Když jsme se v roce 2013 stali s manželem jedněmi z prvních profesionálních pěstounů, ani mě nenapadlo, že o dvanáct let později bude náš stát muset znovu říkat, že je dál nutné umísťovat děti mladší čtyř let do pobytového zařízení, do ZDVOPů – tedy do ústavní péče.
Přitom je přece samozřejmé, že dítě potřebuje být v rodině – v náruči, kde mu někdo odpoví na pláč, kde slyší stále stejný hlas, kde se učí první kroky a první slova v bezpečí blízkého vztahu.
Raný vývoj mozku, první roky života – to všechno se nedá odložit na „až potom“. Většina našich maminek nedává své děti před třetím rokem ani do školky a najednou opět říkáme, že pro malé, ohrožené děti, je ústavní péče v pořádku.
Za zákaz umísťování miminek a malých dětí do ústavní péče který začal platit 1. 1. 2025 jsem byla moc ráda.
Ale zároveň jsem se i bála, že se ukáže, že na to náš stát není připravený. Že nemáme takové úředníky, odborníky, sociální pracovnice, lidi na MPSV, lidi na krajích, ospodech, kteří by to zvládli. A moje obavy byly opodstatněné.
Před několika dny začala platit oprava zákona, která znovu otevřela možnost umísťovat i děti do tří let do pobytových zařízení.
Chci poděkovat poslankyním Romaně Bělohlávkové a Kateřině Juringové, které téma otevřely uvnitř ODS a díky nim poslanci opravili chybu v zákoně. Zároveň jsme jim za Spirit poslali žádost o data, kolik dětí zůstalo díky chybě v zákoně v ohrožení, kolik dětí muselo čekat v nemocnicích, přestože už mohly být ve vhodnějším prostředí.
Také jsme zaslaly otevřený dopis MPSV, kde prosíme o vysvětlení rozporu mezi tím, co tvrdí MPSV a mezi tím, co se objevuje v diskuzích odborných pracovníků. Např. sociální pracovnice paní Blanka Vildová v červenci na svém facebooku napsala, že má na starosti sourozeneckou dvojici dětí mladších dvou let a nemá je kam umístit. Přitom podle MPSV bylo právě v červenci 65 volných přechodných pěstounů.
Já osobně cítím zmar a zoufalství. Nedokážu si představit dvě tak malé děti v prostředí, které připomíná jesle nebo dětskou skupinu – jen s tím rozdílem, že tam nejsou zdravé děti od rodičů, které si rodiče po obědě nebo odpoledne vyzvednou, ale děti zraněné, odebrané kvůli týrání či zanedbání.
A je mi hrozně moc líto, že ti, kteří mají dětem pomáhat, považují za úspěch to, že se malé děti opět můžou svěřovat do pobytového zařízení. Že nehledají cesty, jak podpořit biologické rodiny nebo jak oslovit vyzrálé, inteligentní jedince a motivovat je k pěstounství.
Chci všechny, kteří mají vliv poprosit: Musíme dál usilovat o dostatek náhradních rodin společně, protože jde o děti, o jejich dětství, které se už nikdy nevrátí. Není čas na to, abychom stáli každý na jiné straně a přetahovali se o pravdu – potřebujeme se spojit, sdílet otevřeně data i zkušenosti, hrát fér a přestat hledět na posty a politické body. Jen když budeme táhnout za jeden provaz, dokážeme vytvořit prostředí, kde se malé děti nedostanou do ústavů, ale do náruče, která jim dá jistotu a lásku. To je hodnota, která převyšuje všechny naše osobní či profesní spory – jde o životní start konkrétních dětí, a ten by měl být tím nejlepším, co jim můžeme dát.
Napsala Marcela Tobiášová
