Jsou lidé, u jejichž vyprávění tajím dech a polykám slzy a jedni z nich jsou Irena a Pavel, rodiče tří dospělých synů, manželé, kteří se rozhodli svůj život okořenit přechodným pěstounstvím.
„Moc hezká nebyla,“ popisuje Irena své za m poslední děťátko, které přijali do péče. Holčička, o které mluví, se narodila s vadou jícnu a s dalšími zdravotními komplikacemi. Byla po operaci, malinká, bezbranná a opuštěná. Bylo jí pár dnů.
„Takové“ děTI se obvykle do péče přechodných pěstounů nedostanou. Pokud je rodiče opustí, bývají hned umístěny do kojeneckého ústavu.
Malá holčička měla štěstí, že si její sociální pracovnice nemyslí, že „jiné“ děti nepatří do rodiny. I v dnešní době, v našem státě, jsou totiž stále takové názory slyšet.
„Přiznávám, že jsem si poté, co mi sociální pracovnice řekla její diagnózu, vzala dvě hodiny čas na rozmyšlenou. Musela jsem si zjistit, co péče o takhle nemocného človíčka obnáší, zda ji vůbec zvládnu,“ popisuje Irena začátek jejich společné cesty.
„Bylo mi jasné, že to bude náročné. Naštěstí jsem netušila, jak hodně, protože to bych se možná neodvážila vzít si ji do péče. Malá se musela – a stále musí – krmit po malých dávkách, a to hodně často. Dostávala napít každé dvě hodiny, po celou dobu, ve dne v noci, kdy byla u nás. Nemohli jsme sehnat pediatra, který by ji přijal – jakmile jsem řekla její diagnózu a to, že jsem pěstounka, měli plno. Nakonec nás přijala výborná paní doktorka Schnábelová, které asi nikdy nepřestanu být vděčná.
Péče byla náročná i v jiných ohledech – jezdili jsme po všemožných vyšetřeních a v lékařských zprávách měli uvedeno, že nesmíme do hromadné dopravy, že je nutné jezdit pouze vlastním autem.
Bydlíme ve středních Čechách, jezdili jsme do speciálních ambulancí do Prahy, do Hradce Králové, do Kladna.”
Aby se Irena mohla během jízdy věnovat malé, jezdil s nimi její muž Pavel a bral si na to v práci svou dovolenou.
Pěstounství je asi jediné povolání, při jehož výkonu stát spoléhá na to, že se bez nároku na mzdu angažuje i partner pěstouna. Pavel dělal nejenom řidiče, ale střídal Irenu i při péči o holčičku – náročné krmení a rehabilitace se bez pomoci zvládnout prostě nedá.
Ve čtyřech měsících holčička prodělala operaci hlavičky – složitou a ojedinělou, kdy jí lékař rozřízl lebku a opravil celý skelet hlavičky. Pěstouni byli předem poučeni o tom, že se může stát cokoliv – v té době už do ní byli naprosto a bezmezně zamilováni a strašně se o ni báli.
„Malá mě v každém našem společném okamžiku ohromovala svou energií a něžností. Svou nezdolnou touhou se vším se vyrovnat a všechno překonat. Její velké modré oči jakoby mi říkaly, ať se nebojím, že to všechno zvládneme.”
Velmi náročná operace trvala sedm hodin a dopadla dobře.
„Bylo to nekonečných sedm hodin mého pěstounského života a já se až poté, když jsem seděla vedle maličké, napojené na všechny možné přístroje, nejspíš únavou, strachem a úlevou, málem sesypala,“ vzpomíná Irena.
Ubrečená jsem volala pozdě večer Štefanovi, lektorovi, který mě a mého muže a řadu dalších pěstounů, drží v krizích nad vodou.
Strach o její život totiž vystřídal strach o její budoucnost – o to, co s ní bude dál.
Bylo jasné, že se musí stát zázrak, aby se našel někdo, kdo si takhle nemocné děťátko vezme – a já na zázraky moc nevěřím.
Ve chvíli, kdy jsem vyslovila, že i když už jsme staří na to být rodiči malého dítěte, tak ji do ústavu prostě nedáme, se mi strašně ulevilo. Najednou jsem věděla, že dokážu i skály lámat, bude-li to v zájmu maličké. A ona to věděla také – den po operaci se začala vrtět, za dva dny už se na mě smála, sestřičky i lékaři
ji chodili obdivovat…
A pak se stal zázrak a pro naši malou holčičku se našla rodina. Předávali jsme v době koronaviru a díky tomu, že jsme si s novou maminkou zvykání prakticky řídily samy, to bylo intimní a dojemné. Zapadla do nové rodiny naprosto přirozeně, jakoby věděla, že tam je její doma. Vím, že je milovaná a jsem neuvěřitelně vděčná za to, čím mě obohatila.“
(Holčička z vyprávění je desáté děťátko, které měli Irena a Pavel v přechodné
pěstounské péči. Desáté dítě, které nemuselo být v ústavu. Desáté dítě, jemuž
pěstounská péče změnila život.)
