PŘÍBĚH BEZ ŠŤASTNÉHO KONCE

Peťo, tak začni, jak to celé tenkrát bylo… 

Měla jsem informaci, že se jedná o patnáctiletého hocha a dvanáctileté děvče, že je několik přechodných pěstounů přede mnou odmítlo a že jsou to normální hodný děti s tím, že tatínek se zlomil nohy a nemají maminku. 

Vzpomínáš si, jestli jsi něco chystala, nakupovala a tak? 

Ne, nebylo kdy, jak zavolali, tak je za chvíli přivezli. Předpokládala jsem, že si přivezou věci s sebou, že jim někdo pomůže zabalit u nich doma to, co potřebují a mají rádi. 

Jak tedy probíhalo vaše první setkání, kdo je přivezl? 

Přivezl je Ospod, taková starší paní před důchodem a oba dva – chlapec i dívka – byli strašně špinaví, roztrhaní, hladoví, vyděšení k smrti a vlasy se jim normálně hýbaly, opadávaly jim vši, na dívce bylo vidět sebepoškozování, měla vytrhaný řasy, vystříhané vlasy, rozškrábaný ruce. Když si ten jejich táta zlomil nohu, tak byli přes noc sami doma a druhý den pro ně přijeli z Ospodu, než jim vyřídili papíry, tak byli celý den tam někde v kanceláři. 

A jak to bylo dál? Sociálka odjela a co jste dělali? 

Hoch brečel, dívka jen tak stála, já jsem je vzala dovnitř, ukázala jsem jim pokojíček a pak už prakticky zbytek dne nevylezli, a dá se říct, že trvalo snad týden, než hoch sešel dolů a najedl se u stolu. Já mu nosila jídlo do pokojíčku a když jsem se ho ptala, co by si dal, co má rád, tak mi neodpovídal, vždycky to snědl a ten talíř a skleničku položil na zem za dveře. 

On prostě ležel v posteli celý dny, měl úplně sedřenej nos, jak se v něm furt šťoural, uklidňoval se tím. Karolínka byla velmi plachá, ale opatrně se mnou začala komunikovat, byla zvědavá, pomohli jí psi, s těmi se začala mazlit. 

Kdo tohle nezažil, asi si to neumí představit. Přijala jsi dvě děti ve věku 12 a 15 s tím, že se o ně máš postarat, než se jejich táta uzdraví. 

Jo, myslela jsem, že přijdou děti, s kterými si promluvím, ujistím je o tom, že jakmile to půjde, tak za tátou pojedeme, že se domluvíme na škole, odvezu je třeba za kamarády nebo na kroužky, prostě že se o ně normálně postarám. Zjistila jsem, že dívka propadá, takže jsem zavolala do školy a domluvila jsem se, že si přijedeme pro učení. Postupně jsem se dostala k informacím, že dětem před třemi lety umřela maminka, že v bytě s nimi bydlí ještě bratr tatínka, který je silný schizofrenik, že hoch navštěvuje speciální třídu, kam by měla nastoupit i Karolínka, až se uvolní místo. Seznámila jsem se s jejich tetou, která v té vesnici žije a ta mi vlastně říkala, že upozorňovala na to, že je v té domácnosti strašný nepořádek, že tam děti nemají ani stůl a židle, že ani pořádně nejedí, že jsou tam prostě problémy, že by v rodině měla být sanace, někdo, kdo jim tam chodí pomáhat, ale že se to k lepšímu neobrací… No a my jsme do toho bytu s dětmi šli pro nějaký věci a bylo to prostě strašný, já jsem nikdy nic takového neviděla. 

Takže jsi… 

Zavolala na jejich ospod. Paní sociální, jiná než ta, která je přivezla, místo toho, aby byla ráda, že se zajímáme o školu a že chci, aby děti měly své věci, se zlobila, že je červen, že se tatínek brzy uzdraví a že máme být u mě doma,  nemusíme nic řešit, ani školu, ani to, jak děti dosud žily, jak vypadají, žádné doktory, nic…  

Co sis o tom myslela? 

Byla jsem totálně v háji. Šla jsem dělat přechodnou pěstounku ve víře, že budu pečovat o děti a že všichni okolo v tom systému sociální ochrany dítěte dělají, co můžou. Tady mě poprvé napadlo, že není vůle pracovat, měnit ty věci, pomáhat, a že se po mně nechce, abych rozklíčovala, proč se chovají tak divně, ale že je vlastně mám jenom krmit a nemám nic řešit. Já jsem jí řekla, že je to podle mě na trestní oznámení, že tam chodí nějaká organizace a vidí, jak ty děti vypadají a v čem žijou, a nejspíš s tím nic nedělá. Tím začaly moje velké spory s Ospodem. 

Vím, že tě to nezastavilo a že jsi vyhledala i tu sanační organizaci, která v rodině pracovala. 

Ano, téměř rok tam měla jezdit tam taková mladá dívenka, Pavlíka neznala, ten se před ní schovával, takže ho nikdy neviděla, Karolínka s ní taky moc nemluvila, tatínek ji prý nepustil pokaždé domů. Když jsem se jí ptala, jestli jí nepřijde divné to, jak to v rodině vypadá, jestli nevidí, v jakým stavu jsou ty děti, tak mi bylo řečeno, že jejich zakázka je na zvyšování rodičovských kompetencí otce, a že něco dělat s dětma není náplní jejich práce. 

Kdo ti dělal v této době oporu? 

Požádala jsem psychoterapeutku, se kterou spolupracovala naše doprovodka, o pomoc. Ta mě podpořila v tom, že nejsem blázen, že něco opravdu není v pořádku. 

PRVNÍ ZPRÁVA Z PSYCHOLOGICKÉ KONZULTACE

Od začátku jsem všechno v kopii posílala na KÚ v domnění, že mi pomohou. 

Co na to tvoje doprovodná organizace, se kterou jsi měla tenkrát podepsanou dohodu? 

Moje doprovodka měla kromě doprovázení pěstounů taky pobočku na sanaci a úplnou náhodou tu sanaci dělala právě v té jejich rodině. Takže když se přišlo na to, že kritizuju jejich práci, tak se ode mě moje klíčovka naprosto odvrátila a vlastně proti mně byli všichni. Ospod, sanace, i moje klíčová pracovnice.  

Co děti, jak prospívaly? Našly jste si k sobě cestu, navázaly nějaký vztah?   

No, vztah… Bylo to dost těžké, asi bych to vztahem nenazvala. Postupně se oba přizpůsobili. Koupili jsme nové oblečení, začalo jim to slušet. Zašla jsem s nimi k holiči. Ani jeden neuměl přejít přechod, drželi se za ruce, jak kdyby jim bylo pět. Na nákupu se drželi košíku a cupitali za mnou, bály se, abych se jim neztratila v Penny, neuměli si vybrat žádné jídlo, bylo toho na ně moc. Doma nepoužívali zubní kartáčky, měli úplně zkažený zuby. Zjistila jsem, že neumí pořádně použít toaleťák, nesplachovali… Televizi znali, ale neuměli si najít žádný program, doma běželo jen to, co sledoval tatínek. Hodně se houpali na zahradě, hráli si s našimi psy… Karolínka se rychle naučila plavat u mě na rybníku, chodili jsme na fotbal, protože mi řekla, že ho hraje, nakonec jsem zjistila, že nevidí balón. Jezdili jsme po výletech. Úplně běžné věci byly pro ně dobrodružství – jízda autem, sbírat houby, eskalátory, vysavač bylo také velké překvapení, dokonce se do něho vešla všechna vody z konvičky na kytky… 

To si pamatuju, když jsi mi vyprávěla, jak patnáctiletý kluk zkoumal vysavač, skoro jsi brečela. Taky si pamatuju, jak jsme k tobě přijeli, koupali jsme se, grilovali jsme, jak Karolínka alespoň trošku komunikovala s našima dětma a Pavel pomohl s dřevem a pak jsme se šli projít a Pavel se zasekl a zůstal sedět na lavičce a prostě z ní nevstal. Přestal mluvit, neodpověděl ani Karolínce. Bylo to strašně divný. A když jsme se vrátili, pořád tam seděl. 

Prostě nechtěl nikam jít. Neznal vás, co já vím, třeba se bál. Někdy nemluvil celé dny. Snědl jídlo, co jsem mu dala, nikdy si ho sám nevzal, i když jsem ho k tomu vyzývala. Prostě žádná energie, žádný zájem, jen ticho, ani oční kontakt. Pět měsíců jsem vedla monolog. 

Myslíš, že se jim stýskalo? 

Nevím. Nemluvili ani o tátovi, ani o mámě. Ani o kamarádech, kroužcích, o ničem… Nikde nebyli, jen díky škole se občas někam podívali, nikoho neznali, žádný film, později jsme začali hrát pexeso a člověče. Pavlík si začal stěžovat na bolest hlavy, byl celý křivý, připadalo mi, že pořádně nevidí, byl pořád strašně unavený. Chtěla jsem po jejich dětské lékařce doporučení na rehabilitaci a k očaři. Zavolala jsem jí a ona mi odmítla napsat jakékoliv vyšetření s tím, že potřebuju souhlas otce. A sociální pracovnice mi od ní vyřídila, že si mám najít cviky na internetu, že žádného odborníka děti nepotřebují. 

Já si za ní jeden den dojela i s dětmi, chtěla jsem s ní mluvit, takhle se přece nemůže chovat lékař. Byla z toho scéna jako z nějaké komedie, vyhrožovala mi policií, odmítala mi děti vyšetřit. Paní doktorka totiž nesnáší pěstouny, neuznává psychology a jen ona rozhoduje o tom, jestli jsou děti v pořádku, nebo ne. Děti z toho měly srandu. Neposlechla jsem ji a zajela jsem s nimi k očnímu, na ortopedii a k zubaři. Sociální pracovnice pořád trvala na tom, že vlastně jezdím po doktorech bez souhlasu otce, že překračuji své kompetence a že to nesmím dělat. U zubaře jsem s dívkou proseděla desítky hodin, měla v puse místo zubů střepy, které ji krvácely, a kvůli tomu vůbec nejedla, přišla i o nějaké druhé zuby. Zubařka mi říkala, že v některých státech je tak rozsáhlé zanedbání péče o zuby ze strany rodiče trestné. Obě děcka dostaly brýle. Zjistilo se, že Karolína má oční vadu a špatně vidí, a že Pavlík potřebuje taky silné dioptrie. Na rehabilitaci je porovnali a začali jsme cvičit, aby se trošku narovnali. Pro pediatričku to byly zdravé děti. Na oba jsem požádala o příspěvek na péči. Ne pro sebe, chtěla jsem, aby jim někdo pomohl. 

Otec dětí byl stále v nemocnici. Věděla jsi jen to, že se děti neprojevují normálně, že žily ve velkém nepořádku, jevily se ti zanedbané, stejně tak se jevily psychoterapeutce i odborným lékařům kromě jejich dětské lékařky. Zdálo se, že u tebe v péči děti prospívají. Co dál? 

Zažívala jsem naprosto absurdní situace. Sociální pracovnice mi nařídila, abych děti vzala na setkání s otcem na LDN, kde ležel. Mělo tam být dalších pět lidí a ona mi řekla, že u toho nesmím být, že děti předám venku a počkám mimo. Prý mě otec nechce vidět, že o to nestojí. Tohle mi normálně řekla do telefonu. Dovezete je tam a zůstanete venku. 

Jak jsi to vnímala? 

Jako strašnou buzeraci. Takže oni konečně začali jíst, spát, přestali brečet, začali jakž takž fungovat a já jim měla udělat tohle – předhodit je tlupě úředníků. Strašně mě štvalo, jak se mnou zacházela, povýšeně se mnou mluvila, nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. A tak jsme za tatínkem zajeli o dva dny dříve, než zněl rozkaz paní sociální. 

Musím říct, že jsem je na to připravovala a motivovala několik dní.  

Co jsi od toho čekala? Jela jsi za někým, koho jsi nikdy neviděla… 

Jak jsem byla v místě jejich bydliště, tak jsem dostala spoustu informací. Oni si i ve škole samozřejmě všimli, že děcka nejsou úplně v pořádku, ale neřešili to. Takže jsem měla jakousi představu o tom, jaký táta je. Jednou dětem volala slečna ze sanace, chtěla, aby děti mluvily s tátou, on dokola opakoval tři slova, děti držely telefon před sebou a smály se na něj, na ten telefon, ne na tátu, toho neviděly, nebyl to videohovor. Ani jeden z těch tří do té doby neměl v ruce mobilní telefon. Otec ho nemá dodnes, nechce ho. Fotky dětí jsem posílala Ospodu a oni mu je tiskli. 

Jak ta první návštěva proběhla? 

Přivezli jsme mu tlačenku s cibulí a vzali jsme ho na kolečkovým křesle ven na cigaretu. Měl radost, ale takovou povrchní, nezeptal se dětí na nic, čekala jsem, že děti pochválí, jak to zvládají, všimne si, co mají nového, že jsou ostříhané… Ale on nic, no prostě divný. Na nic se neptal. Jakoby ho nezajímalo, jak se mají, odmítl mobilní telefon, aby jim mohl častěji volat, a tak jsme jeli domů. Děti tři dny nemluvily a odmítaly tam jet znovu. 

Jak ti připadal? 

Víš jak? Ne snad jako zlý, že by jim ubližoval schválně, spíš jako někdo s mentálním postižením. Někdo, kdo bez pomoci nedokáže dětem naplňovat základní potřeby a děcka s ním vyrůstají v totálně nepodnětném prostředí. 

Připadal ti jako někdo, kdo se dokáže o děti postarat? 

Připadal mi jako někdo, kdo se jakžtakž zvládne postarat o sebe a pomohlo by mu, kdyby odpovědnost za výchovu a rozvoj dětí převzal někdo jiný. On toho podle mě není schopen, ale děti má rád, takovým svým způsobem. 

Jela jsi tam ještě někdy? 

Ale ano, jednou jsme se tam dokonce potkali se sanační organizací. Přijela mladá holka, on ji poslal pro cigára, ona mu pro ně běžela a pak jela domů. Hele, děti u mě byly 5 měsíců, on pobíral nemocenskou a byl v nemocnici, kde nic neutratil a dětem nekoupil ani žvýkačku. Nenapadlo to ani slečnu ze sanace, která byla placená za to, že podporuje jeho rodičovské kompetence, to, že by třeba řekla a co třeba dětem koupit žvýkačku a předat jim ji? Vždycky když jim při návštěvě došlo, že u táty je to jinak než u mě, tak byly smutné a řekly, že znovu tam už nejedou. 

A byl konec prázdnin … 

Konečně se udělala případová konference. Udělala se v nemocnici u tatínka.