, takže, pokud by se něco stalo a my potřebovali lékařské ošetření, dítě v naší péči nebylo vlastně ani pojištěné… Tím pádem vznikla, dle zákona, jeho biologické rodině „znovu“ práva na dítě. Ospod ji musel oslovit a matka s biologickou rodinou měla 3 měsíce na to, rozhodnout se, zda s adopcí souhlasí.
Dokážeš popsat, co to pro tebe znamenalo? Totální kolaps. Bylo to strašný. Pro mě, pro manžela, pro naše rodiče. Bála jsem se, že to moji rodiče nezvládnou, pokud se někdo z biologické rodiny dítěte rozmyslí, že si ho tedy „vezme zpět“. Ten strach byl strašný. Strašný.
Vím, že to dopadlo dobře a máte k vašemu adoptivnímu dítěti veškerá práva. Dokážeš s odstupem času říct, jak se to mohlo stát? To naše dítě se narodilo v porodnici a do babyboxu bylo dáno asi po třech dnech. Celá komunita věděla, že se to stalo a sociální pracovnice to věděla taky, i když to nikdy otevřeně nepřiznala. V porodnici věděli, kdo tam rodil a na matrice věděli, že si matka nevyzvedla RL dítěte, navíc v době, kdy se v babyboxu objevilo dítě…Bylo to malé město, každý zná každého…Ono bylo zapsané, zaevidované, dlouhé měsíce u přechodné pěstounky a pak u nás. Nikdo si nevšiml, že vlastně není.
Kdo myslíš, že neudělal dobře svoji práci? Kdo za to podle tebe může? Já jsem přesvědčená, že jeho sociální pracovnice, potažmo celý OSPOD, Policie… Všichni o tom věděli, všichni věděli, že je to průser, když se to „provalilo“. A provalilo se to jen proto, že dle zákona je vždy (logicky) platný PRVNÍ rodný list a to byl, samozřejmě, ten vystavený v porodnici. Než vlastně zjistili, že ho nemohou ignorovat, mysleli si, že to všechno „zametou pod koberec“, protože tohle dítě, s tímhle hendikepem, dítě, které brzy ztmavne, nikdo chtít nebude. Nechtělo se jim, dle mého názoru, trávit čas řešením nějakého „chudáka“. Přitom, opět podle mě, stačilo zvednout telefon a obvolat okolní nemocnice, zda se tam v určité době narodilo dítě s tou a tou diagnózou. JEDNODUCHÉ, JAKO FACKA, ale nikdo to neudělal… Jeli jsme i k ombudsmanovi do Brna na konzultaci, ale nakonec jsme se na to vše vykašlali, protože ve finále by to stejně nakonec odneslo zase to dítě. (média, dotčené město atd.) A to mělo za sebou už víc, než dost!
Ještě mi řekni – tomu miminku je už 10, jaké je?
Úžasné. Chytré. Krásné. Milované. Máme album, kde jsou fotky od prvního dne u přechodné pěstounky. Potkáváme se s ní a přátelíme dodnes, vypráví mu o tom, jaké to bylo, když bylo malé. Teď jsme tam mohli dopsat i jméno. Kořeny. Máme na čem stavět.
Úplně na začátku jsi mluvila o dětech. O tom, že by jich mohlo být víc. Po soudu jsme zavolali na kraj a nechali se z evidence žadatelů vymazat. Byli jsme tak rozzlobení! Říct někomu po pár měsících péče – adoptivní péče – že možná o dítě přijde, protože se musí oslovit biologická rodina, která byla rok neznámá – a zjistit, že to mohli udělat hned – a že za to nikdo nemá žádnou odpovědnost – to je přece strašné. Nechceme s tímhle systémem mít nic společného.
Ještě prosím…když bylo miminko z babyboxu a údajně anonymní, kdo ho popsal „poloromským“ a vlastně tím ztížil jeho šanci na adopci? To je právě ono. Sociální pracovnice věděla, kdo je biologická máma, ale nic s tím nedělala. A na kraji – přestože jsme měli napsáno, že akceptujeme dítě z babyboxu – nás nekontaktovali, protože jsme tam zároveň měli to většinové etnikum, do kterého nás prostě natlačili. Mohli jsme být společně už dávno, přechodná pěstounka mohla pečovat o jiné potřebné dítě … Ještě teď, když o tom mluvíme, jsme strašně naštvaná.
