Soud na doporučení sociálního odboru rozhodl o tom, že se Kecalka a Náfuka od nás, přechodných pěstounů, vrátí do péče své maminky.
Sedmiletá a osmiletá děvčata u nás byla dva měsíce a já byla ten, kdo konečně upozornil na to, že v jejich životě je něco hodně špatně.
Osmé místo, kde s nimi matka momentálně bydlela (ubytovny, azylové domy), léky, které jim dávala, špatný psychický i fyzický vývoj, sociální dovednosti na úrovni tří let …
Maminka se dušovala, že se polepší. Sociální racovnice s ní uzavřela dohodu o tom, jak se ona bude starat. Našlo se sdružení, které bude mamince pomáhat. Děvčata budou v bezpečí a proto bylo soudu doporučeno, aby se holky vrátily k mamince.
Matka dohodu nedodržovala a chovala se ještě hůř než před tím. Dnes, s odstupem času vím, že za to vlastně nemohla. Vyrostla v špatném prostředí, její máma jí dělala to samé, co ona teď dělala svým dětem.
Nikdo jí nepomohl, nikdo jí neučil být dobrým rodičem.
Tenkrát jsem se na ni zlobila. Dnes, po letech, s ní soucítím.
Po měsíci se rozhodla skončit s životem. Zasáhla sousedka a děvčata byla v noci převezena do Dětského domova.
Matka přežila.
Holky byly v DD měsíc, když jsem se o tom náhodou dozvěděla. Byl to můj první střet se systémem. Jak je možné, že mi to nezavolali hned? Že jsem jako někdo, kdo se o ně staral – jako přechodný pěstoun, který je měl v péči – nebyla oslovena s tím, abych je opět převzala do své péče?
A co hůř: Právo na mě, na svou přechodnou pěstounku, měly přece ony!
Všichni se divili, že se zajímám
Spojila jsem se s MPSV a díky jejich informacím jsem získala jméno dětského domova, kde holky byly. Sociální pracovnice mi mohla říct, že za nimi nikdo nejezdí, ale já za nimi nemohla – potřebovala jsem souhlas jejich mámy.
Nakonec mi pomohla paní z kraje – po několika týdnech jsem mohla do DD zavolat a dohodnout si schůzku.
Informace zněly tak, že si na mě holky nepamatují.- Že nevědí, kdo jsem. Že dobře prospívají. Sice se počůrávají a pokakávají, ale mají se fajn.
Opravdu mě nepoznaly
Dětský domov byl od nás asi hodinu cesty. Holky stály ve dveřích jak dvě ztracená kuřata. Mluvily hůř, než před čtvrt rokem, kdy jsem je předávala. Nekoukly se mi do očí, ruce měly v křeči.
Jezdila jsem za nimi dvakrát do týdne. Postupně se na mě začaly těšit, počítali jsme, kdy zase přijedu. Měla jsem tenkrát v péči malého chlapečka, manžel přišel z práce, vzal ho do kočárku na procházku a já vyrazila za nimi.
“ Jsou pěkně hysterické,“ řekla mi sociální pracovnice DD asi při třetí, čtvrté návštěvě.
“ Asi je jim smutno,“ podotkla jsem.
“ Umí se pěkně předvádět, manipulují s Vámi,“ upozorňovala mě.
“ Vaše návštěvy jim nesvědčí,“ přišlo v zápětí.
Taky: „Jestli o ně stojíte, tak si je vezměte domů.“
Byla jsem přechodný pěstoun. Nechtěla jsem pečovat o žádné dítě dlouhodobě, nebyl to můj sen.
“ Tak si vemte na dlouhodobou dovolenku,“ tlačila na mě.
Cítila jsem se jako nejhorší z nejhorších. Vadila mi ta manipulace, neschopnost spolupráce, označování projevů traumatu za zlobení.
Paní z DD si mě zařadila mezi ty, kteří se tváří, že chtějí dětem pomoct, ale nechtějí. Já ji mezi ty, kteří nerozumí.
Jak to v tom DD bylo
Za měsíce v dětském domově holky neviděl psycholog. Speciální pedagog vypracoval posudek o tom, že jsou obě roztomilé a ne moc chytré. Logopežka s nimi mluvila jednou. ( tyhle informace jsem získala poté, co jsem je přebrala do péče).
Na pokoji jich bylo osm. Skřínku měla čtyři děvčata dohromady. Oblečení fasovaly. To, které jim doma při převozu zabalila sociální pracovnice, která je do DD odvážela, se poztrácelo. Nejde o to, co to bylo, ale o to, že bylo JEJICH. Něco, co jim připomínalo domov. Mizerný, ale DOMOV.
Věci, které jsem jim přivezla já, se poztrácely taky.
Přišlo září a Náfuka šla do první třídy. Z dětského domova šli do první třídy ještě dva chlapci. Doprovázela je sociální pracovnice, přijela jsem já.
Paní učitelka byla moc hodná. Hodná, ale trochu natvrdlá. Měla ve třídě dvacet dětí, z toho tři z DD, věděla, že sebou nemají rodiče. Nebo měla vědět – to přece není těžké, dohodnout se s paní, která prvňáčky z “ děcáku“ každý rok provází.
Dámy se znaly, povídaly si spolu na chodbě.
“ A maminky Vám vyplní dotazníčky, ano, děti?“
“ A maminky Vám udělají svačinu, popíšou učebnice, dají korunky a maminky, maminky, maminky….“
“ Děti, máte první úkol. Dohlédněte na maminky, aby vám obalily sešity. Přihlaste se, kdo zvládnete na maminku dohlédnout,“ řekla paní učitelka.
Náfuka se nepřihlásila. Paní učitelka ji k tomu znovu vyzvala.“ Opravdu nezvládneš na maminku dohlédnout? “ Stála jsem vedle tety z DD – a nechápavě jsem na ní koukala. “ Oni si zvyknou,“ uklidňovala mě.
“ Vždycky si zvyknou. A pak se jim z domova kolikrát už ani nechce. Mají se u nás dobře.“
Den potom, co jsme chlapečka z naší péče předali do adopce, jsem získala předběžné opatření a jela si pro holky do DD.
Dostali jsme papíry k podpisu a info o tom, že Náfuka včera hodila talířem po “ tetě“ a Kecalce našli patery počůrané kalhotky v aktovce. Jo a Náfuka ukradla nějakou hračku. A taky…. Bafla jsem je do auta a jeli jsme.
Zápis z mého deníku z té doby:
Mám holky doma. Už se nepočůrávají, celkem dobře mluví, zpívají si, malují…
Ze školy nosí hvězdičky a jedničky. Mívají noční můry. Občas si schovají jídlo. Sem-tam vzpomenou na něco, na co chtějí zapomenout. Nevím, zda se někdy podaří opravit to, co je u nich tolik poničené. Sebevědomí, důvěra, schopnost milovat.
Neprospívají výborně, ale rozhodně mají šanci.
Šanci, kterou v dětském domově žádné dítě mít nemůže.
